ECLI:CZ:US:2023:4.US.1194.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1194/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL. M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2023 č. j. KZN 355/2023-19, usnesení Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově ze dne 10. října 2022 č. j. ZN 611/2022-22 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Český Krumlov, Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 9. srpna 2022 č. j. KRPC-49434-33/TČ-2022-020271, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Český Krumlov, Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá vyslovení toho, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva podle čl. 2, čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně se domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jejích shora uvedených ústavně zaručených základních práv.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Český Krumlov, Oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") zahájila dne 20. 4. 2022 na základě trestního oznámení stěžovatelky, dcery zesnulého F. L. (dále jen "poškozený"), úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl dopustit ošetřující lékař poškozeného M. K. Poškozený od února roku 2021 pobýval v Domově pro seniory X (dále jen "X"), kde mu kromě sociálních služeb měly být poskytovány i služby ošetřovatelské, lékařské a zdravotní péče. Lékař M. K. poškozenému z důvodu chronických bolestí předepsal lék Diclofenac 75 mg, který poškozený užíval dvakrát denně ve formě tablet, a to v době nejméně od 20. 10. 2021 do 25. 1. 2022. Dne 31. 1. 2022 musel být poškozený pro zhoršující se zdravotní stav převezen do obchodní společnosti Nemocnice Český Krumlov, a. s., kde mu byl zjištěn akutní rozsáhlý vřed na dvanácterníku a krvácení do gastrointestinálního traktu, které muselo být řešeno chirurgicky. Poškozený byl z této hospitalizace propuštěn dne 18. 2. 2022 zpět do péče X, avšak týž den musel být opět hospitalizován z důvodu podezření na onemocnění covid-19, které se vyloučilo, avšak poškozený v době hospitalizace dne 30. 3. 2022 zemřel. Akutní vřed na dvanácterníku, který byl prvotním důvodem hospitalizace poškozeného, měl být přitom způsoben nevhodnou dlouhodobou léčbou lékem proti bolesti Diclofenac 75 mg, kterou poškozenému nasadil ošetřující lékař v X, M. K. Policejní orgán však v předmětné věci neshledal podezření z trestného činu a věc podle §159a odst. 1 trestního řádu odložil, když vycházel zejména ze znaleckého posudku, v němž bylo jednání lékaře zhodnoceno jako lege artis.
3. Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, která byla jako nedůvodná Okresním státním zastupitelstvím v Českém Krumlově (dále jen "okresní státní zastupitelství") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
4. Stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které jej jako nedůvodný odložilo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že prověřování vedené policejním orgánem bylo neúčinné. Stěžovatelka totiž vznesla hájitelné tvrzení, že lékař M. K. s ohledem na své vzdělání věděl, že svým jednáním může způsobit poškozenému smrt a byl s tím srozuměn. Orgány činné v trestním řízení se však tímto hájitelným tvrzením dostatečně nezabývaly, nadto vyvodily nesprávné právní závěry z provedeného znaleckého dokazování. Stěžovatelka v tomto smyslu podrobně uvádí, že podle příbalového letáku léku Diclofenac 75 mg je nutno dbát zvýšené opatrnosti, zvláště pak u seniorů, neboť u starších pacientů je zvýšený výskyt nežádoucích účinků, zejména gastrointestinálních, které pro tuto skupinu pacientů mohou být fatální. Přitom k těmto nežádoucím účinkům může při užívání tohoto léku dojít i bez předchozí anamnézy gastrointestinálních příhod. Tito pacienti by měli být pečlivě sledováni a léčba by měla trvat pouze po nejkratší možnou dobu. To však v případě poškozeného nenastalo. Ten užíval zmiňovaný lék ve zvýšené dávce (dvakrát denně), a to po dobu celkem 103 dní. Ošetřující lékař nadále nesledoval zdravotní stav poškozeného. Stěžovatelka tak vyvozuje, že předepsání předmětného léku a dlouhodobá léčba tímto lékem bez průběžné kontroly zdravotního stavu poškozeného nebyly lege artis.
6. Stěžovatelka namítá neúčinnost dozoru a dohledu, zejména s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Orgány činné v trestním řízení odmítly revidovat závěry znaleckého posudku, které označily jednání ošetřujícího lékaře M. K. za lege artis. Za příčinu smrti poškozeného označily podle výsledků pitvy kardiorespirační selhání a nemoci, které vedly k příčině smrti, tj. ischemickou chorobu srdeční, městnavé selhání srdce a fibrózní pneumonii dolního laloku pravé plíce. Přitom je však zjevné, že zdravotní stav poškozeného byl v době přijetí do X uspokojivý. Celkový zdravotní stav poškozeného se výrazně zhoršil z důvodu dlouhodobého podávání léku Diclofenac 75 mg ve zvýšené dávce, což vedlo ke vzniku dvanácterníkového vředu a s ním spojené operaci, po níž byl poškozený velmi oslaben a nakazil se respiračním infektem, což následně vedlo k jeho úmrtí. Tato série zdravotních komplikací však byla zapříčiněna vznikem dvanácterníkového vředu, který byl způsoben nevhodnou medikací.
7. Stěžovatelka namítá vady znaleckého posudku, který je podle jejího názoru zmatený, nedůsledně zpracovaný, když např. z hlediska časového důvody vzniku vředu řadí do doby, kdy již byl poškozený po operaci tohoto vředu. Posudek se tak fakticky nezabývá příčinami vzniku vředu, nýbrž popisuje následky, k nimž došlo z důvodu vyčerpání organismu po operaci. Orgány činné v trestním řízení pak tyto nesouvislé závěry toliko převzaly, aniž by je podrobily jakékoliv logické analýze. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
8. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka policejnímu orgánu vytýká, že se nezabýval příčinou vzniku dvanácterníkového vředu. Stěžovatelka navrhla výslech zaměstnanců X k podávání léků, stravování, měření teploty a zápisů do zdravotnické dokumentace, která byla neúplná, neboť v ní chyběly některé důležité záznamy. Navrhla dále důkaz fotografiemi, které rodinní příslušníci pořizovali při návštěvách v X, z nichž bylo patrno zhoršování zdravotního stavu poškozeného. Stěžovatelka také požadovala, aby policejní orgán zajistil všechny vystavené plány ošetřovatelské a rehabilitační péče a přibrání znalce z oboru gastroenterologie ke stanovení příčiny vzniku dvanácterníkového vředu, znalce z oboru soudního lékařství k určení příčiny smrti a znalce farmakologa, který by se vyjádřil k léku Diclofenac 75 mg. Těmito prostředky mohlo být stanoveno, zda ošetřující lékař M. K. postupoval lege artis.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má v určitých případech ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k obraně svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může využít i ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako je například i rozhodnutí o odložení věci, jak je tomu v posuzované věci. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností využití prostředků, a nikoliv dosažení výsledku. Povinností spočívající na státu je zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [(viz např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), uvedl, že "[n]ení na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy". Ústavní soud v tomto nálezu přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy.
13. V posuzované věci jde, jak stěžovatelka správně uvádí, primárně o zásah do práva na život podle čl. 6 odst. 1 věty první Listiny, což je situace, kdy orgány činné v trestním řízení jsou povinny účinné vyšetřování provést, neboť účinné uplatnění ustanovení trestního zákoníku, která chrání lidský život, vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování podle trestního řádu orgány činnými v trestním řízení ve všech případech, v nichž je podezření na spáchání trestných činů, jejichž objektem je život člověka. Povinností státu podle čl. 2 Úmluvy a ESLP je vytvořit účinný a nezávislý justiční systém, který bude schopen zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Anna Todorova proti Bulharsku ze dne 24. 5. 2011, stížnost č. 23302/03, bod 72 odůvodnění).
14. Účinnost vyšetřování je hodnocena podle několika kritérií, která ve své judikatuře ESLP postupně vytyčil (srov. např. rozsudek ve věci Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku ze dne 6. 7. 2005, stížnost č. 57947/00, bod 209 a násl. odůvodnění), již následně recipoval ve své judikatuře i Ústavní soud. Těmito kritérii jsou nezávislost a nestrannost, efektivita, rychlost a veřejná kontrola.
15. V posuzované věci bylo prověřování trestního oznámení stěžovatelky provedeno nezávislým orgánem, který byl věcně i místně příslušný k posouzení předmětného podání stěžovatelky podle pravidel stanovených trestním řádem. Jde-li o nestrannost orgánů činných v trestním řízení, ani zde nevznikají pochybnosti, které by Ústavní soud vedly k pochybnostem o nestrannosti vedeného prověřování, a to především s ohledem na způsob, jakým bylo vedeno dokazování a důkazy následně hodnoceny. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by prověřování bylo vedeno neúplně, resp. že by docházelo k úmyslné dezinterpretaci prováděných důkazů.
16. Taktéž rychlost řízení lze považovat za přiměřenou. Z napadených usnesení vyplývá, že dne 20. 4. 2022 zahájil policejní orgán na základě trestního oznámení stěžovatelky úkony trestního řízení, přičemž dne 9. 8. 2022 byla věc podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena. V průběhu této doby policejní orgán učinil mnoho úkonů trestního řízení, zejména obstaral podání vysvětlení (např. dcery poškozeného J. S. a ošetřujícího lékaře M. K.), zajistil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví interna a hyperbarická medicína. Stěžovatelka usnesení policejního orgánu napadla stížností, o níž okresní státní zastupitelství rozhodlo dne 10. 10. 2022, o podnětu k výkonu dohledu pak bylo rozhodnuto dne 8. 3. 2023, avšak stěžovatelka svůj podnět doručila krajskému státnímu zastupitelství až dne 12. 1. 2023. Rozhodování orgánů činných v trestním řízení tak proběhlo v přiměřených lhůtách.
17. Hledisko veřejné kontroly je nutno posuzovat v rámci příslušného stadia trestního řízení, tedy prověřování, které je neveřejné. Nicméně toto kritérium bylo naplněno, jde-li o práva stěžovatelky nahlížet do policejního spisu a činit důkazní návrhy. Stěžovatelka ostatně v tomto směru ani nevznáší žádné námitky.
18. Konečně v posuzované věci bylo naplněno i kritérium efektivity trestního řízení, byť stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že požadavek účinného vyšetřování s sebou nenese právo na stíhání konkrétních osob, jde toliko o záruku náležitého postupu orgánů činných v trestním řízení. Z hlediska kvality odůvodnění lze odkázat především na usnesení okresního státního zastupitelství, které vyhodnotilo důkazní situaci v celé její šíři, především s přihlédnutím k pokročilému věku poškozeného, který nebyl, jak tvrdí stěžovatelka, bez zdravotních obtíží, nýbrž byl osobou polymorbidní, když trpěl v době před svou první hospitalizací četnými záněty, dále hypoxií, léčil se s dekubitem, trpěl neurologickým degenerativním onemocněním a bolestmi zad. Dále je však třeba zejména zdůraznit, že prověřovaný ošetřující lékař M. K. nevěděl o trávicích obtížích poškozeného, neboť přestože tyto informace byly zejména rodinnými příslušníky sděleny zdravotnickému personálu X (zdravotním sestrám), tyto informace nebyly zaneseny do zdravotnické dokumentace poškozeného, tudíž lékař, který toliko navštěvoval X (tj. nebyl v tomto zařízení přítomen trvale), se o těchto obtížích nedozvěděl. Z hlediska vyvození případné trestní odpovědnosti ošetřujícího lékaře je tato skutečnost stěžejní. Konečně s ohledem na shora vypočtené zdravotní obtíže poškozeného znalkyně dala do souvislosti vznik dvanácterníkového vředu nejen s užíváním Diclofenacu 75 mg, nýbrž i s četnými zdravotními komplikacemi poškozeného, které byly taktéž farmakologicky léčeny.
19. Vyloučení trestněprávní odpovědnosti lékaře M. K. však nikterak nevylučuje vyvození odpovědnosti občanskoprávní vůči osobám fyzickým nebo i X jako osobě právnické. Je zjevné, že v činnosti X došlo k pochybením zdravotnického personálu, který opakované stížnosti stěžovatelky a dalších rodinných příslušníků o stupňujících se zažívacích obtížích poškozeného nezanesl do zdravotnické dokumentace poškozeného, tak aby se s nimi mohl seznámit ošetřující lékař, případně lékaře na tuto skutečnost personál sám neupozornil. Z podaného vysvětlení ošetřujícího lékaře M. K. vyplývá, že ten především spoléhal na informace, které mu personál X o zdravotních obtížích klientů předával a selektoval tím způsobem, kterým pacientům se při svých návštěvách bude přednostně věnovat, neboť nebylo v jeho silách při každé návštěvě X věnovat se všem 72 klientům tohoto zařízení.
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu