ECLI:CZ:US:2023:4.US.1340.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1340/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 11 Tdo 1319/2021-543, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2021 č. j. 15 To 32/2021-449 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2021 č. j. 2 T 14/2020-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a její příloh se podává, že stěžovatelova trestní věc byla vyloučena k samostatnému řízení a následně všichni ostatní obžalovaní uzavřeli se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu. Stěžovatel byl poté napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným spácháním zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že koupil od P. P. (odsouzeného v jiném řízení) 5 000 ks tablet extáze za 50 000 Kč, 500 gramů kokainu a 2 kilogramy drogy MDMA (extáze) za 400 000 až 500 000 Kč (skutek I.). Dále pak J. S. prodal gram kokainu za 1 500 Kč (skutek II.). Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi svědků a spolupracujících obviněných, kteří popsali fungování celé rozsáhlé skupiny, jakož i konkrétní předávky drog stěžovateli. Rozpory, které se mezi výpověďmi vyskytly, nebyly natolik důležité, aby mohly založit pochybnosti o vině stěžovatele.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V závěrech městského soudu neshledal žádné nedostatky nebo rozpory.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Uplatněné námitky podle Nejvyššího soudu neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů. Mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že k závěru o jeho vině dospěl soud pouze na základě výpovědi spolupracujícího obviněného. Tím soudy podle stěžovatele nedostály svým povinnostem tuto výpověď důkladně prověřit. Nevyloučily totiž nekalou motivaci tohoto svědka. Naopak řada svědků věrohodnost usvědčující výpovědi zpochybnila, a to přinejmenším u okolností důležitých pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. V této výpovědi jsou rovněž přítomny významné rozpory, které stěžovatel konkrétně vyjmenovává. Odůvodnění soudů tak nedostojí požadavkům, které na něj klade ustálená judikatura. Pochybení soudů nižších stupňů nenapravil ani Nejvyšší soud, neboť k výkladu dovolacích důvodů přistoupil formalisticky. Namítaným extrémním rozporem mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů se Nejvyšší soud vůbec nezabýval.
6. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2022, stěžovatel uvedl, že pro jeho případ jsou relevantní závěry nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021 č. 63703/19 (dále jen "rozsudek Mucha proti Slovensku"). Podle něj je porušením presumpce neviny, schválí-li tentýž senát nejprve dohody o vině a trestu a následně odsoudí údajné spolupachatele, přičemž není ze schválených dohod o vině a trestu zřejmé, že vina podezřelého dosud nebyla pravomocně prokázána.
7. V dalším doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2022, stěžovatel uvedl, že jak v řízení proti ostatním údajným spolupachatelům, tak ve vyloučeném řízení proti stěžovateli rozhodoval senát městského soudu v totožném složení. Podle stěžovatele tak lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti. Stěžovatelova vina nebyla tímto senátem dovozena na základě provedených důkazů, nýbrž na základě obsahu uzavřených dohod o vině a trestu.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
8. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že oba soudy nižších stupňů hodnotily výpověď svědka P. dostatečně kriticky a s vědomím, že šlo o výpověď spolupracujícího obviněného, přičemž se správně zabývaly také věrohodností výpovědi a zkoumaly i jednotlivé rozpory. Na základě těchto závěrů pak Nejvyšší soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
10. Vrchní soud pouze sdělil, že plně odkazuje na závěry napadeného usnesení.
11. Městský soud v reakci na ústavní stížnost uvedl, že se namítanými rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval, přičemž ve vyjádření odkazuje na jednotlivé body. Zároveň odmítá, že vycházel pouze z výpovědi spolupracujícího obviněného, neboť ji hodnotil ve světle ostatních výpovědí i listinných důkazů. Totéž uvádí i k věrohodnosti svědka. Ke stěžovatelově námitce porušení presumpce neviny odkazující na rozsudek Mucha proti Slovensku městský soud poukazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, jakož i vnitrostátních soudů, které tento právní názor již přejímají. Podmínku vyslovenou ESLP, že jmenuje-li dohoda o vině a trestu i další obviněné, kteří svou vinu nedoznali, musí tato dohoda uvádět, že jsou obvinění stíháni v samostatném trestním řízení a jejich vina nebyla zákonným způsobem prokázána, městský soud ve stěžovatelově věci dostatečně naplnil. Presumpce neviny stěžovatele pak byla respektována tím spíše, že díky vyloučení jeho věci k samostatnému projednání nevyvstaly u vrchního soudu žádné pochybnosti o podjatosti městského soudu. Závěrem uvádí, že závěry ze stěžejního rozsudku ESLP vyznívají příliš paušálně na to, aby z nich bylo možné dovodit podjatost vždy, když popis skutku v dohodě o vině a trestu obsahuje i jednání dalších spolupachatelů souzených odděleně.
12. Podle Nejvyššího státního zastupitelství mezi důkazy a jejich hodnocením nebyl rozpor, neboť soudy přesvědčivě popsaly všechny články distribučního řetězce a jejich vzájemnou návaznost. Budování odůvodnění na vlastních argumentačních linkách, které jsou odlišné od těch stěžovatelových, přitom nepředstavuje porušení ústavních práv. Vzhledem k výše uvedenému pak Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
13. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení písemně vzdalo.
14. Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Protože bylo ve výzvě poučeno, že nevyjádří-li se, bude to bráno podle §28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále jednáno.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření ostatních účastníků stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti využil a v replice uvedl, že podmínka označení stěžovatele jako samostatně trestně stíhaného nebyla při schvalování dohod o vině a trestu městským soudem splněna. K vyloučení stěžovatele k samostatnému trestnímu řízení totiž došlo jen jeden den předtím, než byly schváleny uzavřené dohody (viz sub 1), přičemž k němu došlo pouze na základě skutečnosti, že stěžovatel odmítl tuto dohodu také uzavřít. Kvůli krátkému časovému rozmezí proto dohoda o vině a trestu nepřípustně předjímá vinu stěžovatele. Zároveň stěžovatel v replice upozorňuje na rozpor mezi vyjádřeními městského soudu a Nejvyššího soudu. Zatímco totiž městský soud (oproti obžalobě) tvrdí, že svědci S., Č. a H. stěžovatele neznají, a žádný obchod spolu neuzavřeli, Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že svědek D. Č. stěžovatele identifikoval jako osobu, která mu předala finanční prostředky na nákup omamných látek, protože ho znal a poznal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
18. Nutno podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném právním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl několik okruhů námitek, aniž by však u většiny z nich reflektoval, že se s nimi již dostatečně vypořádaly obecné soudy. V jejich závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky. Jedinou námitkou, kterou stěžovatel v předchozím řízení nevznesl, je rozpor postupů soudů se závěry rozsudku ve věci Mucha proti Slovensku.
20. Prvním z okruhů námitek v ústavní stížnosti je argument, že soudy dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele pouze na základě výpovědi spolupracujícího obviněného, aniž by se však zabývaly jednotlivými rozpory s ostatními výpověďmi. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že soudy se všem klíčovým okolnostem dostatečně věnovaly. Skutečnost, že je vyhodnotily odlišně od stěžovatelova náhledu na věc, porušení jeho práv nezakládá. Soudy přesvědčivě objasnily fungování celé skupiny a dostatečně zhodnotily i výpovědi dalších svědků. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že by soudy jednotlivé nesrovnalosti mezi důkazy opomenuly, či vůbec nezaznamenaly. Rovněž tak nelze přisvědčit tomu, že by jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď spolupracujícího obviněného, neboť stěžovatelova vina byla prokázána obsáhlým souborem nepřímých důkazů, které klíčovou svědeckou výpověď potvrzovaly.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že při hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného soudy nevyloučily nekalou motivaci tohoto svědka. Z odůvodnění jednotlivých rozsudků je však patrné, že soudy hodnotily výpověď dostatečně kriticky a byly si vědomy požadavků, které na jejich postup klade trestní řád a judikatura. Hodnocení důkazů je logické a příkladně rozvedené (hodnocení důkazů začíná v bodě 77 odůvodnění rozsudku městského soudu, sám městský soud obsáhle poukazuje na rozpory mezi důkazy v bodech 114 a násl., přičemž je následně logicky vyhodnocuje, a v bodech 130 až 137 se vypořádává s námitkami obhajoby). V procesu hodnocení důkazů tedy Ústavní soud pochybení neshledal.
22. Ze stejných důvodů nelze přisvědčit ani námitce, že by Nejvyšší soud posuzoval podané dovolání formalisticky a dovolacími námitkami se fakticky nezabýval. Z napadeného usnesení naopak vyplývá, že Nejvyšší soud věnoval uplatněným námitkám náležitou pozornost (viz body 23 až 32 odůvodnění napadeného usnesení).
23. Konečně nelze přisvědčit ani námitce, že by stěžovatelovo odsouzení odporovalo závěrům ESLP vyjádřeného v rozsudku Mucha proti Slovensku. Především jednotlivé závěry tohoto rozsudku nelze aplikovat bez kontextu celého daného případu. Porušení presumpce neviny shledal ESLP z několika důvodů, které teprve ve svém souhrnu překročily přijatelnou míru toho, jakým způsobem mají soudy vyjadřovat své názory na jednání osoby, která doposud nebyla odsouzena za spáchání trestného činu. Na rozdíl od většiny rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se rovněž obsáhle zabývala oblastí zachování presumpce neviny mezi formálně různými trestními řízeními (z podobné doby srov. např. rozsudek ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021 č. 1128/17), je jak ve stěžovatelově věci, tak v rozsudku Mucha proti Slovensku, shodnou klíčovou okolností to, že velká část obžalovaných (za trestné činy páchané ve větších skupinách) uzavřela s orgány veřejné žaloby dohodu o vině a trestu. Z podstaty tohoto institutu vyplývá, že tato část obžalovaných se musela k dané trestné činnosti doznat a tím popsat i činnost zbytku skupiny (ostatních obžalovaných), s níž při páchání trestných činů kooperovala (i sám Evropský soud pro lidská práva v bodě 58 rozsudku uznává, že bez toho by jen stěží bylo možné považovat doznání a odsouzení za řádné). Z rozsudku Mucha proti Slovensku lze podle Ústavního soudu dovodit jako obecný toliko ten závěr, že v takové situaci musí státní orgány (a především soudy) podle konkrétních okolností případu skloubit popsaný postup s maximálním možným zachováním presumpce neviny (bod 49 rozsudku). Přitom zároveň platí, že nikoliv každý neideální postup představuje porušení tohoto principu a tím nutnost revidovat celou soudní fázi dané trestní věci.
24. Podle Ústavního soudu nelze v postupu obecných soudů ve stěžovatelově věci shledat porušení zásady presumpce neviny, které by znamenalo nutnost zrušit napadená rozhodnutí. Ve vyjadřování soudů ve stěžovatelově věci shledal totiž Ústavní soud podstatné odlišnosti oproti vyjádřením slovenských soudů popsaných v rozsudku Mucha proti Slovensku. Napadená rozhodnutí (zejména pak odsuzující rozsudek městského soudu) nejsou nijak nevhodně formulována způsobem, který by naznačoval předpojatost vůči stěžovateli. Městský soud se vyvaroval toho, aby svými vyjádřeními jakkoliv věcně spojoval řízení, v němž byly schvalovány dohody o vině a trestu, s řízením vedeným proti stěžovateli [Evropský soud pro lidská práva v uvedeném rozsudku vytkl slovenským soudům vyjádření, že schválené dohody o vině a trestu "jsou věcnou a homogenní součástí projednávané věci" (bod 18), tedy věci, v níž žádná dohoda o vině a trestu uzavřena nebyla]. Naopak soud vycházel z odděleně provedených důkazů (bod 51 rozsudku Mucha proti Slovensku) a dohody jako důkaz nikterak k tíži stěžovatele nehodnotil.
25. Samotná skutečnost, že soud rozhodl ve stejném složení o vině obžalovaných, kteří popisovali činnost stěžovatele, není porušením jeho práv podle Úmluvy (bod 49 rozsudku Mucha proti Slovensku). Za poslední důležitý rozdíl mezi oběma srovnávanými věcmi považuje Ústavní soud skutečnost, že stěžovatel není v rozsudcích, jimiž se schvaluje dohoda o vině trestu, označen jako viník, aniž by bylo zřejmé, že je stále v postavení podezřelého, obviněného či obžalovaného (bod 61 rozsudku Mucha proti Slovensku). Městský soud naopak výslovně označil stěžovatele jako "samostatně trestně stíhanou" osobu (viz č. l. 5717 spisu městského soudu sp. zn. 2 T 8/2020). Z takového vyjádření je podle Ústavního soudu zřejmé, že trestní věc proti stěžovateli stále běžela a soud nerozhodoval v daném řízení (při schvalování dohod o vině a trestu ostatních obžalovaných) o stěžovatelově vině. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, jakou roli pro zachování presumpce neviny má skutečnost, že k vyloučení stěžovatelovy věci do samostatného řízení došlo den před schválením dohod o vině a trestu. Podle Ústavního soudu neexistuje žádný vztah mezi oběma procesními úkony, který by se týkal předpojatosti soudu nebo porušení presumpce neviny.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu