ECLI:CZ:US:2023:4.US.191.23.1
sp. zn. IV. ÚS 191/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Zdeňka Kuneše, zastoupeného JUDr. Taťjánou Petrovovou, advokátkou, sídlem Karasovská 832/5, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 29 Cdo 1198/2022-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 30 Co 377/2021-180 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. srpna 2021 č. j. 14 C 217/2019-142, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. září 2021 č. j. 14 C 217/2019-149, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení nemajetkové újmy ve výši 245 000 Kč vzniklé z tvrzené nepřiměřené délky konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 44 K 6/2000. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel se účastnil konkursního řízení vedeného na majetek družstva Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo (dále jen "záložna") od 11. 7. 2002, kdy soudu došla přihláška jeho pohledávky ve výši 38 032,77 Kč, do listopadu 2012, kdy vůči němu bylo splněno rozvrhové usnesení [na úhradu přihlášené (a zjištěné) pohledávky obdržel stěžovatel v konkursu celkem 6 102 Kč]. Toto období nepokládal obvodní soud za nepřiměřeně dlouhé, požadované zadostiučinění v penězích považoval (s přihlédnutím k výši uspokojení stěžovatelovy pohledávky) za naprosto nepřiměřené, jakož i za nedůvodné (pro absenci odpovědnostního titulu), proto napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího rozsudku žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal tento rozsudek, doplnil dokazování, a protože dospěl k závěru, že není opodstatněné, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. V odůvodnění vyslovil souhlas se závěrem obvodního soudu o složitosti daného konkursního řízení, konstatoval, že ze skutkových zjištění nevyplývají okolnosti, které by zakládaly nepřiměřenost délky konkursního řízení v relevantním období, tudíž není naplněn primární předpoklad pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu, tedy existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost vymezil ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), argumentem, že rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má jím být posouzena jinak, a namítal, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně stěžovatel brojil proti závěru, že pro posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (které dosud neskončilo) je určující, že jeho účast v konkursním řízení skončila již 14. 5. 2013, maje za to, že pro něj má význam celá délka konkursního řízení; dříve totiž nemůže podat žalobu na náhradu majetkové újmy (škody). Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání do meritorního výroku odůvodnil jeho nepřípustností, protože kritéria, jimiž se soudy řídily při zkoumání přiměřenosti rozhodné délky konkursního řízení, nevybočují z jeho judikatury, a objasnil stěžovateli předpoklady vzniku nároku na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, zejména s odkazem na rozsudek ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Dovolání vůči výrokům o nákladech řízení odmítl Nejvyšší soud podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) mu bylo upřeno tím, že soudy neposoudily celkovou délku konkursního řízení, za jehož průtahy žádal náhradu za nemajetkovou újmu. Polemizuje s blíže neurčeným judikátem Nejvyššího soudu o údajně umělém "konstruktu" členění konkursního řízení do několika relativně samostatných částí a dodává, že soudy podle tohoto členění rozhodly, že doba od podání konkursní přihlášky do okamžiku vyplacení velice omezeného plnění z konkursní podstaty, tj. období od roku 2002 do roku 2012, takže trvání řízení v délce jedenácti let, je normální. Stěžovatel žádal o komplexní posouzení celé doby probíhajícího konkurzního řízení, které trvá více než 20 let, dosud neskončilo a obecné soudy to ignorovaly, nepřihlédly k tomu, že v žalobě, odvolání a dovolání vždy důkladně objasnil a zdůraznil, že nejdůležitějším faktorem a dělícím časovým momentem pro něj není vyplacení částky, ale skutečné ukončení konkurzního řízení jeho zrušením a výmazem záložny z veřejného rejstříku.
6. V další části připomíná genezi věci, která začala v letech 2001 až 2004, kdy podal žalobu o náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Tehdy obecné soudy rozhodly, že žaloba na majetkovou újmu je předčasná a byla jimi zamítnuta. Odvolává se na obsah odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 41 C 201/2001 (připomíná, že věc rozhodoval JUDr. Jaromír Jirsa, současný soudce Ústavního soudu) a dodává, že závěr o předčasnosti potvrdil odvolací soud i Nejvyšší soud, přičemž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, zamítajícím stěžovatelovo dovolání, doslova uvedl, že: "V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma." Nerespektování rozsudků z let 2001 až 2004 by pro stěžovatele znamenalo právní nejistotu, zda jeho nárok na náhradu majetkové újmy je ještě uplatnitelný, nebo zda byl již promlčen. Z tohoto důvodu žádá Ústavní soud o zaujetí stanoviska.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Ústavní soud žádná taková ústavněprávní pochybení ve výkladu a použití podústavního práva ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Pro závěr o absenci pochybení svědčí východisko, na němž Nejvyšší soud založil napadené usnesení, tj. nepřípustnost dovolání, neboť posouzení délky průtažného řízení bylo v souladu s jeho konstantní judikaturou (body 13. a 14. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud dále poučil stěžovatele o hodnocení závěrů rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, v němž jeho nosné důvody vyložil tak, že škoda spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu (což plně odpovídá závěrům rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1536/2003), nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným (v tomto směru jde o zpřesnění původního rozsudku). Ústavní soud tento závěr považuje za ústavně souladný, přičemž dodává, že jeho uplatnění v nynější stěžovatelově věci, tj. ve sporu o náhradu škody za nemajetkovou újmu z tvrzené nepřiměřené délky konkursního řízení, nemůže být uplatněn, neboť jde o dva rozdílné nároky (tj. nárok na náhradu majetkové škody vzniklý v příčinné souvislosti s porušením povinnosti vyplatit vklad a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý neprojednáním věci v přiměřené lhůtě).
10. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu