ECLI:CZ:US:2023:4.US.166.23.1
sp. zn. IV. ÚS 166/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Lucií Šubovou, advokátkou, sídlem 8. května 504/25, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2022 č. j. 14 Co 53/2022-222 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 75 Nc 12017/2020-117, 75 P a Nc 120/2020, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Z. Z. a nezletilého V. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy jimi zasáhly do jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, konkrétně do práv uvedených v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantujícího ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, v čl. 32 odst. 4 Listiny zaručujícího ochranu rodiny a právo na péči o děti a jejich výchovu, a do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práv podle do čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nezletilému vedlejšímu účastníkovi ustanovil opatrovníkem JUDr. Stanislava Křečka.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") [I. výrok], stěžovateli (otci nezletilého) stanovil výživné a upravil tzv. běžný styk stěžovatele s nezletilým (II. výrok), matce i stěžovateli uložil povinnosti o předání nezletilého (III. a IV. výrok; pozn. do IV. výroku zařadil i rozhodnutí, že tato úprava práv a povinností k nezletilému platí i po právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Okresní soud dovodil, že nejsou dány podmínky pro svěření nezletilého do společné péče rodičů, nepovažoval za vhodné ani svěření nezletilého do střídavé péče, shledal, že kojení tvoří překážku pro svěření nezletilého do výlučné péče otce, a rozhodl o jeho svěření do výlučné péče matky. Vzhledem k silně konfliktní situaci rodičů pevně stanovil pravidla styku stěžovatele s nezletilým, a to v souladu s dosavadní praxí rodičů a časovými možnostmi stěžovatele každý čtvrtek a každý pátek od 17:00 hod. do 19:30 hod. a každou neděli od 9:00 hod. do 19:30 hod. Při určení výživného ve výši 7 000 Kč měsíčně zohlednil okresní soud stěžovatelovy majetkové poměry, možnosti a schopnosti a zároveň odůvodněné potřeby nezletilého, přičemž konstatoval, že uvedenou částkou přispíval stěžovatel na výživu nezletilého od doby, kdy rodiče přestali společně hospodařit.
3. Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti rozsudku okresního soudu odvolání, a to stěžovatel do celého jeho rozsahu, vedlejší účastnice výlučně do výroku o styku stěžovatele s nezletilým. Po přezkoumání rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k závěru, že jej lze ve výrocích o péči a výživném potvrdit jako správný, avšak výrok o úpravě styku je nutno změnit, proto napadeným rozsudkem rozhodl o potvrzení uvedených výroků (I. výrok), upravil styk stěžovatele s nezletilým a rodičům uložil příslušné povinnosti (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok). Potvrzení výroků odůvodnil (viz body 19. až 23. odůvodnění napadeného rozsudku) správnými právními závěry okresního soudu a tím, že v průběhu odvolacího řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by tyto právní závěry mohly změnit. Dále krajský soud shledal, že úpravy styku stěžovatele s nezletilým již neodpovídá aktuální situaci v rodině, protože rodiče byli schopni se dohodnout na širším rozsahu styku, proto upravil oprávnění stěžovatele stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu v roce od středy 9:00 hod. do čtvrtku 19:30 hod. a v každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku 9:00 hod. do neděle 19:30 hod., vyjma vánočního období, pro které upravil styk specificky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pochybily, když nevedly řízení v nejlepším zájmu nezletilého, neprovedly dostatečné dokazování ve věci, nevypořádaly se se všemi jeho námitkami, odůvodnění rozhodnutí jsou nedostatečná, a tudíž nepřezkoumatelná.
5. Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na rodinný život, přičemž za zásadní pochybení obecných soudů považuje zásah do tohoto práva a do práva na spravedlivý proces nezákonným postupem soudů ve věci svěření nezletilého do péče matky. Soudy podle stěžovatele pominuly skutečnost plynoucí ze znaleckých posudků, že vedlejší účastnice je osobou psychastenickou a neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy ke zkoumání její osobnosti. S odkazy na judikaturní závěry Ústavního soudu podrobně hodnotí, zda se obecné soudy zabývaly naplněním konkrétních kritérií pro zkoumání nejlepšího zájmu nezletilého, přičemž uzavírá, že soudy rezignovaly na maximální důkladnost a maximální míru důrazu na zájem dítěte.
6. Stěžovatel dále namítá zásah do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), k čemuž mělo dojít rezignací soudů na vypořádání se se všemi námitkami účastníků a na řádné odůvodnění rozhodnutí. Připomíná, že před oběma soudy uváděl mnoho pádných argumentů a námitek pro svěření nezletilého do jeho péče a nevhodnosti svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice, avšak soudy se s nimi nevypořádaly a ani své závěry řádně neodůvodnily, neuvedly důvody pro zvolenou formu péče, stanovení výše výživného a z jakého důvodu nebylo vyhověno návrhu na určení rozsahu styku s nezletilým i v době prázdnin, svátků v průběhu kalendářního roku.
7. Návrh na ustanovení Veřejného ochránce práv opatrovníkem odůvodnil stěžovatel tvrzením, že ustanovený opatrovník statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Hrabová, není činný v "rámci jeho zákonných intenzí", domněnkou, že nepostupoval tak, aby jako kolizní opatrovník nezletilého chránil a sloužil k chránění zájmů dítěte a zajistil zásadu rovnosti účastníků v soudním řízení. Informoval, že dne 3. 12. 2021 podal na kolizního opatrovníka stížnost k Veřejnému ochránci práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Navrhuje-li stěžovatel zrušení rozsudku okresního soudu v celém rozsahu (viz petit na str. 22 ústavní stížnosti), není ústavní stížnost přípustná proti výrokům o úpravě stěžovatelova styku s nezletilým, neboť tyto výroky byly změněny II. výrokem napadeného rozsudku krajského soudu. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice, pro určení styku stěžovatele s ním a pro určení výše výživného.
13. Dále Ústavní soud dodává, že z odůvodnění obou napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody, pro které byl nezletilý svěřen do péče vedlejší účastnice (např. bod 18. odůvodnění rozsudku okresního soudu o nevhodnosti střídavé péče a - s přihlédnutím k časovému posunu - bod 20. a 22. odůvodnění rozsudku krajského soudu o nejlepším zájmu nezletilého, též s ohledem na jeho věk, kdy není schopen formulovat své přání a představy o dalším soužití s rodiči). Ústavně souladné jsou i argumenty krajského soudu, kterými se vypořádal se stěžovatelovou námitkou zaměřenou na zdravotní stav vedlejší účastnice a s využitím závěrů znaleckých posudků provedených v trestním řízení, které vyvracejí stěžovatelovo tvrzení o jejím zdravotním stavu (bod 21. odůvodnění rozsudku).
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy (viz jejich rekapitulaci v bodě 4. odůvodnění rozsudku krajského soudu a jejich vypořádání na str. 6 a 7). Výslovně je také třeba zdůraznit, že okresní soud se výslovně vypořádal se stěžovatelovými důkazními návrhy (bod 7. odůvodnění rozsudku), na což krajský soud reagoval převzetím skutkových zjištění a odkazem na ně (bod 7. odůvodnění rozsudku). Za neopodstatněné považuje Ústavní soud další stěžovatelovy námitky, neboť se s nimi soudy vypořádaly (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 23. odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně výše výživného a bod 24., předposlední věta, odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně neupravení speciálního styku stěžovatele s nezletilým v jiném období než v období vánočních svátků).
15. Z obsahu ústavní stížnosti je patrná stěžovatelova neústupnost v prosazování jeho představ o úpravě péče o nezletilého. Podle Ústavního soudu je výstižný apel okresního soudu (bod 27. odůvodnění rozsudku), aby rodiče v zájmu svého dítěte pracovali na zlepšení vzájemné komunikace a učili se překonat zklamání z rozpadu manželství tak, aby jejich vlastní konflikty nezatížily dětství nezletilého.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (viz bod 8.) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, odmítl ústavní stížnost ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Vzhledem k výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti nebylo nutné, aby Ústavní soud ustanovoval nezletilému kolizního opatrovníka, proto o návrhu stěžovatele samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu