ECLI:CZ:US:2023:4.US.1614.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1614/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Vrzala, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 29 NSČR 3/2022-A-136, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2021 č. j. 1 VSOL 285/2021-A-123 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2021 č. j. KSBR 52 INS 12451/2019-A-101, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TARCU 2190 s. r. o., sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, a Ing. Martiny Biolkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen ,,vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen ,,krajský soud") se podává, že krajský soud zastavil řízení o insolvenčním návrhu druhé vedlejší účastnice ze dne 18. 1. 2021 (výrok I.), zjistil úpadek stěžovatele (výrok II.), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok III.), ustanovil insolvenčního správce (výrok IV.), deklaroval účinky rozhodnutí o úpadku k okamžiku jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok V.), vyzval věřitele stěžovatele k přihlášení pohledávek a sdělení, jaká uplatní zajišťovací práva na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách stěžovatele (výrok VI. a VII.), nařídil přezkumné jednání (výrok VIII.), svolal první schůzi věřitelů (výrok IX.), vedlejším účastnicím uložil povinnost uhradit soudní poplatek (výrok X.) a rozhodl o mezinárodní příslušnosti krajského soudu (výrok XI.). Krajský soud považoval za osvědčené pohledávky obou vedlejších účastnic, které byly ke dni rozhodnutí více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které stěžovatel neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Stěžovatel také nepředložil řádný seznam svých závazků. Nastala tak vyvratitelná domněnka jeho platební neschopnosti, kterou se stěžovateli nepodařilo vyvrátit. Stěžovatel neosvědčil schopnost bez větších obtíží a v reálném čase uhradit závazky vedlejších účastnic.
3. Vrchní soud výroky I., II., III., IV. a XI. usnesení krajského soudu potvrdil. Stejně jako krajský soud došel k závěru o naplnění zákonných znaků úpadku ve formě platební neschopnosti. Stěžovatel má více věřitelů, jejichž peněžité závazky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti a stěžovateli se nepodařilo domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit. Za osvědčené měl po doplnění dokazování i pohledávky dalších věřitelů.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí vrchního soudu a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho majetek je způsobilý k úhradě všech dluhů všech věřitelů. Soudy v řízení nevzaly v potaz skutečnou hodnotu pozemků stěžovatele, pod nimiž se nachází výhradní ložisko vápence. Nahlížely na ně jako na běžnou ornou půdu a mimo jiné i z toho dovodily, že stěžovatel není schopen své dluhy splácet. Protože v exekučním řízení vedeném za účelem vymožení pohledávky vedlejšího účastníka nedošlo ke zpeněžení těchto pozemků (právě proto, že se stěžovatel bránil výši jejich ocenění), soudy v insolvenčním řízení dovodily, že jsou tyto pozemky neprodejné. Získat povolení k těžbě by bylo jen formalitou a již samotný předpoklad těžby mohl být důvodem pro dosažení jejich vyšší ceny. Soudy se podle stěžovatele těmito skutečnostmi dostatečně nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. V části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, usnesení vrchního soudu a usnesení krajského soudu ve výrocích I., II., III., IV. a XI. je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní stížnost proti výrokům V., VIII. a IX. usnesení krajského soudu je nepřípustná. Stěžovatel nenapadl tyto výroky odvoláním a nevyčerpal tak všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K podání návrhu na zrušení X. výroku usnesení krajského soudu, kterým soud uložil povinnost vedlejším účastnicím, stěžovateli brání nedostatek aktivní procesní legitimace. V této části jde o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Stejně tak v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení výroků VI. a VII. usnesení krajského soudu, obsahujících výzvu jeho věřitelům.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů o naplnění zákonných znaků úpadku stěžovatele ve formě platební neschopnosti. V ústavní stížnosti opakuje argumenty vznesené v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si ověřil, že se s nimi soudy náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, včetně odkazů na relevantní judikaturu. Soudy vyšly ze skutečnosti, že stěžovatel neplnil své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti a nastala tak vyvratitelná domněnka dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky. Na stěžovatele přešla povinnost tvrdit a dokázat, že k úhradě svých závazků schopen je. To se však stěžovateli nepodařilo a soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně vysvětlily proč. Nemovitosti, na které stěžovatel upozorňuje, jsou totiž zpeněžovány v exekuci, a stěžovatel tak s nimi není schopen nakládat. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky (nebo jiný majetek dlužníka), k úhradě svých závazků, při úvaze o tom, zda je dlužník v úpadku, se k výši těchto pohledávek nepřihlíží. Krajský soud se i přesto vyjádřil také k ceně těchto nemovitostí.
10. Závěry soudů jsou v otázce naplnění požadavků na vznik vyvratitelné domněnky platební neschopnosti a nevyvrácení této domněnky stěžovatelem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měly soudy od této judikatury odchýlit.
11. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy použily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
12. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu