ECLI:CZ:US:2023:4.US.179.23.1
sp. zn. IV. ÚS 179/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Julií Krénovou, advokátkou, sídlem Kutnohorská 40, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 25 Cdo 2846/2021-330, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021 č. j. 28 Co 95, 96/2021-311, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. října 2020 č. j. 26 C 292/2019-275 a doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 26 C 292/2019-279, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se soudy dopustily porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se stal účastníkem dopravní nehody, jejíž viník měl sjednáno pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u vedlejší účastnice řízení. Při dopravní nehodě si stěžovatel poranil levé koleno, přičemž toto poranění vedlo k trvalým následkům na levé končetině. Stěžovatel se domáhal žalobou, aby Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu částku 1 422 536 Kč s příslušenstvím představující nedoplatky na náhradě škody ve formě ušlého zisku ve výši 1 053 998 Kč, bolestného ve výši 37 062 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 307 380 Kč a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 24 096 Kč. V řízení stěžovatel k prokázání svých tvrzení předložil posudek znalce, který potvrdil příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a poraněním levého kolenního kloubu. Obvodní soud si vyžádal spis v trestní věci, jehož součástí byl znalecký posudek znalce v oboru zdravotnictví. Vedlejší účastnice nárok stěžovatele neuznala a v řízení předložila znalecký posudek, který vylučoval příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a poraněním levého kolenního kloubu. Přes výhrady stěžovatele ke znaleckým posudkům obvodní soud výslech znalců neprovedl, spokojil se s písemnými posudky a rozsudkem ze dne 20. 10. 2020 č. j. 26 C 292/2019-275 zamítl žalobu o zaplacení částky 718 538 Kč s příslušenstvím (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok) a doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 11. 2020 č. j. 26 C 292/2019-279 zamítl žalobu o zaplacení částky 703 998 Kč (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudkům obvodního soudu podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") odvolání, ve kterém namítal, že ačkoliv se znalecké posudky znalce z trestního řízení a znalce vedlejšího účastníka shodují v závěru příčinné souvislosti, je mezi nimi řada podstatných rozporů, které soud neodstranil. Rovněž poukázal na skutečnost, že každá ze stran řízení předložila znalecký posudek, kdy závěry znalců o příčinné souvislosti poškození levého kolenního kloubu a dopravní nehody byly opačné. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto napadeným rozsudkem potvrdil oba rozsudky obvodního soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok).
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Namítal, že odvolací soud se při řešení otázky, jak postupovat při rozporu mezi závěry znaleckých posudků, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že žalobou byly uplatněny čtyři samostatné nároky, přičemž dva z nich nepřevyšují hranici stanovenou v §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ve zbytku dovolání neshledal přípustným podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při dokazování rozpornými znaleckými posudky nepostupovaly v souladu s §127 odst. 1 o. s. ř. Mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení bylo vícero zásadních rozdílů a závěry znaleckých posudků byly opačné. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudy měly využít základního postupu, kterým je výslech znalců, nikoliv se jen spokojit s písemným znaleckým posudkem, a na podporu svého tvrzení odkazuje na nález ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2399/08 (N 37/52 SbNU 375). Obecné soudy však na toto rezignovaly a nevyčerpaly tak všechny možnosti k úplnému a nepochybnému zjištění skutkového stavu věci, a proto nejsou jejich závěry dostatečně podloženy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
8. Ústavní soud připomíná, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným není zásadně oprávněn do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před obecnými soudy zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jsou-li hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou-li založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
9. Jak již uvedl Nejvyšší soud a platí to také i pro ústavní stížnost, resp. její obsah, stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav, resp. jak hodnotily důkazy (zejména znalecké posudky). Námitky stěžovatele se týkají způsobu posouzení příčinné souvislosti, jako otázky skutkové, avšak nikoli právní. Nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého posudku sám o sobě nevede k ústavně vyžadovanému požadavku zpracovat revizí znalecký posudek.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že se soudy s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, řádně odůvodnily neprovedení výslechu znalců a nezadání požadovaného revizního znaleckého posudku a též pečlivě zdůvodnily, proč se přiklonily k závěrům znaleckých posudků znalce vedlejšího účastníka a znalce z trestního řízení.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v posuzované věci neshledal relevantní pochybení (bod 8.), považuje skutková zjištění obecných soudů za výsledek volného hodnocení důkazů a nemá důvod co do dosaženého výsledku tento proces dokazování zpochybnit.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu