ECLI:CZ:US:2023:4.US.1379.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1379/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. A., zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. února 2023 č. j. 70 Co 287/2022-373, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a P. E. R., D. B. a nezletilé J. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva na rodinný život a práva nezletilé vedlejší účastnice na rodinný život, na rodičovskou výchovu a péči (pozn. Ústavního soudu: tj. práva zaručená v čl. 32 Listiny základních práv a svobod).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 8. 2022 č. j. 40 P 1/2022-328 zamítl stěžovatelčin návrh na svěření nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") do její péče (I. výrok), svěřil nezletilou do pěstounské péče první vedlejší účastnice a upravil rozsah jejích práv a povinností (II. výrok), udělil souhlas za druhou vedlejší účastnici (dále jen "matka") se změnou bydliště nezletilé (III. výrok), rozhodl o předběžné vykonatelnosti III. výroku (IV. výrok) a o náhradě nákladů řízení (V. výrok). V odůvodnění konstatoval, že nezletilá byla jeho dřívějším rozsudkem svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu manželům Z. a P. Z. a byl zamítnut návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její péče s odůvodněním, že matka měla dlouhodobé problémy s užíváním návykových látek, které podstatným způsobem ovlivňovalo její chování, jež bylo neslučitelné s péčí o nezletilé dítě velmi útlého věku, a že neshledal důvody pro svěření nezletilé do péče její babičky (tj. stěžovatelky), byť jde o osobu nezletilé blízkou, která by měla být preferována při zajištění náhradní rodinné péče, neboť ani ona neskýtala podle §954 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, záruku řádné péče. Následně okresní soud zamítl stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření o svěření nezletilé do její péče a poté usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j. 40 P 1/2022-218 nařídil předběžné opatření, jímž byla nezletilá předána do předpěstounské péče druhé vedlejší účastnice. Po provedeném dokazování okresní soud shledal u stěžovatelky velkou řadu rizikových hledisek, která je nutné vyhodnocovat s ohledem na zvýšeně náročnou a dlouhodobou péči o dítě velmi útlého věku, a tudíž nelze její péči o nezletilou posuzovat jako souladnou s jejími zájmy. Po zhodnocení situace její matky okresní soud uzavřel, že péči o nezletilou není možno zajistit v rodinném prostředí, a je tudíž namístě jako nejvhodnější řešení uspořádání jejích poměrů svěřením do pěstounské péče.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud především přejal správná skutková zjištění okresního soudu, dokazování toliko doplnil a konstatoval, že stěžovatelka není objektivně schopna se starat o nezletilou a že správnost rozhodnutí o náhradní rodinné péči formou pěstounské péče podporuje i situace po vyhlášení rozsudku okresního soudu. V odůvodnění odkázal na právní úvahy okresního soudu o volbě mezi oběma variantami, tj. pěstounskou péčí vykonávanou cizí osobou a svěřenectvím babičce, jako příbuzné osoby, a konkrétně uvedl, že nepovažuje za odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilé, aby byla vystavena de facto pokusu, jestli stěžovatelka ve svém věku 68 let zvládne také péči o ni, která s ohledem na útlý věk dvou let vyžaduje celodenní nasazení pečující osoby.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že soudy nezkoumaly nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a odkazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. Podle ní vyšlo před soudy obou stupňů najevo, že o nezletilou projevuje opravdový a intenzivní zájem, aktuálně se stará o jejího bratra, v péči o něj se osvědčila a je zdravotně schopna pečovat kromě něj také o nezletilou.
5. Dále stěžovatelka upozorňuje, že matka na posledním jednání u krajského soudu uvedla, že doporučuje péči stěžovatelky o její dceru, že je mezi ní a stěžovatelkou dobrá domluva, bydlí od sebe blízko a ráda by se s nezletilou u stěžovatelky pravidelně navštěvovala. Dodává, že bydlením v náhradní "rodině" se nezletilá postupně odcizí od své původní rodiny, a že odstěhováním nové "rodiny" do jižních Čech se kontakt nezletilé s původní rodinou výrazně omezí.
6. Podle stěžovatelky zaručuje svěření nezletilé do její péče právo matky na výchovu, resp. intenzivní kontakt se svým dítětem, a stěžovatelka je zárukou, že nezletilé poskytne veškeré další potřeby, které aktuálně nedokáže poskytnout její matka. To vše je nejlepším zájmem nezletilé, tedy být vychovávána pokud možno co nejbližší rodinou a mít co nejintenzivnější kontakt se svou biologickou matkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro úpravu péče o nezletilou. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčiny stručné námitky obsažené v ústavní stížnosti mají skutkovou povahu, přičemž oba soudy se podrobně zabývaly skutkovými podmínkami a předpoklady pro příslušnou variantu péče o nezletilou, a proto odkazuje na odůvodnění jejich rozsudků, zejména na body 12. až 14. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 9. až 12. odůvodnění rozsudku krajského soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem byla porušena základní práva stěžovatelky, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu