ECLI:CZ:US:2023:4.US.1257.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1257/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2023 č. j. 30 Cdo 2310/2022-422, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 17 Co 141/2021-305 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 10 C 30/2018-253, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 442 828 Kč s příslušenstvím (výrok I.); uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II.) a státu pak na nákladech řízení částku ve výši 6 182 Kč (výrok III.). Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení příslušné částky z titulu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v tom, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") nesprávně vyznačil doložku právní moci na rozsudku okresního soudu ze dne 1. 11. 2007 č. j. 12 P 294/2004-169, kterým bylo otci stěžovatele uloženo přispívat na výživu tehdy nezletilého stěžovatele 3 000 Kč měsíčně od 1. 10. 2001 a zaplatit mu nedoplatek na výživném za období od 1. 10. 2001 do 30. 11. 2007 ve výši 148 000 Kč. Stěžovatel nemohl v důsledku pochybení okresního soudu svou pohledávku řádně uplatnit, přičemž povinný dne 8. 2. 2016 zemřel a v dědickém řízení v Chorvatské republice nebylo ke stěžovatelově pohledávce přihlédnuto. Žalovaná částka se skládala z nedoplatku na výživném ve výši 148 000 Kč a z výživného za období od 1. 12. 2007 do 8. 2. 2016 ve výši 294 828 Kč. Obvodní soud nepřiznal stěžovatelově nároku důvodnost, neboť (zkráceně uvedeno) stěžovateli vzniklo s úmrtím povinného právo vůči bratru stěžovatele, který v dědickém řízení (stejně jako stěžovatel) zdědil polovinu majetku povinného a zároveň část pohledávky zanikla splynutím přechodem poloviny majetku povinného na stěžovatele. Za situace, kdy lze pohledávku vymáhat po stávajícím dlužníkovi, není možno dovodit existenci vzniku škody, a tudíž se nelze domáhat náhrady škody po státu.
3. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu napadl odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v I. výroku potvrdil, ve II. výroku jej změnil tak, že vedlejší účastnici ve vztahu ke stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení a ve III. výroku jej změnil tak, že státu nepřiznal vůči stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok I.); městský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž navrhl, "aby Nejvyšší soud České republiky podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 141/2021-305 ze dne 3. 6. 2021 v celém jeho rozsahu [tj. včetně dovoláním nenapadených částí (výroků) odvolacího rozsudku, které jsou však na dovoláním napadené části výroku I odvolacího rozsudku závislé] zrušil a aby - vzhledem k tomu, že důvody, pro které se ruší rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně - podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 čj. 10 C 30/2018-253 ze dne 10. 11. 2020 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení". Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm vymezené otázky nezakládají jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. (výrok I.); Nejvyšší soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezohlednily zvláštnosti posuzované věci ani judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky určení výše náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem [např. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 922/18 (N 221/103 SbNU 263)]. Závěry plynoucí ze zmiňované judikatury lze shrnout tak, že v případech, kdy je přesné určení výše škody obtížné, nesmějí se soudy dopouštět formalistického výkladu ani klást nepřiměřené důkazní břemeno.
6. Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterému v dovolání předestřel dvě právní otázky, a to za 1) zda má nárok vůči státu na náhradu škody za situace, kdy v důsledku nesprávného úředního postupu nevymohl zavčas svou pohledávku vůči povinnému a kdy je zároveň zřejmé, že svou pohledávku existující za stávajícím dlužníkem (svým polorodým bratrem) nebude moci úspěšně uspokojit; za 2) zda je možné při stanovení ušlého zisku v případě, že jde o zjištění faktické možnosti vymožení pohledávky v cizině, použít postup podle §2955 občanského zákoníku a §136 o. s. ř. Nejvyšší soud sice obě otázky zodpověděl záporně, avšak stěžovatel je přesto přesvědčen, že mají nezanedbatelný ústavněprávní přesah.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona; může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti předesílá, že jeho věc má nezanedbatelný ústavněprávní přesah, avšak Ústavní soud v návrhu neshledává žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu, kterou údajně soudy nerespektovaly, tato zmiňovaná judikatura ale nic nemění na správných právních závěrech, které soudy vyvodily. Stěžejní ve věci stěžovatele totiž není konkrétní výše jeho pohledávky, nýbrž skutečnost, že nelze požadovat po státu odškodnění za situace, kdy nárok lze vymáhat po stávajícím dlužníkovi. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména z rozsudku obvodního soudu) je jasně seznatelná úvaha, že stěžovatel má možnost se domáhat úhrady poloviny své pohledávky (neboť druhá polovina zanikla splynutím, když stěžovatel zdědil též polovinu majetku po svém otci) po svém bratrovi (žijícím v Chorvatské republice), který stejně jako stěžovatel zdědil polovinu majetku po otci, původním dlužníkovi stěžovatele. Je-li tedy možnost vymáhat pohledávku po existujícím dlužníkovi, odpovědnost státu za nesprávný úřední postup nenastupuje, neboť není naplněn zákonný požadavek vzniku škody. Tento právní závěr zřetelně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1635/2013). Podle této právní úvahy tedy (dosud) stěžovateli škoda nevznikla.
10. Městský soud nadto dovodil, že škoda stěžovateli nevznikla též z toho důvodu, že stěžovatel započal činit kroky k vymožení své pohledávky v podobě dlužného výživného (bez ohledu na nesprávně vyznačenou doložku právní moci) až se zpožděním, tudíž časový úsek mezi započetím vymáhání a úmrtím původního dlužníka (otce stěžovatele) byl s ohledem na časovou náročnost přeshraničního vymáhání pohledávky příliš krátký na to, aby vůbec mohlo byť k částečnému vymožení pohledávky dojít.
11. Ústavní soud uzavírá, že ačkoliv ve věci stěžovatele bylo postaveno najisto, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu pochybením okresního soudu, který nesprávně vyznačil doložku právní moci, nedošlo k naplnění základního předpokladu vzniku škody, tudíž nelze uplatňovat postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Obvodní soud i městský soud v tomto ohledu svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nedopustily se svévole při rozhodování, a neporušily tak ústavně zaručené základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Jde-li o nepřípustnost dovolání, proti níž stěžovatel taktéž brojí, Nejvyšší soud stěžovatelovu první otázku posoudil jako otázku, která je založena na konstrukci jiného skutkového posouzení věci, neboť stěžovatel uvádí, že pohledávku vůči jeho bratru nebude možno vymoci, přičemž je však zjevné, že se o to ani nikterak nepokusil. Dovozuje tedy něco, k čemu není dán ve věci skutkový podklad. Druhá otázka pak byla odmítnuta s odkazem na skutečnost, že §2955 občanského zákoníku a §136 o. s. ř. použít ve věci stěžovatele nelze, jelikož nebyl prokázán vznik škody. Nejvyšší soud tedy nevykročil ze zákonných mezí, když dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Odůvodnění splňuje náležitosti přezkoumatelného rozhodnutí a nezakládá porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu