ECLI:CZ:US:2023:4.US.134.23.1
sp. zn. IV. ÚS 134/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Richardem Kaválkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 788/30, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2022 č. j. 21 Co 150/2022-130 ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 21 Co 150/2022-134, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a M. D. a nezletilé D. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 3. 2022 č. j. 0 Nc 1988/2021-65 zvýšil výživné placené stěžovatelem (otcem) na nezletilou vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") s účinností od 1. 9. 2021 na částku 132 EUR měsíčně, splatnou vždy do 15. dne každého měsíce k rukám první vedlejší účastnice (dále jen "matka") [I. výrok]. Dluh na výživném vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 9. 2021 do 31. 3. 2022 ve výši 462 EUR okresní soud uložil stěžovateli zaplatit k rukám vedlejší účastnice nejpozději do tří měsíců od právní moci rozsudku (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné pro nezletilou se s účinností od 2. 9. 2018 do 31. 12. 2018 zvyšuje z částky 66 EUR na částku 2 800 Kč měsíčně a od 1. 1. 2019 se dále zvyšuje na částku 3 300 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném za dobu od 2. 9. 2018 do 31. 10. 2022 v částce 52 781 Kč stěžovateli uložil zaplatit ve čtyřech po sobě jdoucích splátkách, pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
4. Vzhledem k tomu, že o výživném pro nezletilou bylo soudem naposledy rozhodováno v červenci roku 2009, kdy nezletilá ještě nedosáhla věku čtyř let, bylo podle krajského soudu nepochybné, že v mezidobí došlo k zásadnímu navýšení jejích potřeb, když v době rozhodování okresního soudu dosáhla šestnácti let. V každém případě tak bylo třeba zvýšit výživné zpětně tři roky od podání návrhu (návrh byl vedlejší účastnicí podán dne 2. 9. 2021, tedy od 2. 9. 2018); byť k navýšení potřeb nezletilé jistě došlo již dříve, podle §922 věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze výživné pro děti přiznat zpětně jen za dobu nejdéle tří let od zahájení soudního řízení. K argumentu stěžovatele, s nímž se ztotožnil okresní soud, že vedlejší účastnici nic nebránilo v tom, aby návrh na zvýšení výživného podala dříve, krajský soud uvedl, že je povinností soudu mít při rozhodování o poměrech dítěte na paměti jeho nejlepší zájem; významné pro rozhodnutí proto bylo pouze objektivní zjištění o tom, k jakému datu nastala podstatná změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného. Za to, že rodiče nezletilé přerušili veškerý kontakt (v důsledku čehož vedlejší účastnice delší dobu o zvýšení výživného stěžovatele nežádala), nezletilá nenese žádnou odpovědnost. Bylo-li proto argumentováno, že vedlejší účastnice měla požádat o zvýšení výživného dříve, pak ani stěžovateli v minulosti nic nebránilo zvýšit platby na výživné, a to tím spíše, že sám má tři další dcery a musel si být vědom toho, jaké náklady jsou spojeny se zabezpečením potřeb dětí. Další podstatnou změnu poměrů krajský soud shledal ve zvýšení průměrného měsíčního příjmu stěžovatele, který činí v přepočtu zhruba 30 000 Kč měsíčně. Při stanovování rozsahu výživného krajský soud vzal v potaz nejen potřeby nezletilé, ale též schopnosti a možnosti stěžovatele, které však byly omezeny jeho výdělkovými poměry a počtem vyživovacích povinností. K těmto skutečnostem soud přihlédl rovněž při stanovení dlužného výživného a stěžovateli umožnil, aby dluh zaplatil ve čtyřech po sobě jdoucích splátkách splatných vždy po třech měsících.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel brojí pouze proti krajským soudem stanovenému dlužnému výživnému. Namítá, že uhrazení soudem stanovené částky je pro něho fakticky likvidační a vymyká se jeho možnostem. Krajský soud nevzal v potaz, že vedlejší účastnice o zvýšení výživného dříve nežádala, a stěžovatel se tak do vzniklé situace, kdy má nahradit výživné za tři roky zpětně, nedostal vlastní vinou. Krajský soud dostatečně nezohlednil stěžovatelovy poměry, když jím předložené důkazy hodnotil v jeho neprospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad rozhodovací činností těchto soudů v oblasti podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
8. Dále je nutno poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech extrémního vybočení z ústavních kautel zakotvených v páté hlavě Listiny. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
9. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (ve spojení s usnesením téhož soudu, jímž byla toliko opravena chyba v počtech při výpočtu nedoplatku na výživném) s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu za přesvědčivé a rozumné a navzdory stěžovatelově nesouhlasu v postupu uvedeného soudu neshledává nic, co by mohlo založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Ke konkrétním stížnostním námitkám pak postačí s ohledem na jejich povahu odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Tvrdí-li stěžovatel, že vedlejší účastnice dříve nežádala o zvýšení výživného pro nezletilou, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, a proto mu neměl být nedoplatek na výživném vůbec stanoven, Ústavní soud odkazuje na bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku, kde je totožná námitka již vypořádána. Přesto, že krajský soud přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč takovýto argument nemůže obstát, stěžovatel na nic z toho v ústavní stížnosti nereaguje a proti posouzení krajského soudu nevznáší žádné námitky.
11. Jde-li pak o rozporovanou výši nedoplatku na výživném, jenž byl stanoven krajským soudem, nutno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z toho, že krajský soud nezohlednil jeho nepříznivou finanční situaci. Z odůvodnění napadeného rozsudku se však podává pravý opak, neboť právě zjištění, že stěžovatelovy příjmy nejsou nijak vysoké a že má kromě nezletilé ještě další tři děti, ke kterým má rovněž vyživovací povinnost, krajský soud vedly k závěru o stanovení výživného (stejně jako dlužného výživného) v nižší než jím původně zamýšlené částce (viz úvahy krajského soudu v bodu 12 odůvodnění rozsudku). S ohledem na tato zjištění krajský soud stěžovateli rovněž umožnil uhradit nedoplatek na výživném postupně v několika splátkách (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Stěžovatelovy majetkové i osobní poměry tak v řízení zohledněny byly, přičemž samotná skutečnost, že stěžovatel má na hodnocení provedených důkazů jiný názor, není důvodem pro zásah Ústavního soudu.
12. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu