ECLI:CZ:US:2023:4.US.1351.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1351/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. dubna 2023 č. j. 2 NZT 33/2019-754 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. února 2023 č. j. VZV 26/2019-3224, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 9. 7. 2019 č. j. NCOZ-2850-475/TČ-2016-417303 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších tří spoluobviněných (všichni státní příslušníci Ruské federace), a to pro jednání, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství.
3. Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") bylo rozhodnuto, že trestní věc obviněných A. S. a A. L. bude podle §23 odst. 1 trestního řádu per analogiam vyloučena ze společného řízení k samostatnému řízení, neboť je to nutné po urychlení řízení. Vrchní státní zastupitelství dospělo k závěru, že nastaly skutečnosti, které orgány činné v trestním řízení nemohou svou činností nebo opatřeními ovlivnit a které vyřízení této trestní věci ve vztahu k obviněným A. S. a A. L. brání. Těmito skutečnostmi je především to, že uvedení obvinění se zdržují na území Ruské federace a nelze provést jejich výslech prostřednictvím videokonference, neboť požadují fyzickou přítomnost jejich obhájce. Popsaná situace vznikla přitom v době, kdy je většina úkonů vyšetřování provedena, proto by vyšetřování bylo možné skončit alespoň vůči části obviněných, tj. vůči stěžovateli a O. A. Další úkony, které zbývá provést vůči A. S. a A. L., budou tedy provedeny v samostatném řízení, neboť lze předpokládat, že jejich vyřízení potrvá delší dobu, když by to bylo nepřiměřené vůči zbývajícím obviněným, stěžovateli a O. A., vůči nimž je možné trestní řízení skončit podstatně dříve.
4. Proti shora uvedenému usnesení vrchního státního zastupitelství není přípustný žádný opravný prostředek, a tudíž stěžovatel učinil podnět k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství adresovaný Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které rozhodlo napadeným vyrozuměním tak, že jej odložilo jako nedůvodný, neboť se ztotožnilo se závěry přezkoumávaného usnesení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti předesílá, že je v Ruské federaci politicky pronásledovanou a trestně stíhanou osobou. Na podporu tohoto svého tvrzení přikládá rozhodnutí Komise Interpol ze dne 3. 5. 2022 č. j. Ref. CCF/120/R1137.20.
6. Stěžovatel namítá, že pro vyloučení věci obviněných A. L. a A. S. nebyly dány zákonné požadavky, neboť napadená rozhodnutí nejsou v žádném případě opřena o objektivizované urychlení řízení a současně jimi dochází k zásahům do práva všech čtyř ve věci obviněných osob (tedy i stěžovatele) na obhajobu. Napadená rozhodnutí jako stěžejní argument pro vyloučení trestní věci obviněných A. S. a A. L. z dosud společného řízení uvádí chybnou premisu, že zatímco ve stávající trestní věci (vedené nově výlučně proti stěžovateli a obviněné O. A.) by bylo nad únosnou míru nutno čekat na provedení řádných zákonných výslechů zmíněných obviněných (a dalších osob) v Ruské federaci, ve vyloučené trestní věci takové čekání považují orgány činné v trestním řízení za snesitelné a přijatelné (nevyhnutelné).
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že pro řádné a úplné objasnění věci a možnost zákonného rozhodnutí, zda trestní stíhání zastavit nebo ve věci podat obžalobu, je naprosto nezbytné, aby byli vyslechnuti právě i dosud řádně nevyslechnutí A. S. a A. L., jakož i aby byly zákonným způsobem provedeny další výslechy svědků na území Ruské federace. Orgány činné v trestním řízení si na úkor práv stěžovatele a dalších obviněných nemohou ulehčovat práci rezignací na provedení výslechů A. S. a A. L. v Ruské federaci, byť důvody spočívají u tohoto státu.
8. Stěžovatel uzavírá, že je zjevné, že popsané výslechy bude nutno v Ruské federaci provést totožně ve stávající trestní věci i ve vyloučené trestní věci, patrně budou činěny dokonce jen jednou pro obě řízení současně. Je extrémním zásahem do práv obviněných, bude-li se tak dít až v případném stadiu trestního řízení před soudem, nikoli již v přípravném řízení. Případný trestní soud bude nadto disponovat prakticky stejnými prostředky pro zajištění výslechů formou mezinárodní spolupráce v Ruské federaci, jakými disponuje nyní policejní orgán a státní zastupitelství, tedy ani v uvedeném ohledu nedojde k urychlení řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel svými námitkami brojí proti dílčímu procesnímu rozhodnutí v jeho trestní věci, z níž byla vyloučena k samostatnému řízení trestní věc obviněných A. L. a A. S. Ústavní soud však ve stěžovatelově argumentaci postrádá ústavněprávní rozměr, neboť dílčím procesním rozhodnutím, které umožňuje trestní věc stěžovatele a obviněné O. A. rozhodnout spěšněji v souladu s právem obviněných na přiměřenou délku trestního řízení, samo o sobě nemá potenciál zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Důležité je zdůraznit, že vyčlenění věci k samostatnému řízení nebylo učiněno svévolně, nýbrž na základě rozumné a logické argumentace, kterou předestřelo vrchní státní zastupitelství v napadeném usnesení a která byla dále rozvedena ve vyrozumění o vykonaném dohledu Nejvyšším státním zastupitelstvím. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že jsou dány objektivní překážky, které brání provedení řádného výslechu obviněných A. L. a A. S., kteří se nacházejí na území Ruské federace, kde opakované žádosti orgánů činných v trestním řízení o vyrozumění o čase a místě výslechu zmiňovaných obviněných tak, aby mohly zajistit (nějakou) formu účasti obhájců stěžovatele a O. A. na těchto výsleších, zůstaly z neznámých důvodů nevyslyšeny. Stěžovatel se v tomto ohledu dopouští spekulací, když hodnotí, které důkazy jsou potřebné k podání obžaloby v jeho věci (a zda jsou těmito důkazy i výslechy dvou zmiňovaných obviněných). Tyto otázky však spadají do uvážení vrchního státního zastupitelství a následně příslušného soudu, který případnou obžalobu posoudí. Napadená rozhodnutí jsou tedy plně přezkoumatelná a nezakládají zásah do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Část stěžovatelových námitek směřuje i k dokazování, které by mělo případně proběhnout až v řízení před soudem, když stěžovatel hodnotí jako extrémní zásah do práv obviněných, budou-li obvinění A. L. a A. S. vyslechnuti až v případném stádiu trestního řízení před soudem, nikoli již v přípravném řízení. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že hlavní líčení je těžištěm trestního řízení, zejména pak dokazování, kde jsou uplatněna všechna pravidla tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Extrémním zásahem do stěžovatelových ústavně zaručených práv tak výslech obviněných (či svědků) provedený (až) v hlavním líčení, pokud by k němu vůbec mělo dojít, tedy pojmově být nemůže.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu