ECLI:CZ:US:2023:4.US.1337.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1337/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, sídlem Březenská 2466/4, Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2023 č. j. 25 Cdo 2262/2021-457, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jiřího S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva, a to svoboda projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), svoboda vyjadřování podle čl. 17 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") domáhal ochrany osobnosti a navrhoval, aby soud stěžovateli uložil řadu konkrétních povinností. Okresní soud po provedeném dokazování vydal dne 11. 6. 2020 rozsudek č. j. 6 C 26/2018-337, kterým z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně části uplatněného nároku (I. výrok), v dalších částech žalobu zamítl (II., III., IV., VI. a VIII. výrok), stěžovateli uložil povinnost zaslat vedlejšímu účastníkovi písemnou omluvu ve znění ve výroku uvedeném (V. výrok) a povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 350 000 Kč (VII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IX. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že stěžovatel má se svou bývalou manželkou dva nezletilé syny, kteří byli svěřeni do výchovy matky. Bývalá manželka stěžovatele je kolegyní a rodinnou přítelkyní vedlejšího účastníka, který je transsexuálem; v roce 2009 podstoupil změnu pohlaví ze ženy na muže. Pracoval v mateřské škole, mimo to vyučoval angličtinu, provozoval avantgardní transgenderové divadlo, které se zaměřuje na bourání společenských stereotypů, byl členem Výboru pro sexuální menšiny Rady vlády pro lidská práva. Stěžovatel opakovaně usiloval o změnu výchovy svých synů, avšak v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (skončeném v roce 2015) byl neúspěšný, neboť soud i nadále ponechal děti v péči matky a styk stěžovatele umožnil pouze v omezeném rozsahu a v neutrálním prostředí z důvodu negativní manipulace stěžovatele s dětmi. Od roku 2014 stěžovatel podával na různé instituce podněty, v nichž obviňoval vedlejšího účastníka z pedofilie a zdůrazňoval, že jeho děti musejí chodit s lidmi na fotografiích pořízených vedlejším účastníkem do postele. Na základě těchto podnětů byl vedlejší účastník prověřován, avšak žádné skutečnosti směřující k podezření z nezákonné nebo jinak trestné činnosti zjištěny nebyly (přesto stěžovatel vyzýval ke sdílení svých příspěvků, když zároveň uváděl jméno vedlejšího účastníka i místo, kde žije). Kvůli hromadně rozesílaným pomluvám o pedofilii musel vedlejší účastník zanechat svých pracovních aktivit a jedna z jeho dcer se pokusila o sebevraždu. Okresní soud posoudil předmětnou věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že jednání stěžovatele jednoznačně zasáhlo do osobnostních práv vedlejšího účastníka, který se musel hájit, přestože, jak bylo prokázáno, se jednání, z něhož byl obviňován, nedopustil. Od stěžovatele šlo o úmyslné (zaviněné) jednání, neboť byl ve skutečnosti obeznámen s činností vedlejšího účastníka. Výroky stěžovatele byla narušena vážnost, důstojnost i čest vedlejšího účastníka a bylo zasaženo i jeho zdraví a rodinný život. Pravdivost výroků stěžovatele se podle okresního soudu neprokázala, šlo proto jednoznačně o zásah neoprávněný, který je v příčinné souvislosti s následky na osobnostních právech stěžovatele. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédl k hodnotě zasažených statků (důstojnost, zdraví, rodinný život), způsobu zveřejnění nepravdivých informací, stupni zavinění stěžovatele ve formě úmyslu, následkům pro vedlejšího účastníka v jeho profesním i rodinném životě, jakož i k tomu, že stěžovatel ve svém jednání pokračoval i po podání žaloby. Při zohlednění majetkových poměrů stěžovatele za odpovídající považoval zadostiučinění ve výši 350 000 Kč.
3. Proti V. a VII. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 č. j. 21 Co 186/2020-396 potvrdil rozsudek okresního soudu v V. výroku (I. výrok), změnil VII. výrok tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění i právních závěrů okresního soudu, avšak dovodil, že jednání stěžovatele vyprovokoval sám vedlejší účastník, když se vložil do sporu stěžovatele a jeho bývalé manželky o jejich společné děti. Rozesílané fotografie zveřejnil vedlejší účastník na internetu a ty byly způsobilé ve stěžovateli vyvolat obavy z ohrožení zdravého vývoje jeho dětí. Vedlejší účastník v souvislosti s fotografiemi musel počítat s negativními reakcemi okolí. Na základě této úvahy se krajský soud ztotožnil s okresním soudem stran poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, ale nesouhlasil s výší poskytnuté peněžní satisfakce. Dovodil, že její poskytnutí odůvodňuje to, že stěžovatel ve svém jednání pokračoval i po podání žaloby, avšak vzhledem k rozhodným okolnostem i majetkovým poměrům stěžovatele (k jeho čistému příjmu 19 000 Kč měsíčně) a dvěma vyživovacím povinnostem, odpovídá podle krajského soudu částka 10 000 Kč.
4. Rozsudek krajského soudu v části II. výroku, kterou byla žaloba v rozsahu částky 340 000 Kč zamítnuta, a III. výrok napadl vedlejší účastník dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným a důvodným (pro posouzení otázky přiměřenosti výše peněžitého zadostiučinění za zásah do osobnostních práv) a napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu v části II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba v částce 340 000 Kč tak, že rozsudek okresního soud se v VII. výroku potvrzuje (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (II. a III. výrok). Nejvyšší soud dovodil, že krajský soud se při posuzování uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, zejména důsledně v dané věci neuplatnil princip přiměřenosti vztažený k výši přiznaného zadostiučinění, když pro naplnění tohoto principu nevycházel z částek, které byly přiznány v minulosti ve srovnatelných řízeních. V této souvislosti krajský soud podle Nejvyššího soudu zejména nepřihlédl ke značné intenzitě a povaze zásahu, kterým byl vedlejší účastník veřejně a neoprávněně nařčen ze zneužívání dětí a tím i z trestné činnosti, přičemž od stěžovatele šlo o úmyslné jednání, neboť věděl, že takového jednání se vedlejší účastník nedopustil. Krajský soud také pominul délku trvání zásahu, skutečnost že u vedlejšího účastníka byly zasaženy nejzákladnější osobnostní hodnoty jako je čest, důstojnost, zdraví i rodinný život. Naopak v nepřiměřeném rozsahu zohlednil majetkové poměry stěžovatele a již tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž majetkové poměry škůdce coby kritérium při stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj ke zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Přitom v posuzované věci nepředstavovaly majetkové poměry stěžovatele okolnost významnou, srovnatelnou se strádáním vedlejšího účastníka jako poškozeného. Přistoupil-li krajský soud ke snížení zadostiučinění i s ohledem na to, že vedlejší účastník se údajně nevhodně vložil do sporu mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou, pak k tomu neprováděl žádné dokazování, a nemohl vycházet z toho, že bylo věcí vedlejšího účastníka, zveřejnil-li některé fotografie věnující se transgenderové problematice; stěžovatel totiž tyto fotografie zjevně použil neoprávněným způsobem. Neobstojí ani argument stěžovatele, že vedlejší účastník vzhledem ke svému aktivnímu působení v transgenderové komunitě musí snést vyšší míru kritiky. Tento závěr je sice podle Nejvyššího soudu obecně správný, nicméně kritika stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi se nezakládala na pravdivém skutkovém základě, když tím byly zasaženy i děti vedlejšího účastníka a kvůli tomuto postupu stěžovatele se u vedlejšího účastníka projevilo zhoršení onemocnění srdce. Následně Nejvyšší soud odkázal na několik rozhodnutí, v nichž se problematikou přiměřeného zadostiučinění při zásahu do osobnostních práv zabýval a i na jejich základě dovodil, že výše zadostiučinění přiznaná okresním soudem vedlejšímu účastníkovi byla přiměřená a okresní soud své rozhodnutí srozumitelně zdůvodnil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s odkazem na nález ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) namítá, že vedlejší účastník je osoba veřejně činná, a proto musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Dále stěžovatel konstatuje, že vnímá-li se vedlejší účastník jako transsexuál, jde ve svém důsledku o poruchu v otázce pohlavní identity. V daném kontextu pak podle stěžovatele nebyly Nejvyšším soudem jeho výroky vůči vedlejšímu účastníkovi správně kvalifikovány, tedy nebylo určeno, zda sporné výroky stěžovatele měly charakter skutkového tvrzení, hodnotového soudu anebo šlo o hybridní výroky. Hodnotové tvrzení nepodléhá důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení musí v kritériu pravdy obstát. Nejvyšší soud také nevzal v úvahu, že stěžovatelovy výroky byly dány obavou o zdravý vývoj jeho dětí; stěžovatel tedy nečastoval vedlejšího účastníka samoúčelnými vulgárními urážkami. Výše zadostiučinění uložená stěžovateli k zaplacení je podle něho vzhledem k jeho majetkovým poměrům v podstatě likvidační a bude dopadat mimo jiné na jeho děti, k nimž má vyživovací povinnost. Obecné soudy téměř výhradně prováděly důkazy svědčící ve stěžovatelův neprospěch, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). V řízení tak například nebylo prokázáno, že právě stěžovatel je autorem e-mailových zpráv, v nichž jsou obsaženy dehonestující výroky o vedlejším účastníkovi. Obecné soudy rovněž nepřistoupily k účastnickému výslechu stěžovatele, ač to navrhoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
8. V návaznosti na stěžovatelovu argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se ztotožňuje s hodnocením věci, jak je po skutkové i právní stránce v napadeném rozsudku provedl Nejvyšší soud, a pro stručnost Ústavní soud odkazuje na jeho odůvodnění. Za správný považuje závěr, že nemůže obstát východisko krajského soudu, podle něhož to byl vedlejší účastník, kdo zavdal důvod pro nepřijatelný zásah do svých práv stěžovatelem, když navíc v této souvislosti Nejvyšší soud výslovně konstatuje (a stěžovatel tuto úvahu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti důsledně nerozporuje), že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník jakkoliv zasahoval do vztahových problémů mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou. Taktéž nemůže obstát jako důvod pro snížení soudem přiznaného zadostiučinění okolnost, že vedlejší účastník ve své umělecké tvorbě zveřejnil fotografie, které se zjevně explicitním způsobem zabývají problematikou sexuality. Jak Nejvyšší soud zdůraznil, vedlejší účastník takové fotografie zveřejnil v jiném kontextu a stěžovatel se záměrně z těchto fotografií pokoušel dovodit na vztah vedlejšího účastníka k nezletilým dětem obecně (respektive i k dětem stěžovatele).
9. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 367/03 není případný. S ohledem na kontext nyní posuzované věci není rozhodné, kterou část výroků stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi je možno hodnotit jako skutkové (které lze - stručně uvedeno - poměřovat kritériem pravdivosti) a které výroky představují tzv. hodnotový soud. Je totiž zřejmé, že stěžovatel šířil o vedlejším účastníkovi i zjevně nepravdivá skutková tvrzení, která byla objektivně ověřitelná, avšak podle odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 také hodnotový soud musí mít nějaký faktický podklad a nemůže být zjevně přehnaný. Ve stěžovatelově věci není sama o sobě problémem skutečnost, že stěžovatel šířil o vedlejším účastníkovi informaci, že v minulosti měl pochybnosti o své pohlavní identitě, s čímž se vedlejší účastník nijak netají; výsostně problematickými naopak byly výroky stěžovatele o údajném zneužívání dětí nebo o tom, že vedlejší účastník užívá alkohol a drogy.
10. Nejvyšší soud se také zabýval majetkovými poměry stěžovatele. I podle Ústavního soudu platí - má-li být odškodnění nemajetkové újmy smysluplné - že není určující přímá úměra mezi rozsahem majetku škůdce a výší přiznané náhrady nemajetkové újmy. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku na základě srovnání s obdobnými případy vyšel z toho, že odškodnění přiznané vedlejšímu účastníkovi okresním soudem nebylo nikterak nepřiměřené a stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětluje důvody, pro které by uložená povinnost k náhradě nemajetkové újmy byla vůči němu likvidační. Stěžovatel žádné takové okolnosti v ústavní stížnosti důsledně nepopisuje, toliko se odvolává na skutečnost, že jeho měsíční příjem pravidelně dosahuje částky pouze 19 000 Kč a že má navíc vyživovací povinnost k nezletilým dětem, přičemž neobjasňuje, co mu brání např. v tom, aby se pokusil svůj pravidelný měsíční příjem zvýšit a jinak přiměřené povinnosti k odškodnění mohl dostát.
11. S námitkami stěžovatele zpochybňujícími jeho autorství některých e-mailů namířených proti vedlejšímu účastníkovi se podle Ústavního soudu dostatečně vypořádal již okresní soud. Dožadoval-li se stěžovatel účastnického výslechu, Ústavní soud upozorňuje, že účastnický výslech má toliko podpůrnou povahu a obecný soud zjišťuje okolnosti posuzované věci prvotně z jiných důkazních prostředků. Stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikuje, které okolnosti nemohl takto soudu sdělit s tím, že by vyžadovaly jeho účastnický výslech. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani nespecifikuje, které podstatné důkazy jím navrhované měly být v řízení opomenuty.
12. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu