ECLI:CZ:US:2023:4.US.1600.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1600/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace FTV Prima, spol. s r.o., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 2 Co 3/2022-48, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Fusion Media s.r.o., sídlem Holečkova 789/49, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a tvrdí, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonnou ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zajištěné čl. 34 odst. 1 Listiny, svobodu vlastnit majetek zaručenou čl. 11 odst. 1 Listiny a svobodu podnikat chráněnou čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. 12 C 20 2021-24 rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se jakéhokoliv svémocného rušení držby výlučných práv stěžovatelky ke zvukově obrazovému záznamu audiovizuálního díla umožněním stahování a/nebo online zhlédnutí digitálních souborů obsahujících díla na internetové stránce zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
3. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka je výhradní majitelkou práv výrobce k televizním pořadům, které nabízí ke zhlédnutí na svých internetových stránkách za poplatek podle §80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon") a je faktickou držitelkou majetkového práva výrobce zvukově obrazového záznamu. Vedlejší účastnice je poskytovatelem služeb nabízených na internetových stránkách, a umožňuje svým uživatelům nahrávání, sdílení a stahování souborů, včetně zhlédnutí pořadů, k nimž drží práva stěžovatelka.
4. Městský soud dále uvedl, že jednání spočívající v umožnění stahování nebo online zhlédnutí pořadů stěžovatelky vedlejší účastnicí nemůže být z povahy věci svémocným rušením držby. Stěžovatelka totiž může podle městského soudu díla nadále rozmnožovat, šířit i jinak s nimi nakládat, užívat je, či je požívat, což stěžovatelka stále činí, což má znamenat, že jí nic nebrání v tom, aby svá práva plně realizovala. Proto nejde o svémocné rušení držby, její odnětí, vypuzení z držby nebo znemožnění či ztížení výkonu práva.
5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Podle vrchního soudu městský soud přesně nevyjasnil, o jaké konkrétní právo, resp. o jakou formu práva na užití záznamu jde a nepřizpůsobil tomu své úvahy ohledně existence držby tohoto práva stěžovatelkou, to však nepovažuje pro posouzení žaloby za podstatné. Vrchní soud dále konstatoval, že podstatné je, že předpokladem vzniku držby práva je výkon jeho obsahu, nikoliv výkon práva samotného. Proto považuje za předpoklad rušení držby práva zásah do výkonu jeho obsahu, nikoliv zásah do práva samotného. Podle vrchního soudu by stěžovatelka musela být jednáním vedlejší účastnice rušena ve výkonu obsahu svého práva výrobce zvukově obrazového záznamu. Tato práva však stále vykonává, byť tak neoprávněně činí i vedlejší účastnice. Pokud by chtěla skutečně své právo bránit, pak je podle vrchního soudu nutno podat žalobu o právo, a ne žalobu o faktickém stavu. Vrchní soud proto uzavřel, že stěžovatelka využila nesprávný prostředek ochrany svého práva.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod došlo v důsledku postupu obecných soudů, který byl v rozporu s právními předpisy. Vrchní soud se podle jejího názoru nezabýval všemi skutečnostmi uvedenými v odvolání, zejména rušením držby práva na sdělování televizních pořadů veřejnosti a jejich rozmnožování. Zcela podle ní pominul, že vedlejší účastnice předbíhá stěžovatelku ve sdělování díla veřejnosti.
7. Vrchní soud se také podle stěžovatelky nezabýval tím, že městský soud dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení nebylo řádně odůvodněno a vrchní soud dostatečně nerealizoval svou poučovací povinnost, když dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokazuje tvrzené skutečnosti dostatečně. Proto považuje usnesení vrchního soudu za svévolné.
8. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že vedlejší účastnice neoprávněně užívá a ruší její výlučné právo. Tím má rušit její držbu, protože fakticky omezuje nebo ztěžuje výkon jejího práva. Na základě toho je přesvědčena, že obecné soudy nedostatečně chránily její vlastnické právo, jakož i ústavně zaručené právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. Dále stěžovatelka uvádí, že činností vedlejší účastnice je jí způsobována škoda, přičemž jí obecné soudy odmítly poskytnout ochranu, aniž proto měly zákonný podklad.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení vrchního soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
11. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy, zejména vrchní soud, proti jehož usnesení ústavní stížnost směřuje, zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, když nevyhověly její žalobě z rušené držby. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyla dostatečně poučena o nezbytnosti doplnění svého návrhu, a tím jí nebyla dána možnost efektivně svá práva bránit, pak pomíjí, že jak městský soud, tak vrchní soud v odůvodnění svých usnesení uvedly, že tyto nedostatky nejsou důvodem pro zamítnutí žaloby. Rovněž z napadeného usnesení vrchního soudu je patrné, jaké důvody jej vedly k rozhodnutí, jak zhodnotil skutkový stav a jak dospěl k právním závěrům. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že je nedostatečně odůvodněné, případně, že nese rysy svévole. Nesouhlas stěžovatelky zde není dostatečným důvodem, který by znamenal nedostatky v odůvodnění.
12. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 93/94 SbNU 179; všechna odkazovaná rozhodnutí jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz), je si vědom nedostatku své pravomoci zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, a omezuje se na aplikaci omezeného testu ústavnosti, přičemž posuzuje zákonný podklad napadeného rozhodnutí, kompetenci orgánu a absenci svévole. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3474/21 ze dne 19. 4. 2022, jímž Ústavní soud setrval na omezeních při posuzování ústavnosti rozhodnutí o žalobách z rušené držby, dále konstatoval, že účelem takové žaloby je ochrana posledního stavu držby a její navrácení. Další hmotněprávní otázky řeší soud případně až v následném řízení o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu, včetně námitky, že držba není žalovaným vůbec rušena.
13. Přestože stěžovatelka namítá, že je rušena v držbě svého práva sdělovat televizní pořady veřejnosti, obecné soudy, včetně vrchního soudu, se s touto skutečností vypořádaly. Stěžovatelka nadále může své pořady sdělovat veřejnosti, což je dáno povahou televizního pořadu, jak konstatovaly obecné soudy. Obecné soudy také nijak nezpochybnily tvrzení stěžovatelky o neoprávněném postupu vedlejší účastnice, soustředily se však na omezení faktického výkonu práv stěžovatelky. Podle jejich posouzení k němu však nedochází.
14. Ústavní soud také neshledal, že by právům a svobodám stěžovatelky nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Je v prvé řadě právem stěžovatelky určovat strategii ochrany svých práv. To však neznamená, že by všem jejím návrhům mělo být vyhověno. Procesní nástroje ochrany subjektivních práv nejsou univerzální a jsou určeny ke konkrétní ochraně. Jejich volba, jakkoli přísluší stěžovatelce, nemůže znamenat povinnost orgánů veřejné moci vyhovět, byť by shledaly, že k neoprávněnému zásahu do jejích práv skutečně došlo. Proto také nelze konstatovat zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod, k jejichž ochraně využila nevhodný procesní prostředek.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu