ECLI:CZ:US:2023:4.US.167.23.1
sp. zn. IV. ÚS 167/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DFH Haus CZ s. r. o., sídlem Žákava 162, zastoupené JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 4 Afs 98/2022-40, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2022 č. j. 77 Af 1/2019-85 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. srpna 2019 č. j. 34336/19/5200-11431-706481, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 10. 12. 2018 č. j. 2018959/18/2304-50522-401538 zamítl návrh na povolení obnovy řízení na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 ukončené jeho pravomocným platebním výměrem ze dne 18. 7. 2011 č. j. 33997/11/141970401538 a návrh na povolení obnovy řízení na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 ukončené jeho pravomocným platebním výměrem dne 3. 9. 2012 č. j. 48559/12/141970401538.
3. Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky a rozhodnutí správce daně potvrdilo. Daňové orgány dospěly k závěru, že došlo-li k vyměření daňové ztráty za rok 2006 až v roce 2013 po ukončení vyměřovacích řízení za zdaňovací období 2010 a 2011, nelze toto vyměření daňové ztráty považovat za novou skutečnost, která vyšla najevo po ukončení těchto vyměřovacích řízení a zároveň existovala již v době rozhodování správce daně v původním vyměřovacím řízení. V době rozhodování správce daně v původním řízení totiž tato daňová ztráta neexistovala.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že daňová ztráta stěžovatelky za rok 2006 jakožto relevantní skutečnost z hlediska obnovy řízení vznikla, byla vyměřena a bylo možno ji odečíst od základu daně až dne 8. 7. 2013, kdy o ní bylo rozhodnuto, resp. byla stanovena dodatečným platebním výměrem za rok 2006. Teprve tímto dnem byla stanovena (zvýšena) daňová ztráta na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006, kterou požaduje stěžovatelka uplatnit za zdaňovací období let 2010 a 2011. Vyměření daňové ztráty za rok 2006 v roce 2013 tedy vskutku nelze z hlediska obnovy řízení považovat za novou skutečnost, která vyšla najevo po ukončení vyměřovacích řízení za zdaňovací období 2010 a 2011 a zároveň existovala již v době rozhodování správce daně v těchto původních vyměřovacích řízeních. Podmínka pro povolení obnovy řízení podle §117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, spočívající v existenci nové skutečnosti v době rozhodování již existující, která nově vyšla najevo a v době rozhodování i přes svoji existenci nebyla známa poplatníkovi ani správci daně, tedy v posuzované věci nebyla splněna. Pomocí obnovy řízení se proto stěžovatelka nemůže domáhat snížení základu daně z příjmů právnických osob za roky 2010 a 2011 o daňovou ztrátu vyměřenou za rok 2006 v roce 2013.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zejména namítá, že výsledky daňové kontroly provedené německým finančním úřadem se dozvěděla dne 19. 6. 2013. Proto jí nejdříve v roce 2013 mohla vzniknout daňová ztráta za rok 2006. Snížení základu daně z příjmů právnických osob o takovou ztrátu je možné v pěti následujících letech, to znamená v období 2007 až 2011, přestože uvedená ztráta vznikla později, tj. až v roce 2013. Obnova řízení je proto pro stěžovatelku skutečně jediný možný prostředek, aby mohla snížit základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roků 2010 a 2011 o daňovou ztrátu za rok 2006 vzniklou v roce 2013. Obnova řízení by jí umožnila předložit důkaz, kterým by ve svůj prospěch uplatnila daňovou ztrátu za rok 2006. Protože jiná možnost není, došlo by vyloučením uplatnění mimořádného opravného prostředku v podobě obnovy řízení k zásadnímu zásahu do ústavněprávně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelce by úprava cen u spojených osob v letech 2005 až 2007 ve Spolkové republice Německo ničeho nepřinesla, kdyby po snížení výnosů nemohla uplatnit daňovou ztrátu z roku 2006 ve výši 4 251 440 Kč v České republice. Tato navozená nemožnost uplatnit daňovou ztrátu z roku 2006 je pro stěžovatelku v rozporu s principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního, které je pro rozhodování Ústavního soudu v nynější věci určující, jde o to, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal, když v ní šlo především o výklad toho, kdy existovala daňová ztráta a které skutečnosti, existující v době rozhodování a vyšedší najevo až po právní moci rozhodnutí, nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně vzaty v úvahu při rozhodování v původním daňovém řízení.
13. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (viz výše sub 5, a dále zejména body 34 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku), jsou ústavně souladné, jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní.
14. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i daňových orgánů za případné, pročež Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah. Klíčový závěr Nejvyššího správního soudu (bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku), podle kterého podmínka pro povolení obnovy řízení podle §117 odst. 1 písm. a) daňového řádu v posuzované věci splněna nebyla, nelze shledat neústavním.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu