ECLI:CZ:US:2023:4.US.1139.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1139/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek Jany Kollarčíkové mladší a Jany Kollarčíkové starší, zastoupených JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem, sídlem Štefánikova 3326, Zlín, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. března 2023 č. j. 59 Co 67/2022-128, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Bc. Richarda Koutného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 4. 2. 2022 č. j. 24 EXE 421/2021-74 zamítl návrh stěžovatelek, jako povinných, na zastavení proti nim vedené exekuce, dospěv k závěru, že jejich návrh není důvodný, neboť stěžovatelky neprokázaly tvrzené skutečnosti, tedy že by od vedlejšího účastníka neobdržely vůbec žádné finanční prostředky ze smlouvy o zápůjčce. Na základě provedeného dokazování okresní soud zjistil, že vedlejší účastník zápůjčku stěžovatelkám vyplatil, z výpisu z účtu vedlejšího účastníka je zřejmé, že jistina zápůjčky mu byla již uhrazena, a v daném exekučním řízení jde pouze o dlužné smluvní úroky za pozdní platbu stěžovatelek. Neobdržely-li by stěžovatelky žádné finanční prostředky od vedlejšího účastníka, jak před soudem tvrdily, nebyl by žádný důvod mu vracet jistinu zápůjčky.
3. Proti usnesení okresního soudu podaly stěžovatelky odvolání, které krajský soud shledal částečně důvodným a usnesením obsahujícím napadený výrok potvrdil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelek na zastavení exekuce pro zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 432 054 Kč od 21. 5. 2019 do 29. 5. 2019, tj. pro částku 3 443 Kč (I. výrok), ve zbývajícím rozsahu ho změnil tak, že nařízenou exekuci zastavil (II. výrok), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení každé ze stěžovatelek částku 9 830 Kč k rukám jejich právního zástupce (III. výrok). Krajský soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník stěžovatelkám skutečně poskytl (s ohledem na jejich tíživou finanční situaci) zápůjčku ve výši 1 432 054 Kč, avšak stěžovatelky se ubránily jeho tvrzením o předání další hotovosti ve výši 347 946 Kč, neboť k předání uvedené částky podle krajského soudu nedošlo; vedlejší účastník nebyl schopen věrohodně popsat ani okolnosti předání této částky, nikoliv zanedbatelné. Úroky z prodlení je nutno podle krajského soudu počítat jen z částky, která byla stěžovatelkám reálně poskytnuta. Jako krok druhý - i s ohledem na odvolací argumentaci stěžovatelek - bylo třeba posoudit, zda vedlejším účastníkem požadovaný úrok z prodlení je přiměřený, přičemž krajský soud dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť smyslem a účelem sjednání smluvního úroku z prodlení nebylo zajištění poskytnuté zápůjčky, ale získání dalších finančních prostředků na úkor stěžovatelek, jejichž tíživé finanční situace vedlejší účastník využil. Za tohoto stavu dospěl krajský soud k závěru, že sjednaná sazba úroku z prodlení ve výši 91,25 % ročně je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, což je nutno - též v souladu s judikaturou Ústavního soudu - zohlednit i v exekučním řízení. Vzhledem k tomu, že z tohoto důvodu považoval krajský soud ujednání o smluvním úroku z prodlení ze smlouvy o zápůjčce za neplatné, rozhodl, že vedlejší účastník má nárok jen na zákonný úrok z prodlení podle §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. ve výši 9,75 % ročně ze skutečně poskytnuté zápůjčky ve výši 1 432 054 Kč. To podle výpočtu krajského soudu - vzhledem k délce prodlení stěžovatelek - znamená, že vedlejšímu účastníkovi náleží částka představující úroky z prodlení ve výši 3 443 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Podle stěžovatelek krajský soud postupoval nesprávně, když napadeným výrokem přiznal vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení, který nebyl podle jejich názoru kryt exekučním titulem. Postupoval tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119), neboť nepřiměřenou výši smluvního úroku z prodlení nemoderoval, ale přiznal nárok jiný. Ve svém rozhodnutí nevysvětlil, proč právě zákonná výše úroku z prodlení má být přiměřená a stěžovatelkám neposkytl prostor, aby se k tomuto závěru krajského soudu vyjádřily [v této souvislosti stěžovatelky odkazují na nález ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 (N 24/84 SbNU 293)]. Zákonný úrok z prodlení podle §1970 občanského zákoníku nemohl být vedlejšímu účastníkovi přiznán, protože toto ustanovení podmiňuje možnost požadovat po dlužníkovi i úrok z prodlení s tím, že si vůči dlužníkovi splnil všechny své smluvní a zákonné povinnosti, což v dané věci jednoznačně splněno nebylo, neboť vedlejší účastník po stěžovatelkách požadoval zaplacení i těch částek, které od něj ve skutečnosti neobdržely.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci vyloučení tzv. bagatelnosti výše sporu omezující přípustnost odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení pro bagatelnost vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelky však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci této věci, neuvádějí.
8. Vedle bagatelnosti částky, která v posuzované věci představuje krajským soudem přiznané úroky z prodlení, jejichž výši považoval za přiměřenou, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky v ústavní stížnosti nepřinášejí žádnou další argumentaci, která by byla z pohledu výše zmíněného výkladu podústavního práva do té míry relevantní, aby vedla Ústavní soud k zásahu proti napadenému výroku usnesení krajského soudu. Naopak, Ústavní soud shledal, že krajský soud naplnil nosné důvody odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, když vedlejšímu účastníkovi přiznal takové úroky z prodlení, které považoval jak vzhledem k poměrům vedlejšího účastníka, jako věřitele, tak k poměrům stěžovatelek, jako dlužnic, za přiměřené.
9. Opodstatněná není ani námitka stěžovatelek, že krajský soud úrok z prodlení ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 nemoderoval, ale přiznal vedlejšímu účastníkovi údajně nárok jiný, který nebyl kryt exekučním titulem. Takový výklad stěžovatelek považuje Ústavní soud za nepodložený a svým způsobem "uměle" vytvořený.
10. I kdyby Ústavní soud připustil, že krajský soud stěžovatelkám v průběhu řízení nezprostředkoval ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/16 svůj úmysl přiznat vedlejšímu účastníkovi toliko zákonný úrok z prodlení, pak ani toto eventuální pochybení - jak naznačeno výše - nemůže samo o sobě, zvláště v daném případě, vést ke zrušení napadeného výroku, neboť Ústavní soud zejména zohlednil, že byť stěžovatelky krajským soudem zvolený postup přiznávající zákonný úrok z prodlení v době podání ústavní stížnosti znaly, tak ho dostatečně přesvědčivou argumentací nezpochybňují. V této souvislosti se sluší doplnit, že krajský soud nepochybil ani v hodnocení podmínky zmiňované v §1970 občanského zákoníku, vyšel-li z toho, že vedlejší účastník ohledně částky, kterou stěžovatelkám reálně poskytl, splnil vůči nim řádně všechny své smluvní a zákonné povinnosti. Opak tohoto východiska - právě k částce, která byla stěžovatelkám reálně poskytnuta - stěžovatelky v ústavní stížnosti neuvádějí. Ústavní soud akceptuje, že krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení i přesto, že vedlejší účastník po stěžovatelkách žádal i úroky z finančního plnění, které jim - jak bylo v řízení před obecnými soudy vysvětleno - reálně neposkytl.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadeným výrokem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu