ECLI:CZ:US:2023:4.US.1327.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1327/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. F., zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2023 sp. zn. 19 Co 27/2023 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. ledna 2023 sp. zn. 2 Nc 50007/2022, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a L. J. a nezletilé K. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, především práva na rodinný život podle čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka též tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena i stejná základní práva nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "dcera").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (dále jen "otec") podal u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla dcera zatímně svěřena do jeho péče. Okresní soud napadeným usnesením jeho návrhu vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zatímně předat dceru do péče otce (I. výrok), stanovil, že předběžné opatření se vydává na dobu dvou měsíců ode dne jeho vykonatelnosti (II. výrok), a rozhodl, že se tím mění usnesení ze dne 12. 9. 2022 č. j. 2 Nc 50007/2022-161. V odůvodnění uvedl, že rozsudkem ze dne 26. 4. 2022 č. j. 2 Nc 50007/2022-57 byla dcera svěřena do péče stěžovatelky a usnesením ze dne 12. 9. 2022 bylo vyhověno návrhu otce na vydání předběžného opatření, kterým byl upraven jeho zatímní styk s dcerou. Dále okresní soud uzavřel, že je důvodné, aby návrhu otce bylo vyhověno, protože stěžovatelka přes opakované poučení soudem i opatrovníkem nerespektuje vydané soudní rozhodnutí a že jsou zde důvodné obavy, že stěžovatelka poškozuje práva dcery, brání-li opakovaně jejímu kontaktu s otcem, k čemuž si dopomáhá tvrzením o jejím nepříznivém zdravotním stavu, přičemž tato tvrzení lze hodnotit jako účelová.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Podle krajského soudu učinil okresní soud správná skutková zjištění, na která odkázal, a ve shodě s ním dospěl k závěru, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků, neboť otec prokázal potřebu této úpravy a osvědčil i skutečnosti, jež jsou pro uložení povinnosti předběžným opatřením rozhodující. Připomenul, že jde o zatímní úpravu poměrů účastníků do doby rozhodnutí soudu ve věci samé, v níž je vypracováván znalecký posudek na výchovnou způsobilost obou rodičů, a nepřisvědčil stěžovatelčině odvolací námitce, že jde o meritorní rozhodnutí ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti a že by předběžné opatření nebylo vykonatelné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka při popisu vývoje "celé situace" kromě jiného informovala, že usnesením okresního soudu ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. 2 Nc 50007/2022 bylo předběžné opatření prodlouženo o další dva měsíce.
5. Soudy podle stěžovatelky nekriticky převzaly tvrzení otce, zejména krajský soud pominul jí doložené důkazy o průběhu styku a důvodech jeho neuskutečnění. Podrobně shrnula průběh styku otce s dcerou v konkrétních dnech za období od 19. 7. 2022 do 18. 1. 2023, tj. do doby realizace předběžného opatření o svěření dcery do prozatímní péče otce. Podle ní není pravdou, že by otci bránila ve styku s dcerou, a namítá, že se soudy vůbec nezabývaly nejlepším zájmem dcery a řešily pouze to, že jsou porušována práva otce. Považuje za nepřípustné, že soud případný výkon rozhodnutí nahradil předběžným opatřením, a zdůrazňuje, že případné nedodržování pravidel styku nemůže být důvodem tak razantní změny, jako je faktická změna péče aktuálně trvající již řadu měsíců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.)].
10. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné části odůvodnění napadených usnesení (srov. bod 13. odůvodnění usnesení okresního soudu, bod 10. odůvodnění usnesení krajského soudu), včetně vypořádání odvolacích námitek stěžovatelky krajským soudem (body 11. a 12. odůvodnění usnesení). Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu