ECLI:CZ:US:2023:4.US.1016.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1016/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Lurie, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 27 Cdo 2847/2022-497 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022 č. j. 2 Cmo 209/2020-453, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, insolvenčního správce obchodní korporace Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jeho základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po zrušení jeho částečně vyhovujícího rozsudku rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 č. j. 25 Cm 20/2010-404 o zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka proti stěžovateli na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 574 220 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla přestavovat pohyblivou složku odměny stěžovatele jako předsedy představenstva v letech 2008 a 2009, aniž by její vyplacení schválila členská schůze Pražského stavebního bytového družstva (dále jen "družstvo").
3. K odvolání vedlejšího účastníka změnil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu tak, že uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 574 220 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud zjistil, že stěžovateli bylo postupnými platbami uhrazeno 574 220 Kč jako odměna za výkon funkce předsedy představenstva družstva, nikoliv jako mzda zaměstnance. Členská schůze družstva schválila pohyblivou složku odměny členů představenstva v maximální výši 300 % základního platu s tím, že fond odměn bude naplňován 20 % finančních prostředků získaných mimo další členské vklady a členské příspěvky. Ze znaleckého posudku Ing. Miluše Urbanové, vypracovaného pro (obdobné) řízení sp. zn. 39 Cm 31/2010, plynulo, že v rozhodném období nedisponovalo družstvo téměř žádnou hotovostí, a nemělo tak přiměřené prostředky k vyplácení odměn členům jeho orgánů; závazky převyšovaly disponibilní prostředky a hospodářské výsledky z předchozích let byly ztrátové. Dále znalkyně uvedla, že konkrétní úkony tvorby a čerpání fondu nebyly členské schůzi předkládány, nebyly účtovány a ekonomickou stránku tohoto problému znalkyně nemohla z údajů, které měla k dispozici, posoudit. Účetnictví za roky 2006 až 2008 nebylo úplné, družstvo nezveřejnilo ve sbírce listin informace podle zákona o účetnictví. Ze znaleckého posudku obchodní společnosti Apelen Valuation, a. s., vyplynulo, že strany nedisponovaly úplnými účetními výstupy, aby bylo možno určit výši prostředků získaných družstvem např. z pronájmu bytů, úroků a penále apod. Vrchní soud dospěl k závěru, že příjmem, z jehož objemu mohly být do výše 20 % placeny odměny členů představenstva až 30 000 Kč měsíčně po dobu (a to i zpětně) od ledna 2004 do listopadu 2008, byl čistý příjem, tj. rozdíl mezi všemi příjmy a výdaji, nikoliv pouhý hrubý příjem. Ačkoli text zápisů ze schůzí je velmi stručný a výslovně tuto otázku nezodpovídá, bylo družstvo (podle tehdejší právní úpravy) podnikatelem, a nelze učinit logický závěr, že členové družstva chtěli odměňovat každý měsíc členy představenstva nikoliv za jejich výkony, nýbrž jen za to, že družstvo bylo velmi velké, s řadou nemovitostí, a tudíž s poměrně vysokým hrubým příjmem, a že by se odměna měla vyplácet i v případě, že by družstvo bylo neustále ve ztrátě a směřovalo k insolvenci. Těmto zjištěním odpovídá právní posouzení, že se stěžovatel bezdůvodně obohatil vyplácením odměn v období, kdy družstvo nedisponovalo čistým ziskem a ztráta se neustále prohlubovala. Vrchní soud také zdůraznil, že v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení nese žalovaný povinnost tvrzení a povinnost důkazní, že existoval právní důvod plateb učiněných v jeho prospěch. Okolnost, že účetní doklady družstva nebyly vedeny v takovém stavu, aby měly nepochybnou vypovídací hodnotu o ekonomickém stavu družstva, jde k tíži stěžovatele, který byl navíc ze své funkce odpovědný také za stav účetnictví.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel napadl především skutková zjištění vrchního soudu, která dovolacímu přezkumu nepodléhají a že vrchní soud dodržel pravidla (volného) hodnocení důkazů. Ve zbytku jsou jeho závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; zejména proto, že rozhodl-li soud tak, že platby byly stěžovateli vypláceny bez právního důvodu, je pojmově vyloučeno domáhat se neúčinnosti takových úkonů odpůrčí žalobou, jak navrhuje stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především namítá, že vedlejší účastník a soudy nedodrželi postup předepsaný zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť spor měl být veden před insolvenčním soudem na základě odpůrčí žaloby vedlejšího účastníka jako insolvenčního správce. Stěžovatel je přesvědčen, že zaměstnavatel nemůže po zaměstnanci vymáhat řádně zaplacenou mzdu, a to tím spíše, nepodal-li vedlejší účastník včas odpůrčí žalobu. Vedlejší účastník údajně nepředložil dostatečné důkazy o tom, že by byla celá žalovaná částka skutečně vyplacena, ani že ji stěžovatel přijal. Stejně tak vrchní soud nesprávně zjistil, že dlužník v rozhodném období nedisponoval dostatečnými finančními prostředky. Z předložené tabulky přehledu mezd není patrný její zpracovatel, nadto z ní plyne vyplacená částka 529 117 Kč. Vrchní soud měl podle stěžovatele nařídit revizní znalecký posudek, neboť znalkyně jednak nedisponovala všemi nutnými podklady, jednak v posudku vyslovovala i právní závěry, a také byl posudek v rozporu s druhým znaleckým posudkem. Vedlejší účastník nadto údajně předložil tytéž účetní deníky jako v jiném řízení, tedy data bez nepochybné vypovídací hodnoty. Dále stěžovatel namítá, že mu byl odňat zákonný soudce, neboť podle platného rozvrhu práce měl rozhodovat senát 74 Cm městského soudu, nikoli senát 25 Cm.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, v němž se týká napadených rozhodnutí (viz dále). Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ostatní záležitosti (vedení řízení, hodnocení důkazů, výklad běžných zákonů apod.) se nacházejí mimo působnost Ústavního soudu, který není další instancí obecné justice, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
8. Stěžovatelem žádaný přezkum napadených rozhodnutí je zcela v působnosti obecných soudů. Stěžovatel opakovanou polemikou bez ústavněprávních argumentů namítá nesprávnost skutkových zjištění a způsob domáhání se žalované částky vedlejším účastníkem, který měl podle něj spočívat v podání odpůrčí žaloby, nikoli žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelova argumentace setrvává v rovině běžného zákona.
9. K prvnímu okruhu námitek Ústavní soud uvádí, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
10. Z napadených rozhodnutí nevyplývá žádný extrémní rozpor či nesoulad (viz předchozí bod), který by vyžadoval zásah Ústavního soudu. Skutková zjištění vrchního soudu jsou logická, navzájem souladná a řádně odůvodněná, jak plyne výše z bodu 3.
11. Nejvyšší soud dostatečně přesvědčivě a v souladu s ústavním pořádkem odůvodnil, že se vedlejší účastník nemusel, ba ani nemohl domáhat neúčinnosti právního jednání. Jestliže právní důvod výplaty odměn neexistoval, mohl se vedlejší účastník jen stěží domoci neúčinnosti předmětných jednání.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že ve věci rozhodoval podle rozvrhu práce nepříslušný senát městského soudu, pak patrně přehlíží, že dané rozhodnutí městského soudu ústavní stížností nenapadl. K posouzení této otázky tak není Ústavní soud příslušný. Proto ani více neposuzuje, zda stěžovatel v tomto směru vůbec vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda by ústavní stížnost v tomto rozsahu mohla být přípustná.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu, ani že by v posledně uvedené otázce byl Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu