ECLI:CZ:US:2023:4.US.1152.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1152/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. U., zastoupeného MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 7 Tdo 1089/2022-1827, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2022 č. j. 2 To 36/2022-1739 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2022 č. j. 1 T 1/2020-1678, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") shledán vinným spácháním zločinu krádeže podle §205 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, za který mu byl současně se sbíhajícím se přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 téhož zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 91 T 168/2019 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 8. 2020 sp. zn. 9 To 236/2020, uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových závěrů rozsudku krajského soudu se stěžovatel uvedeného jednání dopustil tím, že v úmyslu přisvojit si peněžní prostředky převedl svůj většinový podíl v obchodní společnosti X na nového společníka a jednatele L. P., přičemž však společnost i nadále řídil a ovládal právě stěžovatel, který bez vědomí a souhlasu nového jednatele postupně provedl výběry z účtu společnosti, a takto získané prostředky si ponechal a použil nezjištěným způsobem, čímž jí způsobil škodu 14 519 060,70 Kč.
3. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, na základě něhož Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 trestního řádu v bodu I. rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu v bodu II. znovu rozhodl tak, že stěžovateli za zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Snížením výměry trestu odnětí svobody vrchní soud reagoval na odvolací argumentaci stěžovatele, který namítl, že se nachází v nelehké životní situaci, kdy mu náhle několik měsíců před vynesením rozsudku krajského soudu zemřela manželka, matka jeho šestileté dcery. Stěžovatel poukázal na nejlepší zájem dítěte, který je nutno za stávající situace zohlednit. Vrchní soud přisvědčil stěžovateli v tom ohledu, že je nutno zohlednit zájem dítěte, což jej vedlo ke snížení výměry trestu odnětí svobody o jeden rok. Vrchní soud dále zkoumal osobní poměry stěžovatele, resp. jeho dcery, a dospěl k závěru, že dcera stěžovatele si vytvořila silný vztah ke své babičce, který jí do jisté míry supluje vztah s matkou. Především vzhledem k výši škody však vrchní soud stěžovateli neuložil trest podmíněně odložený.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, státní zástupce jej též napadl dovoláním ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší soud o podaných dovoláních napadeným rozsudkem rozhodl, že podle §265m odst. 1 trestního řádu výrok v II. bodu rozsudku vrchního soudu o uložení souhrnného trestu doplnil tak, že podle §43 odst. 2 trestního řádu věty druhé zrušil výrok o trestu z rozsudku městského soudu sp. zn. 91 T 168/2019 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 8. 2020 sp. zn. 9 To 236/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud tak toliko napravil formální vadu rozsudku vrchního soudu, který při uložení trestu odnětí svobody nižší výměry opomněl zrušit výrok o trestu z rozsudku městského soudu sp. zn. 91 T 168/2019 ve spojení s usnesením krajského soudu sp. zn. 9 To 236/2020.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, jež jsou v rozporu s právem hmotným a rozhodná skutková zjištění jsou ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Dále stěžovatel tvrdí porušení svého základního práva na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Soudy se totiž nezabývaly dopady uloženého trestu na jeho rodinné vazby. Stěžovatel je od roku 2021 vdovcem, když jeho manželka a matka jeho dcery N. náhle zemřela. U stěžovatelovy dcery se podle závěrů psychologa Mgr. Hrocha pozvolna rozvíjí posttraumatická stresová porucha zapříčiněná náhlou smrtí matky, přičemž znejistění ve vztahu k další blízké osobě (otci, tj. stěžovateli) povede k plnému rozvoji této poruchy. Rizikové je nyní období trvající přibližně 18 až 24 měsíců od smrti matky. Dominantním zájmem dítěte je v tomto období zajištění stability a opětovné scelení rodinných vazeb, kdy jakékoliv narušení těchto vazeb znamená vysoké riziko retraumatu. Vrchní soud uvedené skutečnosti ignoroval a stěžovateli toliko zkrátil s ohledem na rodinné poměry trest odnětí svobody o jeden rok. Vrchní soud se nezabýval tím, jaký dopad na stěžovatelovu dceru nevyhnutelně bude mít odloučení od otce. Tímto postupem zasáhl vrchní soud do základního práva stěžovatele podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že soudy se nezabývaly dostatečně jeho osobními poměry, neboť by dospěly k závěru, že u stěžovatele bude dostatečné uložení trestu s podmíněným odkladem. Stěžovatel podotýká, že jeho manželka zemřela půl roku před vynesením rozsudku krajského soudu a stěžovatel vyvinul maximální úsilí, aby zabezpečil svou dceru, které zajistil péči dětského psychologa a přestěhoval se z P. do B., aby jeho dcera byla v blízkosti prarodičů, s nimiž bylo nutno utužit rodinná pouta. Soudy se tak dle náhledu stěžovatele nezabývaly nejlepším zájmem dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatelova námitka týkající se porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na ochranu rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny, je nepřípustná, neboť stěžovatel ji zjevně nevznesl ve svém dovolání. Nejvyšší soud tuto námitku nikterak nerekapituluje ani se s ní dále nevypořádává, proti čemuž stěžovatel výslovně nebrojí, toliko poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozsudku vrchního soudu v tomto ohledu. Z uvedeného lze dovodit, že stěžovatel tuto námitku v dovolacím řízení neuplatnil.
10. Jde-li o zbylé stěžovatelovy námitky, stěžovatel toliko obecně zpochybňuje zjištěný skutkový stav, resp. způsob, jakým byly hodnoceny důkazy, na jejichž základě byl skutkový stav vyvozen. Stěžovatel se tedy domáhá svými námitkami především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování (zejména z řady listinných důkazů a svědeckých výpovědí) vyplynulo, že obhajoba stěžovatele byla nevěrohodná a nereálná. Naopak dokazování prokázalo, že stěžovatel se předmětné trestné činnosti zjevně dopustil. Pro úplnost lze odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které shrnuje výsledky dokazování. Ústavní soud tedy neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a skutkovými (a na ně navazujícími právními) závěry z nich vyvozenými, a tudíž nelze dovodit porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel dále napadená rozhodnutí hodnotí jako nepřezkoumatelná. Ani této námitce však nelze přisvědčit. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich neústavnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589), bod 20 odůvodnění]. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, když z nich lze seznat výsledky provedeného dokazování a skutkové závěry z něj vyvozené. Postupem soudů tedy nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu