ECLI:CZ:US:2023:3.US.999.23.1
sp. zn. III. ÚS 999/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Navrátila, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 29 Cdo 3640/2022-113, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022 č. j. 11 Co 153/2022-98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2022 č. j. 47 C 124/2020-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se domáhal částky ve výši 556 152 Kč, jako náhrady materiální újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem insolvenčního správce a insolvenčního soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 31453/2012 a dále pod sp. zn. 73 ICm 3395/2017. V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 vzal žalobu částečně zpět co do částky 328 033,70 Kč ve vztahu ke sporným pohledávkám, přičemž setrval na nároku na zaplacení částky 228 118 Kč, jež je součtem částky 79 288 Kč (napadnuté pohledávky), odměny insolvenčního správce 41 745 Kč a jeho hotových výdajů ve výši 8 349 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 98 736 Kč, jež musel vynaložit u soudního řízení vedeného pod sp. zn. 73 ICm 3395/2017.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 328 033,70 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 228 118,30 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy mu nepřiznaly náhradu škody, přestože insolvenční soud i insolvenční správce se dopustili porušení insolvenčního zákona, tím, že stěžovateli bylo soudem znemožněno se vyjádřit k seznamu přihlášených pohledávek, neboť seznam byl zveřejněný méně než 24 hodin před konáním přezkumného jednání. Dále namítá, že insolvenční soud opakovaně upozorňoval na pochybení insolvenčního správce a insolvenční soud v této věci nekonal a nesjednal nápravu.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) konstatoval, že z hlediska charakteru odpovědnosti vychází zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), z objektivní odpovědnosti státu (tj. bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§2). Jedná se tedy o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit; při absolutní objektivní odpovědnosti státu nepřichází v úvahu ani možnost liberace. Pro vznik této odpovědnosti zákon č. 82/1998 Sb. předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: 1. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat, že nedodržení lhůty pro zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku podle ustanovení §189 odst. 3 insolvenčního zákona má příčinnou souvislost s tvrzenou škodou.
7. Insolvenční soud v insolvenčním řízení plní dvojí funkci - zajišťuje rozhodovací činnost a provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. Dohlédací činnost soudu je obecně stanovena v §11 insolvenčního zákona a specificky poté v dalších ustanoveních. Nejvyšší soud s odkazem na relevantní judikaturu stěžovateli osvětlil, že insolvenční soud není oprávněn při výkonu dohlédací činnosti [§10 písm. b) a §11 insolvenčního zákona] uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám.
8. Ústavní soud konstatuje, že v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 73 ICm 3395/2017 se stěžovatel po insolvenčním správci domáhá totožných nároků náhrady škody. Jedná se o nároky, které mu měly vzniknout jeho nesprávným úředním postupem v daném řízení, a to náhrady škody, vzniklé při přezkumu týchž pohledávek jako v projednávané věci a také náhrady škody v rozsahu nákladů za právní zastoupení, které mu vznikly ve sporu vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 73 ICm 3395/2017.
9. Obecné soudy v nyní projednávané věci odůvodnily svůj závěr způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy žalobním návrhem stěžovatele řádně nezabývaly, přičemž jasně vyložily, z jakého důvodu nepovažují nároky stěžovatele za důvodné. K tomu lze dodat, že obecné soudy vyšly ve své činnosti z materiální podstaty aplikovaných ustanovení, které vyložily způsobem, jež nepovažuje Ústavní soud za excesivní, aby mohl založit kasaci napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu