ECLI:CZ:US:2023:4.US.1306.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1306/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. I. K., zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2023 č. j. 10 As 26/2023-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023 č. j. 6 A 15/2022-35, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. prosince 2021 č. j. MV-162535-3/SO-2021 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. září 2021 č. j. MV-193616-11/VS-2020 a s ní spojeném návrhu na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra vnitra a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, a Z. Z. o. K. a nezletilých M. K. a E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to především odepřením práva na přístup k soudu. Dále byly podle stěžovatelky narušeny principy právního státu a dělby moci podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky) [dále jen "zákon o státním občanství"].
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných správních spisů se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zamítlo z důvodu uvedeného v §13 odst. 2 zákona o státním občanství společnou žádost stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka, do níž byly zahrnuty jejich nezletilé děti (tj. nezletilí vedlejší účastníci), o udělení státního občanství České republiky s odůvodněním, že na základě stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky (dále jen "bezpečnostní sbory") vyšlo najevo, že stěžovatelka ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.
3. Ministr vnitra napadeným rozhodnutím zamítl rozklad, který proti uvedenému rozhodnutí ministerstva podali stěžovatelka a první vedlejší účastník. Ministr si v rozkladovém řízení vyžádal aktualizované podklady od příslušného bezpečnostního sboru a z nich zjistil, že bezpečnostní riziko ze strany stěžovatelky je v současné době stále dáno.
4. Proti rozhodnutí ministra vnitra podala stěžovatelka k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu, kterou městský soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků, zúčastněných osob a o vrácení soudního poplatku (II. až IV. výrok). Odmítnutí žaloby odůvodnil závěrem, že rozhodnutí ministra vnitra je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství.
5. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že k žádosti o udělení státního občanství České republiky si ministerstvo vyžádá stanoviska bezpečnostních sborů, která se nestávají součástí spisu, obsahují-li utajované informace. V takovém případě se v odůvodnění rozhodnutí pouze uvede, že žádost byla zamítnuta z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, a připomněl, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti je vyloučeno z přezkoumání soudem (§26 zákona o státním občanství).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že podle současné právní úpravy udělování státního občanství je suverénem pouze exekutiva, bez kontroly soudní moci, čímž dochází k výraznému narušení principu dělby moci. Ztotožňuje se s názorem, který je obsažen v odlišném stanovisku soudců Uhlíře, Šimíčka, Davida a Šimáčkové k nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.), že napadené ustanovení je neústavní.
7. Porušení práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byl znemožněn přístup k soudu, resp. soudní přezkum rozhodnutí týkajících se jejích základních práv a svobod podle Listiny. Dodává, že v její věci nebylo přihlédnuto k čl. 11 Evropské úmluvy o státním občanství (dále jen "Úmluva"), podle kterého každý smluvní stát je povinen zajistit, aby rozhodnutí o nabytí, zachování, pozbytí, opětovném nabytí nebo ověření jeho státního občanství obsahovala písemné odůvodnění. Dozví-li se stěžovatel při neudělení státního občanství podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství pouze, že mu občanství nebude uděleno, protože je bezpečnostním rizikem, nelze podle stěžovatelky hovořit o dostatečném písemném odůvodnění a tento postup je tak v rozporu s čl. 11 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení městského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. V části směřující proti rozhodnutí ministra vnitra a rozhodnutí ministerstva je ústavní stížnost podána opožděně. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že §26 zákona o státním občanství vylučuje rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky z přezkoumání soudem, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, napadené rozhodnutí ministra vnitra, jež nabylo, podle zjištění Ústavního soudu z vyžádaného spisu, právní moci dne 17. 12. 2021. Byla-li ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí a jemu předcházejícímu rozhodnutí ministerstva odeslána prostřednictvím datové schránky až dne 15. 5. 2023, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené. Není jeho úkolem přezkoumání posuzované věci z pozice podústavního práva a není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy.
11. V posuzované věci městský soud odmítl stěžovatelčinu žalobu pro vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu podle §26 zákona o státním občanství. Stěžovatelka přesto v řízení před Nejvyšším správním soudem i nyní v ústavní stížnosti namítá, že vyloučení soudního přezkumu tohoto rozhodnutí je neústavní.
12. Budiž připomenuto, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 uvedl, že právní úpravu vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace o ohrožení bezpečnosti státu, nelze považovat za projev svévole zákonodárce; Ústavní soud tedy nepovažuje toto ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
13. Je evidentní, že shora uvedené závěry se uplatní i ve stěžovatelčině věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu.
14. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud zastává názor, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a městského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení městského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 8. 2017 a rozhodnutí ministerstva ze dne 20. 1. 2017 jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení §26 zákona o státním občanství Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí "osud" odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu