ECLI:CZ:US:2023:4.US.1894.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1894/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavních stížnostech 1) Radovana Dostála, 2) Šárky Wegnerové a 3) Romany Höll, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022 č. j. 30 Cdo 877/2022-298, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 28 Co 309/2021-189 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. července 2021 č. j. 45 C 39/2019-144, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Každý ze stěžovatelů se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Újma měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014 (původně pod sp. zn. 5 C 354/2009).
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že na základě částečného zpětvzetí žaloby (z důvodu plnění vedlejší účastnice) zastavil řízení ve vztahu k požadavku stěžovatele 1) na zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení, ve vztahu k požadavku stěžovatelky 2) na zaplacení úroku z prodlení z částky 30 000 Kč za dobu od 22. 8. 2019 do zaplacení a ve vztahu k požadavku stěžovatelky 3) na zaplacení částky 34 375 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 25. 7. 2020 do zaplacení (výroky I, IV a VII).
4. Dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 1) částku 7 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 4. 2019 do 30. 9. 2019 a z částky 7 188 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, stěžovatelce 2) částku 7 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 22. 4. 2019 do 21. 8. 2019 a z částky 7 188 Kč od 22. 4. 2019 do zaplacení a stěžovatelce 3) částku 10 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 34 375 Kč od 12. 5. 2020 do 24. 7. 2020 a z částky 10 312,50 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení (výroky II, V a VIII).
5. Ve vztahu ke zbývajícímu předmětu řízení představovaného částkou 162 812 Kč s příslušenstvím pro stěžovatele 1), částkou 162 812 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 2) a částkou 155 312,50 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 3 žalobu zamítl (výroky III, VI a IX) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky X, XI a XII).
6. Na základě odvolání všech tří stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil v zamítavých výrocích III, VI a IX rozsudek obvodního soudu tak, že rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 1) další částku 39 612 Kč s příslušenstvím, stěžovatelce 2) další částku 39 612 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce 3) další částku 44 112,50 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývající části těchto výroků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I, II a III rozsudku městského soudu). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV, V a VI).
7. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením obsahově prakticky totožná dovolání všech tří stěžovatelů odmítl zčásti jako nepřípustná, zčásti jako vadná, přičemž mj. uvedl: "Namítají-li pak žalobci, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, neboť jím byl porušen princip předvídatelnosti rozhodování tím, že se odvolací soud měl podstatným způsobem odchýlit od předběžného závěru, který vyslovil Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci manželky [stěžovatele 1] a týkající se téhož posuzovaného řízení, v této části podaná dovolání neobsahují náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. [ ...]. Žalobci zde totiž nevymezili, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti jejich dovolání, jež mohla být založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v §237 o. s. ř.".
8. Samostatně podané ústavní stížnosti byly původně vedeny pod spisovými značkami IV. ÚS 1894/22 (Radovan Dostál), II. ÚS 1920/22 (Šárka Wegnerová) a III. ÚS 1932/22 (Romana Höll). Původně chybná označení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavních stížnostech sp. zn. IV. ÚS 1894/22 a II. ÚS 1920/22 byla stěžovateli v doplněních ústavních stížností opravena.
9. Ústavní soud vzhledem k tomu, že všechny ústavní stížnosti brojí proti týmž rozhodnutím s prakticky totožnou argumentací, spojil podané ústavní stížnosti usnesením sp. zn. IV. ÚS 1894/22 ze dne 13. 9. 2022 ke společnému řízení, přičemž stížnosti jsou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1894/22.
II. Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jejich právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny).
11. Stěžovatelé namítají, že odškodnění za nesprávný úřední postup, kterého se jim dostalo shora označenými rozsudky obvodního, resp. městského soudu, je výrazně nižší, než se dostalo jiné účastnici shodného řízení, v němž byly shledány průtahy (řízení sp. zn. 15 C 143/2014, resp. původně sp. zn. 5 C 354/2009), ačkoli uplatnili totožné nároky na náhradu škody za nepřiměřenou délku stejného řízení.
12. Stěžovatelé dovozují porušení svých práv z toho, že o jejich nároku bylo rozhodnuto jinak, než o nároku manželky stěžovatele 1), jíž bylo za základě podané stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a následného smírného urovnání věci vyplaceno dalších 3 000 Euro. Podle stěžovatelů došlo k porušení principů právní jistoty, neboť dovolací soud nerespektoval závěry ESLP, který "se zcela pregnantně vyjádřil ohledně přiměřenosti odškodnění za totožné porušení práv jiného účastníka řízení" [manželky stěžovatele 1)].
13. Stěžovatelé dokládají stížnost k ESLP podanou manželkou stěžovatele 1) M. Dostálovou týkající se tvrzeného nedostatečného odškodnění za průtahy vzniklé v řízení sp. zn. 15 C 143/2014 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 546/21 ze dne 15. 6. 2021), dále dokládají přípis ESLP o projednání přijatelnosti stížnosti, resp. o vyrozumění vlády České republiky a o možnosti smírného urovnání věci. Stěžovatelé dále k ústavní stížnosti přikládají komunikaci mezi právním zástupcem stěžovatelů (který byl zároveň právním zástupcem M. Dostálové) a vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před ESLP, z něhož plyne smírné urovnání věci a přiznání dalšího odškodnění M. Dostálové ve výši 3 000 Euro.
14. Stěžovatelé uvádějí, že tuto okolnost měl vzít při svém rozhodování Nejvyšší soud v potaz, citují z podaného dovolání a tvrdí, že "postup dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání je projevem denegatio iustitae a naprosté ignorance nálezové judikatury Ústavního soudu".
15. Stěžovatel 1 i stěžovatelka 2 uvádějí, že byli odškodněni za nepřiměřenou délku předmětného řízení částkou 69 612 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka 3 pak částkou 78 487,50 Kč s příslušenstvím), přičemž tyto částky jsou na úrovni cca poloviny toho, co bylo celkově poskytnuto manželce stěžovatele 1), která obdržela v rámci vnitrostátních soudů částku 45 500 Kč a na základě výzvy ESLP k uzavření smírného vyřešení věci před ESLP částku dalších 3 000 Euro.
16. Stěžovatelé uvádějí, že "s ohledem na své dovolání a s ohledem na tuto ústavní stížnost" legitimně očekávají odškodnění ve stejné výši, jako obdržela manželka stěžovatele 1. Podle stěžovatelů "sama Česká republika se v případě Marcely Dostálové řídila při uzavírání dohody s její osobou a vyplacení dohodnuté částky názorem ESLP a protože k dohodě došlo, pak sama uznala, že je na místě odškodnit paní Marcelu Dostálovou vyšší částkou". Tato skutečnost by měla být soudy respektována.
17. Stěžovatelé zdůrazňují, že Nejvyšší soud měl chránit jejich základní práva, která byla v dovolání vymezena (čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy), dále že se soudy nezabývaly proporcionalitou přiznané výše odškodnění, resp. nedostatečně zdůvodnily aplikaci jednotlivých dílčích kritérií rozhodných pro výši odškodnění (resp. procesního zvýšení či snížení částky) a vytýkají dovolacímu soudu, že uvedené výhrady vznesené v dovolání neakceptoval.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, jakož i vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
20. Obvodní soud uvádí, že stěžovatel 1) se "dovolává svého mimosoudního vyrovnání, které uzavřel se žalovanou [vedlejší účastnicí] po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (viz č. l. 271 spisu), a na jehož základě následně ESLP dne 24. 2.2022 vzal na vědomí shora uvedené mimosoudní vyrovnání a definitivní ukončení sporu (viz č. l. 269 spisu), který byl u ESLP zahájen již 3. 7. 2021 [mimosoudní vyrovnání se však týkalo manželky stěžovatele 1), nikoli jeho samotného - pozn. ÚS]". Soud dále uvádí, že ESLP pouze vzal na vědomí smírné urovnání dosažené mezi stranami s tím, že je přesvědčen, že je založeno na dodržování lidských práv, přičemž neshledal důvod pro další zkoumání stížnosti, kterou vyškrtnul ze seznamu projednávaných věcí. Obvodní soud dodává, že dovolací soud nemohl rozhodnout jinak, neboť podaná dovolání všech stěžovatelů neobsahovala zákonné náležitosti.
21. Městský soud uvádí, že při svém rozhodování, respektive při stanovení výše zadostiučinění v penězích vzal ve smyslu §13 občanského zákoníku v úvahu závěry, ze kterých vycházel v obdobných věcech. U všech stěžovatelů soud vycházel ze základní částky 16 000 Kč za rok délky řízení, s modifikací za prvé dva roky řízení v jedné polovině z 16 000 Kč a následně celkovou výši odškodnění upravil s ohledem na působení jednotlivcích faktorů daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta či zamítnuta.
22. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že v důsledku vady obsahově totožných dovolání, jež se vztahovala právě k otázce týkající se dopadu zmíněného smírného řešení sporu před ESLP, se uvedenou právní otázkou nemohl věcně zabývat. Platí sice, že i stěžovateli zdůrazňovaná otázka případného porušení základních práv dovolatele je z pohledu zvažované přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu otázkou relevantní (neboť námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), samotné konstatování dovolatele, že k takovémuto porušení v řízení došlo, však nepostačuje pro závěr, že dovolatel ve vztahu k této otázce vyhověl též požadavkům upraveným v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, které se týkají náležitostí dovolání. Nejvyšší soud dále připomíná povinnost dovolatele specifikovat konkrétní skutečnost, z níž je dovozováno splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Žádný takovýto konkrétní údaj však dovolání stěžovatelů ve vztahu k dotčené otázce neobsahovala. Zmínka o nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15, která se v příslušné části dovolání objevila, přitom byla dle obsahu těchto podání učiněna výhradně k podpoře dovolacím soudem nezpochybňovaného tvrzení, že otázka vycházející z porušení ústavně zaručených základních práv představuje jako taková uplatnitelný dovolací důvod.
23. Důvod, pro který dovolací soud shledal podané dovolání stěžovatelů ve zbytku jako nepřípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu ve vztahu k otázce proporcionality kritérií, jež se na celkové délce odškodňovaného nepřiměřeně dlouhého soudního řízení podílela, pak vycházel ze závěru o souladu této části rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jež je v odůvodnění usnesení označena. Nejvyšší soud tak navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
24. Zástupce vedlejšího účastníka řízení dokládá Ústavnímu soudu dohodu uzavřenou mezi Ministerstvem spravedlnosti a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "Úřad") uzavřenou dle §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, o jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových před soudy namísto Ministerstva spravedlnosti. Za vedlejšího účastníka tak zaslal vyjádření k Ústavnímu soudu Úřad. Úřad upozorňuje, že částky, o kterých stěžovatelé tvrdí, že obdrželi na odškodnění nepřiměřené délky posuzovaného řízení, neodpovídají skutečnosti. Stěžovatelé nesouhlasí s výší poskytnutého zadostiučinění ve srovnání s obdobným případem a staví tak Ústavní soud do role dalšího přezkumného orgánu. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily, přičemž je není možno označit za extrémní. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, proč dovolání odmítl. Úřad též upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3062/21, podle něhož kasačním důvodem není skutečnost, že v jiné věci mající základ ve shodném průtažném řízení byl uzavřen v řízení před ESLP smír, na jehož základě vedlejší účastník poskytl k soudem přiznanému odškodnění další částku. Dále Úřad uvádí, že nelze klást rovnítko mezi smírné urovnání v řízení před ESLP a porušením Úmluvy a připomíná závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. Pl. US 8/22 týkajícího se důsledků smírného urovnání věci. V případě manželky stěžovatele 1) tak nelze vycházet z premisy, že by ESLP shledal porušení Úmluvy. Úřad dále upozorňuje na to, že každý ze stěžovatelů 1) a 2) obdržel od vedlejšího účastníka celkem částku 76 800 Kč, nikoliv 69 612 Kč, jak uvádějí stěžovatelé v ústavních stížnostech. Stěžovatelka 3) obdržela od vedlejšího účastníka celkem 88 800 Kč, nikoliv 78 487,50 Kč, jak uvádí ve své stížnosti. Úřad dále uvádí, že obecné soudy při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění vycházejí z teze, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Úřad dokládá, že částka přiznaná všem třem stěžovatelům tuto hranici přesahuje. Úřad tak navrhuje odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
25. Stěžovatelé v replice uvádějí, že ve vyjádřeních převažuje formalismus nad materiální stránkou věci a je ignorováno hledání spravedlnosti. Podle stěžovatelů "všichni zcela ignorují počáteční sdělení ESLP, že tento vyhodnotil věc jako prima facie určenou v rozporu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Golha vs. Česká republika, tedy je zde popřena materiální stránka věci ve smyslu ingerence ESLP". Úvaha dovolacího soudu na téma aplikace principu proporcionality jako základního principu přezkoumatelnosti rozhodnutí o nemateriální újmě za nepřiměřenou délku řízení, je založena na naprostém formalismu. Z rozhodnutí není patrná logická úvaha, proč je každé jednotlivé kritérium snižující či navyšující základní částku použito proporcionálně. Stěžovatelé k vyjádření dovolacího soudu dále uvádějí, že "již jen formulace vyjádření, že stěžovatel nedefinoval formálně přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. je v extrémním rozporu ve vnímání toho, co je základním právem. Základní právo v materiálním pojetí je princip, který teorie práva definuje jako základ demokratického společenského zřízení. Avšak formalistické vnímání dovolacího soudu ohledně základního práva je to, co je zmíněno v nějaké judikatuře, což se naprosto míjí s materiální podstatou základního práva". Stěžovatelé opětovně citují část dovolání a opakují, že se jím měl Nejvyšší soud zabývat, neboť jde o "naprosto jednoznačné vydefinování problému zásahu do základních práv". Stěžovatelé dodávají, že "pokud Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva mohou být přezkoumána na úrovni obecných soudů kdykoliv, a to bez ohledu, zda je opravný prostředek přípustný z tohoto důvodu či nikoliv, pak k takovému přezkumu musí demokratický soud přistoupit i v případě, že by základní právo nebylo vůbec zmíněno v opravném prostředku".
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud se při posouzení ústavní stížnosti zaměřil na dvě klíčové otázky: 1) zda odmítnutí dovolání mohlo porušit právo stěžovatelů na přístup k dovolacímu soudu a 2) zda samotná výše přiznaného zadostiučinění byla způsobilá porušit právo stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
27. Nejvyšší soud se odmítl zabývat částí argumentace stěžovatelů v totožně formulovaných dovoláních (konkrétně právní otázkou dopadu smírného řešení sporu před ESLP jiného účastníka shodného průtažného řízení na věc stěžovatelů), neboť ve vztahu k této otázce dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
28. S argumentací stěžovatelů, že přístup dovolacího soudu je přepjatě formalistický, resp. že samotný argument porušením základních práv uvedený v dovolání postačuje bez potřeby vymezovat předpoklad přípustnosti dovolání (tak, jak jej vyžaduje občanský soudní řád), nelze souhlasit. Touto otázkou se Ústavní soud podrobně zabýval ve sjednocujícím stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) právě v reakci na odlišný přístup senátů Ústavního soudu a zaujal výklad, podle něhož "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
29. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, žádné z dovolání stěžovatelů ve vztahu k předestřené otázce vlivu smírného řešení sporu před ESLP na věc stěžovatelů předpoklady přípustnosti nevymezuje, resp. se o to ani nepokouší. Stěžovatelé v ústavní stížnosti i v replice sice pro podporu své argumentace opakovaně citují příslušnou pasáž dovolání, z té je však naopak zřejmé, že vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání neobsahuje. Stěžovatelé na vyjádření Nejvyššího soudu upozorňující na zmíněné výkladové stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16 v replice nijak nereagují. Naopak trvají na tom, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není nutné, což je však v přímém rozporu právě se shora citovaným stanoviskem. Ústavní soud dovodil, že požadavky §241a odst. 2 občanského soudního řádu sledují legitimní účel a jsou přiměřené, nikoli přepjatě formalistické. Ústavní soud v této souvislosti výslovně připomněl, že "v případě vznášení právních otázek se ... nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu splnit. Stejně tak je podstatné, že vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor" (bod 36). Každá námitka týkající se tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se základními právy se dá Nejvyššímu soudu předložit za současného splnění podmínek občanského soudního řádu (srov. bod 57 stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16), a proto je přiměřené po dovolatelích požadovat vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Jak dále uvedl Ústavní soud, "požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. [...] z pouhého vylíčení dovolacího důvodu [nelze] usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu" (bod 39 stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16). Pro argumentaci stěžovatelů v nyní posuzované věci je pak klíčový závěr Ústavního soudu, podle něhož "neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele" (bod 39 stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16).
30. Argumentům stěžovatelů napadajícím částečné odmítnutí dovolání pro vady s argumentem, že požadavek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání představuje přepjatý formalismus, tak nelze přisvědčit, a Ústavní soud důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z daného důvodu neshledal.
31. Pokud jde o částečné odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, pak ve zdůvodnění Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud jakékoli pochybení, vyšel-li Nejvyšší soud z toho, že městský soud se při hodnocení všech kritérií významných pro zvýšení či snížení výše zadostiučinění nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
32. Ve vztahu k samotné výši přiznaného zadostiučinění musí Ústavní soud předeslat, že stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti chybné údaje. Na vyjádření vedlejšího účastníka řízení upozorňující na to, že přiznané částky stěžovatelům byly ve skutečnosti vyšší, než tvrdí v ústavních stížnostech, stěžovatelé v replice nijak nereagují.
33. Napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumatelným způsobem vymezuje, jakým způsobem byly částky za namítané průtahy stanoveny, a proč došlo k jejich zvýšení či snížení na základě zákonných kritérií. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za extrémní, tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Jak Ústavní soud k otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. opakovaně uvádí, "ústavní ani zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu pro její určení. Její stanovení je ze zákona věcí volné úvahy soudu, která musí být odůvodněna a musí mít svůj základ ve zjištěném skutkovém stavu ohledně obou zákonem předvídaných kritérií, tj. závažnosti vzniklé újmy i okolností, za nichž k ní došlo" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491)] či nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016 (N 53/80 SbNU 643), bod 17). Na úvahách městského soudu Ústavní soud neshledal jakékoli ústavně relevantní pochybení.
34. Argumentaci smírným urovnáním věci před ESLP ve věci stížnosti M. Dostálové neakceptoval Ústavní soud jako důvod pro zrušení jiných rozhodnutí (majících původ ve stejném průtažném řízení) již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 3062/21 ze dne 26. 4. 2022 a sp. zn. IV. ÚS 1744/22 ze dne 6. 12. 2022.
35. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatelé obdrželi za průtahy v řízení částky 76 800 Kč (stěžovatelé 1 a 2), resp. 88 800 Kč (stěžovatelka 3), ačkoli v ústavní stížnosti tvrdí částky nižší. Manželka stěžovatele 1) M. Dostálová, jejímž smírným urovnáním věci před ESLP stěžovatelé argumentují, obdržela vnitrostátní kompenzaci ve výši 45 500 Kč. Její výchozí pozice v řízení před ESLP (resp. potencionální pozice oběti porušení čl. 6 Úmluvy) byla tedy odlišná než pozice stěžovatelů. Sami stěžovatelé ostatně k ústavní stížnosti přikládají též stížnost M. Dostálové k ESLP, v níž se jako argument pro porušení čl. 6 Úmluvy mj. uvádí, že "částka 45 500 Kč je částkou na úrovni 58 % toho, co obvykle bylo přiznáno ostatním poškozeným. O 42% nižší plnění je plnění podstatným/významným způsobem se lišícím od obvyklého odškodnění za to samé u jiných, stejně poškozených osob".
36. Obecně navíc platí, že důsledky průtahů (byť vzniklých v témže řízení) je nutno vždy posuzovat individuálně též s ohledem na osoby účastníků řízení - poškozených (srov. kritéria obsažená v §31a odst. 3 jako jsou mj. jednání poškozeného či význam předmětu řízení pro poškozeného). Nelze proto jako kasační důvod v řízení o ústavní stížnosti spatřovat pouze samotnou okolnost, že obecné soudy přiznaly odškodnění ve výši, které se až ex post ukáže jako nižší ve srovnání s výší kompenzace, kterou též v důsledku smírného urovnání věci před ESLP obdržel v součtu jiný účastník stejného průtažného řízení. A to v situaci, kdy výchozí pozice stěžovatelů (poškozených) je z pohledu vnitrostátně přiznané výše kompenzace odlišná (výhodnější) než výchozí pozice osoby, která posléze v rámci smírného urovnání věci obdržela další kompenzaci ze strany České republiky v řízení před ESLP.
37. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích neshledal pochybení, které by mu umožnilo ingerovat do napadených rozhodnutí obecných soudů, a tedy jejich rozhodnutí jako protiústavní zrušit.
38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu