ECLI:CZ:US:2023:4.US.17.23.2
sp. zn. IV. ÚS 17/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) M. G., 2) J. G. a 3) M. J., všech zastoupených JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2022 č. j. 5 To 39/2022-4545 a výroku I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2022 č. j. 50 T 4/2017-4511, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 17/23, se stěžovatelé 1) a 2) domáhají zrušení bodu 1 a 2 výroku I v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Ústavní stížností, zaevidovanou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 20/23, se stěžovatelé 2) a 3) domáhají zrušení bodů 3 až 6 výroku I v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu a zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3. Usnesením ze dne 7. 2. 2023 č. j. IV. ÚS 17/23, II. ÚS 20/23-26 Ústavní soud spojil shora uvedené ústavní stížnosti ke společnému řízení s tím, že řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 17/23 a podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 01/23 bude soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Jan Filip.
4. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným usnesením krajský soud rozhodl výrokem I podle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, o zabrání vyjmenovaných věcí (nemovitostí a finančních částek získaných prodejem automobilů) ve vlastnictví stěžovatelů, výrokem II zamítl návrh na zabrání dalších věcí (střelných zbraní) a výrokem III zamítl návrh na zabrání finanční částky 1 366 219,27 Kč. Ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 50 T 4/2017 byl T. J. (dále jen "odsouzený") spolu se svou tehdejší manželkou odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a trest propadnutí věci (finančních prostředků, virtuální měny bitcoin, zbraní a střeliva). O zabrání dalších věcí rozhodl krajský soud ve zvláštním veřejném zasedání, aby mohl prozkoumat okolnosti jejich pořízení. Po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že některé nemovitosti byly hrazeny kompletně ze zdrojů odsouzeného, který tímto způsobem spotřebovával zdroje získané trestnou činností. I u ostatních nemovitostí nebylo prokázáno, že by mohly být hrazeny ze zdrojů stěžovatelů, nýbrž buď z účtů odsouzeného, nebo z účtů směnárny virtuálních měn, s nimiž neměli stěžovatelé žádné propojení (na rozdíl od odsouzeného). Předmětem jedné kupní smlouvy byl navíc dům, kde bydlel odsouzený s rodinou. Osobní automobily byly registrovány na stěžovatele, nicméně s nimi disponoval odsouzený. Z výpisů z bankovních účtů rovněž vyplývá, že odsouzený uhradil kupní cenu za tyto automobily.
5. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé a odsouzený stížnosti, které vrchní soud zamítl napadeným usnesením. Vrchní soud dospěl k závěru, že mezi zabranými věcmi a spáchanou trestnou činností je věcná souvislost. Bylo prokázáno, že odsouzený a jeho manželka neměli takové legální příjmy, aby mohli předmětné věci pořídit z nich (přesto je prokazatelně pořídili). Tyto skutečnosti stěžovatelé ani odsouzený nedokázali relevantně zpochybnit. Trestnou činností byl získán prospěch přesahující 17 milionů korun (zejména vzhledem k měnícímu se kurzu bitcoinu mají tyto výnosy v době rozhodování hodnotu přesahující 600 milionů korun). Hodnota zabraných věcí pak přesahuje částku 14 milionů korun, pročež zabrání nepředstavuje nepřiměřený postup. Zbývající část výnosů v podobě virtuální měny bitcoin (přesahující 600 milionů korun) se dosud nepodařilo zajistit. Vrchní soud tak uzavřel, že odsouzený nadále disponuje výnosy z trestné činnosti mnohonásobně převyšující hodnotu zabraných věcí. Finanční toky, za něž byly věci pořízeny, byly dostatečně rozkryty. Námitkou, že krajský soud uvedl špatně odkaz na §230 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se vrchní soud nemohl zabývat, neboť šlo toliko o procesní rozhodnutí, které nemělo vliv na zákonnost zabrání věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že nebyla splněna základní zákonná podmínka pro zabrání shora uvedených věcí. Skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. V první řadě oba soudy neposoudily nutnost uložení ochranného opatření v situaci, kdy byl odsouzenému uložen citelný trest odnětí svobody a trest propadnutí věci. Nadto nebylo ani prokázáno, že by zabrané věci byly výnosem z trestné činnosti odsouzeného. Soudy ani nezjišťovaly, jakým způsobem se dané věci dostaly do vlastnictví stěžovatelů, natož aby prokázaly souvislost mezi nabytím vlastnictví a konkrétní trestnou činností. Rozhodnutí tak nesplňují ústavní požadavek náležitého odůvodnění. Rozhodnutí krajského soudu pak obsahuje logický rozpor, neboť výrokem I zabral prostředky pocházející ze stejných bankovních účtů jako prostředky, které naopak výrokem III nezabral. K extrémnímu nesouladu v závěrech soudů došlo nezohledněním časových souvislostí jednání stěžovatelů a odsouzeného, neboť soudy rozhodné skutkové okolnosti posoudily toliko povrchně (část údajného využití výnosů z trestné činnosti se odehrála před jejím spácháním). Při výpočtu hodnoty zabraných věcí soudy opomněly (za účelem přiměřenosti tohoto opatření) zohlednit hodnotu věcí, jichž se týkal trest propadnutí věci (zejména internetové měny). Dále se soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezabývaly dobrou vírou stěžovatelů při nabývání vlastnictví.
7. Dále stěžovatelé namítají, že řízení bylo zatíženo podstatnou procesní vadou. Krajský soud rozhodl v hlavním líčení o výhradě rozhodnutí o ochranném opatření s odkazem na §230 odst. 2 trestního řádu, a nikoliv §230 odst. 3 trestního řádu, který je podle stěžovatelů pro rozhodnutí o ochranném opatření stěžejní. Rozhodl-li krajský soud chybně, nelze tuto vadu přičítat k tíži stěžovatelům. O ochranném opatření není pak možné v takové situaci rozhodnout, neboť tím vznikla překážka věci rozhodnuté, což potvrzuje i komentářová literatura. Zároveň nebyly splněny podmínky pro vyhrazení rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání, neboť soudy již žádné další nové důkazy neprováděly (navzdory znění §230 trestního řádu). V odsuzujícím rozsudku krajský soud vyjádřil závěr, že rozhodné okolnosti nebyly jednoznačně prokázány, čímž měla věc pro soudy skončit. Za další procesní pochybení považují stěžovatelé to, že postavení účastníka nebylo přiznáno druhé odsouzené osobě, která je ve skutečnosti vlastníkem části věcí, která je manželkou odsouzeného stěžovatele. Vrchní soud toto pochybení uznal, avšak sám je zcela nedostatečně "napravil" tím, že této osobě pouze doručil konečné rozhodnutí, čímž jí připravil o její procesní práva.
8. Dále stěžovatelé namítají, že oba soudy dospěly k závěru o zisku zabíraných věcí z trestné činnosti v rozporu se zásadami provádění a hodnocení důkazů. Soudy v podstatě nepřípustně obrátily důkazní břemeno a závěr o nelegálních zdrojích příjmů dovodily ze skutečnosti, že odsouzení i stěžovatelé nedokázali doložit legální zdroje příjmů pro nabytí zabíraných věcí. Odsouzení a zúčastněné osoby nemají žádnou povinnost cokoliv tvrdit ani prokazovat. V dané věci se přitom nabízely možnosti zisku uvedených příjmů (např. zápůjčka či obchodování s virtuálními měnami). Samy soudy uznaly, že na elektronickou adresu odsouzeného byly zřejmě poukazovány i jiné částky než pouze provize z trestné činnosti. Samotné obchodování prostřednictvím internetových směnáren není nezákonné a nelze z něj dovozovat ani nelegalitu takto získaných prostředků. S ohledem na pravidlo in dubio pro reo tak soudy neměly přistoupit k zabrání uvedených věcí. Nadto odsouzený nemohl ani další doklady doložit, neboť dané internetové směnárny je buď smazaly, anebo přestaly existovat. Příjmy stěžovatelů se pak soudy nezabývaly vůbec. Jde-li o zajištěná vozidla, není podle stěžovatelů relevantní, že byly v prozatímní dispozici odsouzeného. Žádnou z výše uvedených vad řádně nenapravil vrchní soud. K většině námitek se vrchní soud nevyjádřil, pročež je jeho usnesení nepřezkoumatelné. Konečně stěžovatelé namítají, že usnesení vrchního soudu neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání, které je vyžadováno v §125 odst. 3 trestního řádu. Za neústavní rovněž považují stěžovatelé skutečnost, že o ochranných opatřeních bylo rozhodnuto po více než dvou letech od vynesení rozsudku o vině.
9. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelé odůvodnili tím, že výkonem napadených rozhodnutí jim hrozí značná újma, přičemž takový odklad není v rozporu s žádným veřejným zájmem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze z důvodu porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
12. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Těžiště argumentace stěžovatelů přitom představují právě námitky o neprokázání podstatných skutkových okolností. Ústavní soud se s těmito námitkami neztotožnil. Mezi závěry obecných soudů a obsahem důkazů, který ani stěžovatelé nijak konkrétně nezpochybňují, není extrémní rozpor. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat obsah jednotlivých důkazů, nebo rozporů mezi nimi.
14. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy postupovaly v rozporu s ústavním právem na presumpci neviny nebo pravidlem in dubio pro reo. V soudy objasněném skutkovém stavu nevyvstaly žádné pochybnosti, které by následně hodnotily v neprospěch odsouzeného nebo stěžovatelů. Naopak, na základě dostatečného množství přímých a nepřímých důkazů bylo prokázáno relevantní spojení mezi páchanou trestnou činností a pořízením zabraných věcí. Tuto skutkovou konstrukci přitom žádný provedený důkaz nezpochybnil. Ani odsouzený, ani stěžovatelé nedokázali předložit relevantní důkazy o nabytí daných věcí bez zdrojů získaných popsanou trestnou činností.
15. Za takových podmínek je podle Ústavního soudu namístě rozhodnout o zabrání věcí, neboť jak odsuzujícím rozsudkem, tak v řízení o zabrání věcí bylo potvrzeno, že pácháním trestné činnosti se odsouzený významně obohatil. Následně pořídil ze svých prostředků zabrané věci. Je přitom třeba odmítnout argumentaci stěžovatelů naznačující, že mezi konkrétními výnosy trestné činnosti a konkrétně vynaloženými prostředky na pořízení věcí musí být dána jednoznačně prokázaná přímá souvislost. V tomto směru nelze hovořit o obrácení důkazního břemene. Soudy toliko vyhodnotily jim známé důkazy. Pravidlo in dubio pro reo a zásada volného hodnocení důkazů nedávají soudům možnost hodnotit jim neznámé důkazy nebo vymýšlet verze skutkového děje, kterým žádný z provedených důkazů nenasvědčuje (kupř. v situaci prokázané trestné činnosti s mnohamilionovými výnosy dovodit možnost zápůjčky mnohamilionových částek, k nimž však neexistují žádné důkazní podklady). Tím by se naopak dopustily porušení svých procesních povinností.
16. Hodnocením provedených důkazů, které žádné důkazy relevantně nezpochybnily, tak nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů. Soudy se dostatečně podrobně zabývaly tím, z jakých finančních prostředků byly jednotlivé věci pořízeny a v čí prospěch. Jejich hodnocení nepovažuje Ústavní soud za povrchní (obsahuje označení konkrétních bankovních transakcí včetně dat a vztahu jednotlivých osob k daným účtům).
17. Poukazují-li stěžovatelé na konkrétní časové nesrovnalosti mezi pácháním první části trestné činnosti a pořízením předmětné nemovitosti, pak je třeba rovněž tuto námitku odmítnout. V první řadě se v odsuzujícím rozsudku uvádí, že odsouzený získal danou trestnou činností "nejméně 1 114 934 Kč", a to navíc ve virtuální měně bitcoin. Takové skutkové zjištění nebrání tomu, aby o několik měsíců později dokázal pořídit danou nemovitost za 2 miliony korun z výnosů z dané trestné činnosti. Z právního hlediska je nicméně podstatné především to, že za zprostředkovaný výnos z trestné činnosti je možno považovat také věci, které byly z výnosů z trestné činnosti pořízeny "pouze" z podstatné části. Stručně a zjednodušeně uvedeno, za zprostředkovaný výnos z trestné činnosti lze považovat takové věci, které by pachatel (či další osoba) nemohl bez spáchání trestného činu získat.
18. Nelze přisvědčit ani námitkám, podle kterých je dané ochranné opatření nepřiměřené. Soudy se přiměřeností zabrání věcí zabývaly (viz bod 10 usnesení vrchního soudu), přičemž Ústavní soud nemůže jejich úvahám cokoliv vytknout z ústavněprávního hlediska. Hodnota propadnutých věcí byla zohledněna. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, nakolik by při odčerpání výnosů z trestné činnosti mělo mít význam "uložení citelného trestu odnětí svobody". Podle Ústavního soudu zásadně neexistuje vztah mezi uložením vysokého trestu odnětí svobody a nutností snížit rozsah zabraných věcí, které jsou výnosem z dané trestné činnosti. Nadto stěžovatelé přehlížejí, že fakticky se velkou část výnosů odsouzeného doposud nepovedlo odčerpat.
19. Za relevantní pochybení nelze považovat ani skutečnost, že se soudy výslovně nezabývaly dobrou vírou stěžovatelů. Vzhledem k okolnostem pořízení zabraných věcí, popsaných v napadených rozhodnutích, by nemohla ani nevědomost stěžovatelů o způsobu získání prostředků k pořízení věcí bránit jejich zabrání.
20. Jde-li o přezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neshledal v nich Ústavní soud žádný ústavní deficit. Obě napadená rozhodnutí se obsáhle zabývají předmětem řízení a nereagují-li na některou námitku stěžovatelů explicitně, lze její nedůvodnost snadno dovodit z kontextu celého odůvodnění. Taková situace není důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
21. Namítají-li stěžovatelé, že usnesení vrchního soudu neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání, pak nejde o zásah do jejich ústavních práv, neboť stěžovatelé, jako zúčastněné osoby, nemají právo podat proti usnesení vrchního soudu dovolání (viz §265d trestního řádu). Skutečnost, že případně nebyl poučen odsouzený o právu podat dovolání, nezasahuje do práv stěžovatelů. Totéž platí, dovolávají-li se stěžovatelé postupu, kterým měla být do řízení o zabrání věcí přibrána druhá odsouzená osoba jako účastník řízení.
22. Neopodstatněnou je rovněž námitka o chybném odkazu na §230 trestního řádu a na existenci překážky věci rozhodnuté. Z odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že o zabrání věcí bude teprve rozhodnuto v budoucnu ve zvláštním veřejném zasedání (viz bod 79 rozsudku krajského soudu). Z tohoto důvodu je podle Ústavního soudu postup obecných soudů ústavně souladný. Stěžovatelé nemohli nabýt legitimní očekávání, že dané věci již nemohou být zabrány.
23. Konečně za důvod pro zrušení napadených rozhodnutí nelze považovat ani skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno po více než dvou letech od vynesení odsuzujícího rozsudku, neboť toto pochybení se nikterak negativně nemohlo projevit na majetkových právech stěžovatelů. Vyskytly-li se v řízení neodůvodněné průtahy, mohou stěžovatelé uplatnit jiné prostředky právní ochrany.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1 a 2), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl, neboť napadenými rozhodnutími byla postižena toliko majetková práva stěžovatelů, s nimiž byla jejich dispozice omezena již během trestního řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu