ECLI:CZ:US:2023:4.US.1101.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1101/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele L. A., zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2023 č. j. 39 Co 237/2022-174 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2022 č. j. 14 C 67/2020-131, ve znění opravného usnesení ze dne 18. května 2022 č. j. 14 C 67/2020-147, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina") a právo na přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v trestním řízení. Požadoval také náhradu škody, a to uhrazených nákladů za poskytnuté právní služby ve výši 20 600,50 Kč a zproštění dluhu vůči advokátovi z titulu dosud neuhrazených nákladů ve výši 11 946,50 Kč a uhrazených nákladů trestního řízení ve výši 2 000 Kč. Obvodní soud po provedeném dokazování žalobní návrhy napadeným rozsudkem zamítl (I. až III. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (IV. výrok). V odůvodnění konstatoval, že trestní stíhání bylo vedeno zákonně a náhrada nákladů obhajoby, další škody a též nemajetkové újmy není případná, neboť v daném případě chybí odpovědnostní titul za tvrzenou škodu a nemajetkovou újmu. Skutečnost, že v trestní věci došlo k rozdělení stíhaného skutku na dvě části, z nichž v jedné byl stěžovatel pravomocně uznán vinným a ve druhé byl zproštěn obžaloby, nezakládá nezákonnost trestního stíhání ani nezákonnost samotného usnesení o zahájení trestního stíhání.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud souhlasil se základním závěrem obvodního soudu (bod 2 in fine) a v odůvodnění dále reagoval na odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které stěžovatel zařadil do odvolání a jeho doplnění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že obvodní soud učinil chybný právní závěr, že skutečnost, kdy došlo k rozdělení stíhaného skutku na dvě části, z nichž v jedné byl pravomocně uznán vinným a ve druhé byl zproštěn obžaloby, nezakládá nezákonnost trestního stíhání ani nezákonnost samotného usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvádí-li obvodní soud, že i v případě, že by existoval teoreticky odpovědnostní titul, který podle stěžovatele zjevně existuje, pak forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, mělo-li by se z hlediska obecné slušnosti stěžovateli satisfakce skutečně dostat, tak je patrné, že zde obecným soudům popsané okolnosti případu zjevně nasvědčují nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy. Navíc obvodní soud ani náležitě neodůvodnil, na základě čeho došel k závěru, že stěžovateli tento nárok nenáleží a žaloba je jako celek nedůvodná.
5. Obecné soudy nerespektovaly, že nárok na náhradu škody za trestní stíhání, které je skončeno, byť částečným zproštěním obžaloby a změnou právní kvalifikace skutku ve prospěch stěžovatele, neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu tak, jak opakovaně judikoval Ústavní soud. Stěžovatel má dále za to, že se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec nevypořádaly prizmatem demokratického právního státu s výše uvedenými skutečnostmi ohledně částečného zproštění stěžovatele obžaloby a změny právní kvalifikace skutku v jeho prospěch a jejich vlivu na vznik nároku na náhradu škody i nemajetkové újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
8. Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv [srov. nálezy ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509) a ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
9. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení stěžovatelových námitek, jejichž těžiště představuje polemika s názory soudů o skutečnosti, kdy rozdělení stíhaného skutku na dvě části, z nichž v jedné byl stěžovatel pravomocně uznán vinným a ve druhé byl zproštěn obžaloby, nezakládá nezákonnost trestního stíhání ani nezákonnost samotného usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem, a to formulací argumentů, které by měly přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
10. Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k dále nastíněným závěrům. Městský soud přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu a potvrdil závěr, že nebyl naplněn jeden předpoklad odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým je odpovědnostní titul. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde pouze o výklad a použití uvedeného zákona, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
11. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u obecných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že městský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že stěžovatel námitkami formulovanými v ústavní stížnosti toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V podstatě zpochybňuje skutkové a zejména právní závěry obecných soudů (o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za vzniklou škodu). Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
13. V dané věci nelze přehlédnout, že obecné soudy postavily svoje rozhodnutí na závěru o absenci odpovědnostního titulu (tedy nesprávného úředního postupu). Proti samotnému závěru soudů, že v dané věci nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu