ECLI:CZ:US:2023:4.US.116.23.1
sp. zn. IV. ÚS 116/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti fischer EAST center, s. r. o., sídlem Koněvova 2900/49, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2022 č. j. 47 Co 143/2022-169, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Davida Ferbase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá (po jejím upřesnění) zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně zvukového záznamu jednání před krajským soudem ze dne 11. 10. 2022, v jehož závěru byl vyhlášen rozsudek obsahující napadené výroky - dále jen "zvukový záznam") se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") uložil rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. 14 C 245/2019-147 vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 52 557 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a zákonné úroky z prodlení (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena tzv. dealerská smlouva na dobu neurčitou, na jejímž základě se vedlejší účastník zavázal vykonávat pro stěžovatelku činnost obchodního zástupce. Písemnou dohodou ze dne 28. 3. 2019 se oba účastníci dohodli na ukončení smluvního vztahu ke dni 30. 9. 2019. Vedlejší účastník však již od 24. 4. 2019 přestal činnost obchodního zástupce bez vážného důvodu pro stěžovatelku vykonávat, čímž porušil svoji povinnost. Proto mu okresní soud uložil povinnost zaplatit stěžovatelce dohodnutou smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč. Požadavek stěžovatelky na zaplacení dalších tří pokut, vždy v rozsahu 50 000 Kč, shledal okresní soud nespravedlivým, naplňujícím znaky zneužití práva podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ve smyslu §8 občanského zákoníku. Stěžovatelka se podle názoru okresního soudu nemohla domáhat smluvní pokuty 50 000 Kč za každé porušení povinnosti vedlejšího účastníka, neboť by to znamenalo, že se smluvních pokut domáhala z týchž důvodů, které byly v uzavřené dealerské smlouvě postupně podrobněji konkretizovány. Okresní soud dále vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 557 Kč, kterou získal při své činnosti od klienta stěžovatelky a bez spravedlivého důvodu si ji ponechal.
3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud rozsudek okresního soudu v části, jíž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 557 Kč s úrokem z prodlení a částku 1 200 Kč s úrokem z prodlení potvrdil (I. výrok), v části, jíž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ho změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl (II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 75 520 Kč a před krajským soudem ve výši 9 668 Kč (III. výrok). V odůvodnění krajský soud zejména uvedl, že na danou věc použil §433 občanského zákoníku o nedůvodné nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran, podle kterého podnikatel nesmí vůči dalším osobám v hospodářském styku zneužít své postavení odborníka ani hospodářské postavení a zneužít tak závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a neodůvodněné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Takového postupu se podle krajského soudu stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi dopustila. Krajský soud dále dovodil, rozdílně od okresního soudu, že vedlejší účastník v řízení vznesl námitku relativní neplatnosti podle §586 občanského zákoníku, přičemž tuto námitku uplatnil jako slabší strana smluvního vztahu, a to na svoji ochranu. Uplatnění námitky neplatnosti vyplývá z jeho podání ze dne 12. 3. 2020, v němž výslovně uvedl, že sankce sjednané ve prospěch stěžovatelky jsou nevyvážené a neplatné; tutéž námitku pak zopakoval při jednání dne 16. 3. 2022, kdy poukázal na značnou nevyváženost smlouvy. Podle krajského soudu předmětná smlouva je nevyvážená, neboť obsahuje desítky konkrétních povinností, popřípadě zákazů u vedlejšího účastníka (více než 35) a téměř žádnou povinnost stěžovatelky. Nedodržení těchto povinností je sankcionováno zvláštními smluvními pokutami ve výši od 40 000 Kč do 300 000 Kč. Stěžovatelka je přitom osobou se širokou sítí prodejních míst na území České republiky dosahující milionových obratů, zatímco vedlejší účastník je fyzickou osobou, u níž nevyšlo najevo, že by disponovala nějakými mimořádnými osobnostními předpoklady nebo finančním zázemím srovnatelným se stěžovatelkou. Dealerská smlouva uzavřená za takových podmínek odporuje zákonu, a proto je neplatná, když vedlejší účastník se této neplatnosti dovolal a soud byl k této námitce povinen přihlédnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky krajský soud pochybil již v tom, že se v rozsudku nezmiňuje o její námitce promlčení práva vedlejšího účastníka namítat relativní neplatnost smluvní pokuty. Nepodložené je rovněž podle ní konstatování krajského soudu o tom, že součástí podání vedlejšího účastníka ze dne 12. 3. 2020 má být tvrzení, že sankce sjednané ve prospěch stěžovatelky jsou nevyvážené a neplatné. Z uvedeného podání lze dovodit pouze to, že vedlejší účastník neplatnost sankcí vztahuje toliko k eventuálnímu nedodržení pětileté lhůty pro výkon činnosti ve prospěch stěžovatelky, jak je uvedena v dealerské smlouvě (čili tato námitka se týká jen jedné z několika sankcí, které se stěžovatelka domáhala a která je zanesena v dealerské smlouvě). Vedlejší účastník přitom přestal pro stěžovatelku vykonávat jemu uloženou činnost ještě před uplynutím stanovené výpovědní doby. V kontrastu s tím krajský soud vztáhl vedlejším účastníkem uplatněnou námitku vůči všem sankcím uvedeným v dealerské smlouvě, aby na jiném místě odůvodnění rozsudku dokonce konstatoval neplatnost celé smlouvy.
5. Byť krajský soud dospěl k závěru odlišnému od závěru, na němž svůj rozsudek založil okresní soud, sám nezopakoval žádné důkazy, a proto jeho závěr je pro stěžovatelku v souladu s jí blanketně odkazovanou judikaturou Ústavního soudu nepředvídatelný a porušuje princip právní jistoty. Krajský soud tímto postupem také porušil zásadu ústnosti a přímosti.
6. Napadeným rozsudkem krajský soud rovněž porušil četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu, podle něhož má vždy přednost takový výklad smluvních ujednání, který respektuje jejich platnost a naopak nezakládá jejich neplatnost, čímž respektuje princip autonomie vůle a s ním spojenou společensko-hospodářskou funkci smlouvy. Chtěl-li krajský soud konstatovat neplatnost nějaké části uzavřené dealerské smlouvy, měl takto postupovat vůči jejím jednotlivým částem a neměl uzavřít, že dealerská smlouva je neplatná. Stěžovatelka odkazuje na jiné řízení před týmž soudem, které se mělo týkat posouzení platnosti obdobné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a jiným žalovaným, v němž krajský soud posuzoval části smlouvy odděleně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky a nezjistil žádné kvalifikované vady.
10. K námitce stěžovatelky, že krajský soud nevypořádal její obranu v podobě námitky promlčení práva vedlejšího účastníka vznést námitku relativní neplatnosti těch ujednání dealerské smlouvy, v nichž jsou definovány smluvní pokuty, odkazuje Ústavní soud na bod 10. odůvodnění rozsudku, v němž krajský soud uvádí, že vedlejší účastník svoji námitku relativní neplatnosti uplatnil poprvé ve svém podání ze dne 12. 3. 2020. Ze zvukového záznamu se podává, že v průběhu jednání se této otázce jeden ze členů senátu krajského soudu výslovně věnuje a vysvětluje, že vzhledem k okamžiku prvního uplatnění námitky relativní neplatnosti ji nelze hodnotit jako promlčenou. Stěžovatelka při jednání před krajským soudem (na rozdíl od pozdější a poněkud preciznější formulace uvedené v ústavní stížnosti) vznášela námitku promlčení práva vedlejšího účastníka vznést námitku relativní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách z procesní opatrnosti, když sama nemohla vyloučit, zda vedlejší účastník takovou námitku, ať už přímo během řízení před soudem nebo v některém ze svých podání určených soudu uplatnil.
11. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud považoval sankce v dealerské smlouvě v podobě smluvních pokut za ujednání naplňující znaky zneužití práva, a to v tom smyslu, že tyto smluvní pokuty se často (zjednodušeně řečeno) překrývaly v tom, jaké porušení povinností sankcionovaly. V dané souvislosti je - vzhledem k okresním soudem zmiňovanému překryvu jednotlivých sankčních ustanovení dealerské smlouvy, jakož i vzhledem k tomu, že si ani stěžovatelka nebyla samotným rozsahem eventuální námitky relativní neplatnosti jista - ústavně souladné, vyložil-li krajský soud vedlejším účastníkem vznesenou námitku relativní neplatnosti tak, že se námitka vztahuje ke všem smluvním pokutám ve prospěch stěžovatelky, neboť je považoval za nevyvážené, a proto za neplatné.
12. S ohledem na uvedené nemůže být důvodem zrušení napadených výroků stěžovatelkou tvrzená okolnost, že krajský soud v odůvodnění rozsudku přechází od neplatnosti ujednání o smluvních pokutách až po konečný závěr o neplatnosti smlouvy jako takové. I kdyby závěr krajského soudu o neplatnosti dealerské smlouvy nebyl správný, na správnosti rozhodnutí krajského soudu to ve svém důsledku nemůže nic změnit, neboť stěžovatelka se svých nároků domáhá právě z titulu smluvních pokut; netvrdí tedy, že by ostatní ujednání dealerské smlouvy byla pro nyní Ústavním soudem posuzovaný spor jakkoliv významná.
13. Neopodstatněná je i námitka stěžovatelky, že závěr krajského soudu o tom, že vedlejší účastník během řízení vznesl námitku relativní neplatnosti, je pro ni překvapivý. Jak již bylo uvedeno, byla to stěžovatelka sama, kdo - i v návaznosti na obdobné spory, vedené na základě totožné dealerské smlouvy s jinými žalovanými - se snažil námitku tohoto druhu preventivně vypořádat, byť i jen tím, že by eventuálně mohla být uplatněna pozdě (tedy po uplynutí promlčecí lhůty). Z toho důvodu ani okolnost, že krajský soud, chtěl-li se částečně odlišit od rozhodnutí okresního soudu, měl k této otázce vést dokazování a se svým - částečně odlišným - právním názorem účastníky řízení před ním seznámit, neznamená pochybení dosahující ústavněprávního významu.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivými výroky) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu