ECLI:CZ:US:2023:4.US.1512.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1512/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2023 č. j. 25 Co 267/2022-1477, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), konkrétně výroků II. a III. (kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení), s tvrzením, že těmito výroky byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 8. 2022, č. j. 6 C 27/2020-1395, nahradil projev vůle stěžovatelky jako žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků. Vysvětlil, že účelem bezúplatného převodu pozemků je uspokojení části restitučních nároků žalobců (jako nabyvatelů), když v dané věci šlo o náhradu za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud zejména zdůraznil, že žalobci jsou oprávněnými osobami k uspokojení jejich restitučního nároku. Naopak stěžovatelka se nesprávným oceněním nároku žalobců a nedůvodným odmítáním jejich žádosti o přecenění nároku (když tuto žádost žalobci podložili znaleckým posudkem) zpronevěřila svému úkolu uspokojit restituční nároky v plné výši a bez zbytečného prodlení. Okresní soud tak postup stěžovatelky shledal svévolným, v důsledku čehož se žalobci ani přes svůj aktivní přístup nemohli domoci svých práv. Nesprávným oceněním stěžovatelka nedůvodně a svévolně bránila žalobcům v plné nápravě jejich majetkových křivd, když s ohledem na vadný postup při ocenění restitučního nároku jejich žádosti o převod pozemků vyřazovala z veřejné nabídky. I přes tento postup stěžovatelky však okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. K tomu dodal, že žalobci byli úspěšní co do poloviny jimi požadovaných pozemků a ohledně druhé poloviny pozemků úspěch neměli. Rovněž hodnota pozemků, v rámci níž bylo žalobě vyhověno, je přibližně stejná jako hodnota pozemků, u kterých nebyli žalobci úspěšní. Na straně stěžovatelky pak zohlednil zejména její skutečně liknavý a svévolný přístup k nárokům žalobců, což je vedlo právě k podání žaloby, když v řízení před soudem byla prokázána oprávněnost převodu náhradních pozemků. Na druhou stranu okresní soud zohlednil, že žalobci navrhovali k převodu i pozemky nevhodné, a proto jsou povinni nést náklady řízení, které by jinak stěžovatelce nevznikly.
3. O odvolání stěžovatelky i žalobců (jejich odvolání směřovalo proti výroku o náhradě nákladů řízení) rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I. o věci samé (výrok I.) a dále rozhodl nyní napadenými výroky takto:
"II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení a/ žalobci ve výši 172.525,50 Kč a každému z b/ a c/ žalobců ve výši 86.262,75 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců. [...] III. Žalovaná je povinna nahradit náklady odvolacího řízení a/ žalobci ve výši 34.262 Kč a každému z b/ a c/ žalobců ve výši 17.131 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců."
4. K věci samé krajský soud zdůraznil, že rozsudek okresního soudu není nepřezkoumatelný, a to už proto, že jeho odůvodnění vytvořilo evidentně více než dostatečnou oporu k tomu, aby stěžovatelka mohla v odvolání proti němu uplatnit odvolací důvody vymezené zákonem. Bylo pak věcí stěžovatelky, aby měla řádně technicky zpracována data o pozemcích, které může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývající z restitučních předpisů přitom stěžovatelka jako státní orgán nesmí přesouvat na osoby oprávněné a nemůže svými těžkostmi odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. Rovněž podle krajského soudu stěžovatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároků žalobců jejich nesprávným hodnocením, tzn. nesprávným určením ceny neoprávněně odejmutých a nevydaných pozemků. Sami žalobci pak ve věci byli aktivní, když pro uspokojení svých nároků opatřovali potřebné podklady včetně znaleckých posudků. Přesto jejich nárok zůstal po dobu více než 30 let neuspokojen a stěžovatelka po celou dobu lpěla na svém nesprávném ocenění nevydaných pozemků. Při změně výroku o náhradě nákladů nalézacího řízení pod bodem II. rozsudku okresního soudu krajský soud zejména odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 719/2022 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], podle kterého je při výpočtu náhrady nákladů řízení ve sporech daného typu potřeba za tarifní hodnotu předmětu řízení považovat znalecky zjištěnou cenu vydaných náhradních pozemků. Podle krajského soudu se totiž nejedná o typ řízení, ve kterém lze stanovit míru úspěchu žalující strany pouhým porovnáním množiny požadovaných náhradních pozemků, ohledně které bylo v žalobě vyhověno, s množinou pozemků, u kterých žalobě vyhověno nebylo, nebo tato byla částečně vzata zpět. Výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud odůvodnil výlučným úspěchem žalobců, kteří se ubránili odvolání stěžovatelky ve věci samé a uspěli i se svým odvoláním proti rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobcům přiznaná náhrada nákladů řízení je údajně nepřiměřená. Stěžovatelka je takto fakticky trestána za prosazování určitého právního názoru. Žalobci se evidentně domáhali pozemků, u nichž jim muselo být při vynaložení alespoň základní pečlivosti zřejmé, že jejich vydání brání zákonné překážky - stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Už jen z uvedených důvodů tak byli žalobci úspěšní toliko ve vztahu ke čtyřem ze sedmi požadovaných pozemků, když hodnota vydaných a nevydaných pozemků byla přibližně stejná. Žalobci v řízení před obecnými soudy vystupovali samostatně, což ovlivnilo rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, byť se jimi uplatněná argumentace nelišila. Stěžovatelka je přesvědčena, že tak žalobci postupovali záměrně, aby navýšili náhradu nákladů řízení. Takový postup je ovšem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když spravedlivější by bylo stanovit společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro všechny zúčastněné; stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 26 Cdo 3964/2015. Žalobcům přiznaná náhrada nákladů řízení se pak podle stěžovatelky dostala do hrubého nepoměru k žalované hodnotě sporu ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.).
6. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. V tomto ohledu z databáze Infosoud.justice.cz zjistil a u okresního soudu ověřil, že stěžovatelka podala dovolání navazující na shora uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím konečným, tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky konečnosti rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
9. V nyní posuzované věci podala stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu současně dovolání i ústavní stížnost. Dovolání směřuje proti výrokové části, jíž krajský soud rozhodl ve věci samé, zatímco ústavní stížnost směřuje jen proti výrokové části o náhradě nákladů řízení.
10. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 občanského soudního řádu přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Uvedené znamená, že stěžovatelka sice mohla podat dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé; samotný výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napaden být nemůže.
12. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokové části o náhradě nákladů řízení přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výrokové části o ve věci samé. Nelze přitom přehlédnout, že bylo-li by dovolání Nejvyšším soudem shledáno přípustným a důvodným, pak by dovolací soud mohl zrušit nebo změnit rozsudek krajského soudu nejen ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok (resp. výroky) o nákladech řízení, případně o těchto nákladech znovu rozhodnout. Tím by otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
13. Pokud by proto Ústavní soud přezkoumal výrokovou část o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval princip subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší [srov. například usnesení usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku (výrokům) rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je tedy podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka sice podala ústavní stížnost předčasně, tato skutečnost ji však nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. Nebude-li totiž srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, bude mít po jeho skončení (v případě splnění ostatních podmínek řízení) možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.
16. Pro úplnost možno dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj