ECLI:CZ:US:2023:4.US.1477.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1477/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023 č. j. 18 Co 369/2022-711 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2022 č. j. 50 P 247/2019-650, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a T. M. a nezletilého J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 až 3, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl nezletilý vedlejší účastník svěřen do péče vedlejší účastnice (matky) [I. výrok] a stěžovateli (otci) byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 9. 2017 částkou 12 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2018 částkou 13 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2022 částkou 15 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 10. kalendářního dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice (II. výrok), s tím, že nedoplatek na výživném ve výši 807 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit v šesti splátkách v blíže specifikovaných termínech, pod ztrátou výhody splátek (III. výrok). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (IV. výrok).
3. Obvodní soud při určení výše výživného (pouze proti němu fakticky směřuje stížnostní argumentace, byť jsou v záhlaví uvedená rozhodnutí napadena v celém rozsahu - pozn. Ústavního soudu) přihlédl zejména k tomu, že stěžovatel na výživné ani školné nezletilého od ukončení soužití s vedlejší účastnicí v září 2017 nic neplatil. Školné v německé škole v P. soud vyhodnotil jako nutný výdaj na vzdělávací potřeby. S ohledem na to, že školu vybral a prosadil stěžovatel a rovněž byl do budoucna ochoten hradit náklady na školné, bylo namístě, aby na tento výdaj přispíval v jeho plné výši. K argumentaci, že stěžovatel vedlejší účastnici zanechal nemovitý majetek, z něhož mohly být potřeby nezletilého do budoucna hrazeny, soud nepřihlédl, neboť to, jak si rodiče při ukončení společné domácnosti vypořádali majetek, nebylo v řízení o určení výživného pro nezletilého rozhodné. Stěžovatel doložil, že od září 2017 po celou dobu pobírá ve Spolkové republice Německo sociální dávky, s ohledem na tvrzenou výši předchozích příjmů i s ohledem na další zjištěné výdaje však bylo zřejmé, že disponuje i dalšími zdroji, které vysoce převyšují jím tvrzený jediný příjem ze sociálních dávek. Stěžovatel nadto sdílí životní úroveň jeho současné manželky, o níž uvedl, že má obrovský majetek a je velmi bohatá. Obvodní soud tak měl za prokázané, že stěžovatel je schopen hradit výživné ve stanovené výši. K argumentu nepříznivého zdravotního stavu pak soud nemohl přihlédnout, neboť stěžovatel k podložení tohoto tvrzení nic nedoložil. Šlo-li o příjem vedlejší účastnice, byl podle soudu vzhledem k úrovni jejího vzdělání nepřiměřeně nízký, bylo však nutno zohlednit, že vedlejší účastnice s ohledem na věk nezletilého (10 let) ještě stále částečně vyvažuje svou vyživovací povinnost k němu výkonem osobní péče.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v napadeném II. a III. výroku tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého v období od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2022 částkou 6 000 Kč a od 1. 9. 2022 částkou 15 000 Kč měsíčně, a uložil stěžovateli povinnost uhradit k rukám vedlejší účastnice do 31. 5. 2023 nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 28. 2. 2023 v celkové výši 90 000 Kč (I. výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
5. Městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že nebylo možno uvěřit stěžovatelově námitce o jeho odkázanosti na dávky sociální pomoci, neboť bylo prokázáno pouze to, že na přiznání těchto benefitů dosáhl, bez ohledu na jeho faktickou finanční situaci, která byla charakterizována v řízení prokázanou úrovní stěžovatelových výdajů. Rozhodné pak nebylo ani to, že vysoké náklady na životní styl stěžovatele měly být podle něho hrazeny z prostředků současné manželky, když podle ustálené soudní praxe je posouzení životní úrovně rodiče založeno na "fakticitě"; nepřihlížet k podílu manžela na životní úrovni rodiče povinného k výživě nezletilého dítěte by bylo podle městského soudu konstruováním fikce, jejíž uplatnění by mohlo vést až k absurdním důsledkům. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu však neměl za to, že přenechání nemovitostí vedlejší účastnici stěžovatelem bylo z hlediska výživného pro nezletilého bez významu, a tuto skutečnost zohlednil při určování výše nedoplatku na výživném. Nebylo však možno přisvědčit stěžovateli, že prostředky, které vedlejší účastnice mohla získat prodejem nemovitostí, postačovaly na úhradu výživného, a měly být proto jako výživné hodnoceny; jednorázové složení částky výživného by totiž bylo podle městského soudu v rozporu s koncepcí úpravy péče o nezletilé, neboť by vyloučilo možnost budoucí úpravy výživného s ohledem na změnu poměrů dotčených osob. Výživné se plní v pravidelných dávkách, a na jednorázovou platbu bylo proto nutno nahlížet spíše jako na platbu, která stála vedle pravidelných opakujících se dávek a která sloužila k úhradě mimořádných výdajů nezletilého. Stejně jako obvodní soud pak městský soud považoval za přiměřené běžné výživné částku 15 000 Kč měsíčně, když tato částka odpovídala jak možnostem stěžovatele, tak v řízení prokázaným potřebám nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna. Není z nich zřejmé, jak soudy dospěly ke stanovené částce běžného výživného, ani jaké konkrétní skutečnosti při jejím určování zohlednily. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rodiče se mají podílet na výživě dětí stejnou měrou, což však je východisko nesprávné; kritériem pro stanovení výše výživného jsou totiž pouze odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, stejně jako schopnosti a majetkové poměry povinného. To, jak městský soud dospěl k částce 15 000 Kč, je nesrozumitelné a není zřejmé, jakými úvahami se řídil. Městský soud dále v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování zohlednil při stanovení výživného (na rozdíl od obvodního soudu) také majetek, který stěžovatel zanechal vedlejší účastnici v České republice. O tomto postupu přitom účastníky řízení nepoučil, neumožnil jim na tuto skutečnost reagovat a nezopakoval ani dokazování. Další stěžovatelova námitka směřuje proti rozsahu v řízení provedeného dokazování a hodnocení důkazů, když nesouhlasí s tím, že po něm bylo vyžadováno doložení lékařských zpráv k prokázání jeho tvrzení o špatném zdravotním stavu. Důvod ke zrušení napadených rozhodnutí konečně spatřuje i v postupu soudů, které nepřípustně přenesly vyživovací povinnost k nezletilému na jeho stávající manželku, čímž se dopustily porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
9. Z námitek obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel kromě porušení svých ústavně zaručených práv výslovně namítá též porušení práv své stávající manželky. Tím však není naplněn uvedený zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti podle
§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z něhož plyne, že ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele, a nikoliv někoho jiného (actio popularis).
10. Z tohoto důvodu je nutno ústavní stížnost v části, v níž je namítáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelovy manželky, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodování soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
12. Ke stížnostní argumentaci Ústavní soud souhrnně konstatuje, že přes výhrady stěžovatele neshledal v postupu soudů ani v jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z uvedených hledisek posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a mohlo by vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
13. Zejména je z napadených rozhodnutí seznatelné, že oba soudy pečlivě zjišťovaly skutečnosti rozhodné pro stanovení a konkrétní vyčíslení odůvodněných potřeb nezletilého (viz bod 3 odůvodnění rozsudku obvodního soudu nebo bod 4 odůvodnění rozsudku městského soudu) a stejně tak se zabývaly i schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry obou rodičů (např. body 3 až 6 a 11 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Jak obvodní soud, tak městský soud rozumně zdůvodnily i to, proč nebylo možno přisvědčit stěžovateli a při posuzování jeho poměrů vycházet pouze z jím tvrzeného jediného příjmu v podobě sociálních dávek. Ústavní soud nepovažuje závěr soudů o tom, že výživné v částce 15 000 Kč měsíčně odpovídá jak odůvodněným potřebám nezletilého, tak faktickým majetkovým poměrům stěžovatele, s ohledem na ostatní ve věci učiněné dílčí závěry za svévolný nebo z jiného důvodu neudržitelný.
14. K námitce překvapivosti rozsudku městského soudu, který zohlednil při rozhodování o výživném na rozdíl od obvodního soudu majetek, jenž stěžovatel zanechal vedlejší účastnici, aniž o tomto svém právním názoru poučil účastníky řízení a umožnil jim se k tomu vyjádřit, pak nutno doplnit následující.
15. Poučovací povinnost soudu je zakotvena v §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Účelem uvedeného ustanovení je předejít tomu, aby účastník řízení byl ve sporu neúspěšný pouze z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena ho stíhají [nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4495/12 (N 87/69 SbNU 385, bod 11 odůvodnění); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zákaz překvapivých rozhodnutí ovšem neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci musejí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat.
16. Účelem §118a odst. 2 občanského soudního řádu je pak zajistit, aby ten z účastníků, jenž se mýlí v právní kvalifikaci posuzovaného právního vztahu (tedy v tom ohledu, jaké právní normy mají být v dané věci použity), nebyl v důsledku toho zkrácen na svém právu tvrdit relevantní skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy (jde o projev zásady, že účastník řízení není povinen "znát právo", neboť to je povinností soudu). Jinak řečeno, předmětem poučovací povinnosti podle uvedeného ustanovení není informace o tom, jak soud míní rozhodnout, ale na základě jakých právních norem tak učiní (usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3025/18).
17. S ohledem na okolnosti posuzované věci a na právě uvedené je zřejmé, že potřeba poučit stěžovatele v řízení před městským soudem nevznikla a že napadené rozhodnutí vadou překvapivosti zatíženo není. Stěžovatel si byl vědom toho, že jádrem sporu je úprava péče o nezletilého a úprava výživného, přičemž v tomto směru měl v řízení dostatek prostoru účinně argumentovat ke všem soudy posuzovaným okolnostem věci, čehož povětšinou i využil. O překvapivý rozsudek městského soudu proto nejde.
18. Nadto není zřejmé, čeho konkrétně se stěžovatel míní touto svojí námitkou domoci. Městský soud totiž zohlednil popisovaný nemovitý majetek, resp. jeho hodnotu při rozhodování o výši nedoplatku na výživném ve prospěch stěžovatele, když na rozdíl od obvodního soudu uzavřel, že část nákladů na výživné, která převyšuje vlastní náklady na výživu a zajištění základních potřeb nezletilého, stěžovatel již uhradil přenecháním nemovitého majetku vedlejší účastnici k dispozici (viz body 14 až 18 rozsudku městského soudu); především z tohoto důvodu pak městský soud vyčíslil nedoplatek na výživném pouze částkou 90 000 Kč, a nikoliv částkou 807 000 Kč, jak původně učinil obvodní soud.
19. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu