ECLI:CZ:US:2023:4.US.141.23.1
sp. zn. IV. ÚS 141/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Bc. Aleny Kosové, zastoupené Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem, sídlem Rubešova 583/2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 24 Cdo 2620/2022-433, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2022 č. j. 53 Co 413/2021-396 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. března 2021 č. j. 7 C 289/2013-349, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Lenky Radové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 8. 11. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení neplatnosti závěti jejího bratra a určení, že je jeho dědičkou. Po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem obě určovací žaloby zamítl (I. a II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady řízení vedlejší účastnici (III. výrok) a státu (IV. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila se skutkovými zjištěními obvodního soudu, s posouzením závěrů vyplývajících z výpovědí svědků a namítala nevypořádání závěrů jednoho ze znaleckých posudků. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním (pozn. dovolání si vyžádal Ústavní soud ze spisu obvodního soudu), v němž uvedla, že rozsudek městského soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a že spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož "napadeným usnesením odvolacího soudu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu". Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil zjištěním, že dovolání jednak neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., tudíž pro uvedené nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Porušení základního práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka jednak v odmítnutí jejího dovolání, neboť je přesvědčena, že bylo podáno v souladu s občanským soudním řádem, a dále v tom, že jak obvodní soud, tak i městský soud, jako primární podklad pro své rozhodnutí použily výslechy svědků, jejichž věrohodnost byla v průběhu řízení podle jejího názoru zjevně v zásadní míře zpochybněna, a naopak nepřikládaly žádnou váhu znaleckým posudkům zhotovených nezávislými znalci, čímž se "dopustili svévole a porušili tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces".
6. Za značný zásah do práva na soudní ochranu považuje i odmítnutí provést jí navržené důkazy z důvodu jejich nadbytečnosti, ač pro tento postup nebyly naplněny podmínky podle judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (pozn. nejde o "otázku zásadního právního významu") a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
10. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že v dovolacím řízení nelze pro konkrétní nedostatky dovolání [neobsahuje-li řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), a je-li v něm uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.] pokračovat, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala povinnost vymezit předpoklad jeho přípustnosti, jakož i uplatnit způsobilý dovolací důvod.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v květnu 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti a nebyl uveden náležitý dovolací důvod, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu