ECLI:CZ:US:2023:4.US.1965.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1965/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Povodí Labe, státní podnik, sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 24 Cdo 3043/2021-365, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2021 č. j. 8 Co 70/2021-310 a výrokům II až V rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 19 C 406/2018-261, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti České přístavy, a. s., sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, a 2. České republiky - Ředitelství vodních cest ČR, sídlem Nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a specifikovaných výroků Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), a to pro tvrzené porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že 1. vedlejší účastnice se proti stěžovateli a 2. vedlejší účastnici domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že 1. vedlejší účastnice je vlastníkem nemovitostí - pozemků specifikovaných ve výrocích I až III rozsudku (dále jen "pozemky"). Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok rozsudku). Okresní soud zjistil, že 1. vedlejší účastnice vznikla 6. 5. 1992, a to na základě zakladatelské listiny ve formě notářského zápisu ze dne 29. 4. 1992 (dále jen "zakladatelská listina"). Při vzniku byla do 1. vedlejší účastnice Fondem národního majetku vložena část majetku státního podniku Státní plavební správa Praha, specifikovaná v aktualizovaném privatizačním projektu ze dne 13. 4. 1992 č. 3873 (dále jen "privatizační projekt"). Takto byly vloženy i pozemky označené v příloze privatizačního projektu č. 4.13, část 7 Lovosice. Pozemky uvedené v příloze podle tehdejší evidence nemovitostí byly ztotožněny s pozemky podle platného stavu v katastru nemovitostí znalcem z oboru geodézie. Na základě těchto údajů vyhotovila geodetka geometrický plán, který je součástí rozsudku. Stěžovatel a 2. vedlejší účastnice namítali, že pozemky nejsou v příloze označeny dostatečně určitě, neboť u parcel je uvedeno slovo "část" bez přesného uvedení, o jakou část jde. Okresní soud konstatoval, že oba znalci srozumitelně popsali, jak byly pozemky ztotožněny - pracovali s historickými mapami, které byly srovnávány, což sloužilo jako výchozí materiál pro další mapování. Uvedli, že podle tehdejší evidence nemovitostí bylo poměrně běžné, že bylo u jednotlivých parcel uváděno slovo "část". Okresní soud proto uzavřel, že parcely označené v příloze byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny podle katastru nemovitostí. S poukazem na §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), dospěl okresní soud k závěru, že pozemky specifikované v příloze k privatizačnímu projektu byly do 1. vedlejší účastnice řádně vloženy, a vzniklo jí tak k nim vlastnické právo ze zákona.
3. O vůli státu převést na 1. vedlejší účastnici veškeré pozemky přístaviště v Lovosicích svědčí také to, že shodně byly do majetku 1. vedlejší účastnice v procesu tzv. velké privatizace vloženy pozemky dalších přístavů, které jsou uvedeny v příloze privatizačního projektu (Praha -Holešovice, Praha - Libeň, Kolín, Mělník, Děčín a další). Při posuzování této otázky vzal okresní soud do úvahy i přílohu privatizačního projektu č. 4.15, která obsahuje taxativní výčet majetku, který na 1. vedlejší účastnici ke dni jejího vzniku (6. 5. 1992) nepřešel. Pozemky zde uvedeny nejsou, což rovněž potvrzuje, že k nim 1. vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo. Důvodnou neshledal okresní soud ani námitku o nedostatečné určitosti zakladatelské listiny, protože v části "za třetí" je uvedeno, že základní jmění 1. vedlejší účastnice je představováno cenou hmotného a dalšího majetku státní organizace Státní plavební správa v Praze, který na zakladatele přešel podle privatizačního projektu. Jmenovitý seznam tohoto majetku je přílohou č. 1 zakladatelské listiny. S ohledem na značný rozsah majetku vkládaného při privatizaci do nově založených společností je zjevné, že byl činěn odkaz na privatizační projekt, kde byl majetek blíže specifikován. Soud prvního stupně uzavřel, že vkládaný majetek byl vymezen dostatečně určitě, v souladu s tehdejší praxí.
4. Při posouzení možného vydržení vlastnictví pozemků stěžovatelem okresní soud vyšel z toho, že stěžovatel vykonává, jakož i jeho právní předchůdkyně (obchodní společnost Povodí Labe, a. s., vlastněná státem) v rozhodném období vykonával, vlastnickou a hospodářskou politiku státu, aniž by měl právní subjektivitu. Posuzoval tudíž dobrou víru státu jako takového. Okresní soud shledal, že stát celý proces privatizace administroval, a nemůže se tak následně odvolávat na to, že sporné pozemky vydržel proto, že byl v dobré víře o tom, že mu jako vlastníkovi patří. O neexistenci dobré víry dále svědčí i listina označená jako inventarizace 1. vedlejší účastnice ze dne 19. 12. 2015 a následný dopis Státní plavební správě Praha ze dne 13. 2. 1996. Pro nedostatek dobré víry státu tak k vydržení sporných pozemků státem nedošlo. Na objektivní absenci dobré víry nemůže nic změnit ani skutečnost, že stát na pozemcích modernizoval přístav, neboť ta poukazuje nejvýše na jeho subjektivní přesvědčení. Vzhledem k okolnostem privatizace při normální opatrnosti stát měl a mohl mít pochybnosti o tom, zda mu pozemky patří. Okresní soud také nepřisvědčil námitce 2. vedlejší účastnice, že na základě schváleného privatizačního projektu nemohlo být vlastnictví ke sporným pozemkům na 1. vedlejší účastnici převedeno, neboť podle §5 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. byla nutná existence rozhodnutí o privatizaci podniku (nikoliv samotný privatizační projekt), a to proto, že vychází z pozdějšího znění zákona. V souzené věci se vzhledem k době privatizace uplatní zákon č. 92/1991 Sb. ve znění platném do 12. 8. 1993, podle jehož §5 se převod majetku provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo jeho části. Prosadí se proto závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, podle nichž privatizační projekt podle §6 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném do 12. 8. 1993, měl zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a nebylo možno převést jiný majetek než ten, který v něm byl vymezen. Až novelou provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. byl tento stav změněn ve prospěch institutu rozhodnutí o privatizaci, jež mohlo privatizační projekt změnit. K námitce o časovém odstupu žaloby od privatizace okresní soud uvedl, že na důvodnosti nároku nic nemění zejména proto, že vlastnické právo je právem nepromlčitelným. Dále podotkl, že se 1. vedlejší účastnice nechtěla soudit s organizačními složkami státu, které hospodařily na vodním toku a na nichž byla částečně existenčně závislá, nicméně k podání žaloby ji přiměla mimo jiné chystaná novela zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
5. K odvolání stěžovatele proti výrokům II až V rozsudku okresního soudu krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Podle krajského soudu dospěl okresní soud ke správným skutkovým zjištěním po bezchybně vedeném řízení, provedené důkazy vyhodnotil zcela v souladu s §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a svá dílčí skutková zjištění ústící ve skutkový závěr, jakož i jeho právní posouzení, odůvodnil podle požadavků §157 odst. 2 o. s. ř. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku o neurčitosti privatizačního projektu, k čemuž rekapituloval především hodnocení znaleckých posudků, s nímž se ztotožnil. Krajský soud také potvrdil, že stát nemohl pozemky vydržet. Nepřisvědčil námitce, že stěžovatelem tvrzenou skutečnou vůli státu (myšleno nepřevést pozemky) lze dovodit zejména z následného faktického a právního jednání, tj. ze skutečnosti, že stát se jako vlastník pozemků choval. Právě privatizační projekt je vyjádřením záměru státu převést určitý majetek, pročež není podstatné jeho následné chování.
6. Dovolání stěžovatele a 2. vedlejší účastnice odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud zejména konstatoval, že nemá důvod cokoli měnit na jednoznačném závěru okresního soudu i krajského soudu, že pozemky označené v příloze k privatizačnímu projektu byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny podle katastru nemovitostí. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že z §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. pro posuzovanou věc plynulo, že "[n]abývacím titulem tedy byl převod majetku na základě schváleného privatizačního projektu podniku vkladem nemovitostí do základního jmění akciové společnosti, která vznikla dnem 6. 5. 1992, tedy dnem zápisu do obchodního rejstříku". Nejvyšší soud se s krajským soudem ztotožnil také v otázce vydržení pozemků; shledal, že vzhledem k procesu privatizace a úloze státu v něm, a protože se po provedené privatizaci nevyskytl žádný právní (byť domnělý) důvod, na jehož základě by stát mohl mít subjektivně za to, že je držitelem těchto pozemků v dobré víře, pak nemohl držet pozemky v dobré víře "se zřetelem ke všem skutečnostem".
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy natolik závažně porušily normy procesního práva při dokazování, až to vedlo k porušení jeho hmotných práv, jakož i práv ústavně zaručených. Předně se podle něj soudy dostatečně nezabývaly námitkou vydržení pozemků a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Stěžovatel připomíná, že pozemky spravoval 26 let poté, co měly být údajně ve vlastnictví 1. vedlejší účastnice, než byla v roce 2018 podána žaloba. Domnívá se proto, že mohlo jít o omluvitelný omyl, který byl seznatelný i třetím osobám, a vlastnické právo tak mohl nabýt vydržením.
8. Dále stěžovatel namítá, že v zakladatelské listině ani její příloze nejsou uvedeny konkrétní pozemky, které by 1. vedlejší účastnice měla nabýt do svého základního jmění. Přesto okresní soud i krajský soud dospěly k opačnému závěru. Nejvyšší soud měl v tomto ohledu pochybit, když dovodil, že nabývacím titulem je příloha privatizačního projektu, nikoli zakladatelská listina. Nadto měly být pozemky v době přechodu vlastnického práva podle tehdejších předpisů odděleny geometrickým plánem. Soudy však tento postup "nahradily" nynějším znaleckým posudkem a geometrickým plánem, ačkoli takto mělo být postupováno v roce 1992. Zakladatelské jednání je podle stěžovatele absolutně neplatné. V posledku stěžovatel navrhl provést důkazy především privatizačním projektem, zakladatelskou listinou a přílohou č. 1 zakladatelské listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
11. Námitky stěžovatele směřují především jednak proti skutkovým zjištěním okresního soudu, která převzal krajský soud, týkajícím se určitosti specifikace pozemků v příloze zakladatelské listiny, jednak proti řešení otázky vydržení vlastnického práva k pozemkům. K prvnímu okruhu námitek Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
12. Při posouzení námitky o neurčitosti označení pozemků dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel vychází z určitého zkreslení. Stěžovateli lze toliko přisvědčit, že okresní soud v bodu 28 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl: "[v] notářském zápise je v části ‚za třetí' uvedeno, že ‚základní jmění žalobce je představováno cenou hmotného a dalšího majetku státní organizace Státní plavební správa v Praze, který na zakladatele přešel v souvislosti s privatizačním projektem. Jmenovitý seznam tohoto majetku je přílohou č. 1 notářského zápisu.' Je zjevné, že s ohledem na značný rozsah majetku vkládaného v rámci privatizace do nově založených společností, byl činěn odkaz na privatizační projekt, kde byl majetek blíže specifikován"; načež krajský soud převzal tezi okresního soudu a v bodu 10 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval: "V tomto notářském zápisu je uvedena hodnota základního jmění, složení tohoto jmění (hmotný a další majetek státní organizace Státní plavební správy v Praze), přičemž jmenovitý seznam tohoto jmění tvořil přílohu č. l notářského zápisu. Ocenění vkládaného majetku bylo provedeno a schváleno v rámci privatizačního projektu. Rovněž i odvolací soud shledává vymezení majetku v notářském zápisu za dostatečně určité a v souladu s tehdejší praxí. Žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům právě vkladem zakladatele FNM do akciové společnosti České přístavy." Z uvedeného však neplyne závěr, který stěžovatel činí.
13. Ačkoli krajský soud vskutku konstatoval určitost označení pozemků v zakladatelské listině, přičemž okresní soud vycházel z určitosti přílohy k privatizačnímu projektu, je podstatné, že jednotlivé úkony nutné pro přechod vlastnického práva k pozemkům ze zákona byly dostatečně určité, a to ke dni vzniku 1. vedlejší účastnice. Stěžovatel svůj závěr buduje na předpokladu, že titulem nabytí vlastnictví byla zakladatelská listina. Nicméně z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že ke vzniku 1. vedlejší účastnice - tj. k zápisu do obchodního rejstříku byl předložen souhrn dokumentů, z nichž bylo patrné, které nemovitosti přecházejí z vlastnictví státu do vlastnictví 1. vedlejší účastnice. Titulem změny vlastnického práva zde nebyly zakladatelská listina nebo privatizační projekt samotný, nýbrž - jak uvedly obecné soudy - na 1. vedlejší účastnici přešlo podle §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vlastnické právo ze zákona, byť ke dni zápisu do obchodního rejstříku na základě zakladatelské listiny a v souvislosti s privatizačním projektem. Skutečnost, že zákonodárce v §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. tento způsob přechodu vlastnického práva výslovně i k nemovitým věcem upravil až od 13. 8. 1993 na tom ničeho nemění. Jiná konstrukce změny vlastnického práva by postrádala rozumný smysl, neboť různé režimy změny vlastnického práva pro movité a nemovité věci zákon v době vzniku 1. vedlejší účastnice nerozlišoval. Proto je podstatné, zda byly pozemky dostatečně specifikovány v příloze k privatizačnímu projektu, což stěžovatel nezpochybňuje. Lze tudíž zdůraznit úvahy okresního soudu a krajského soudu, podle nichž jednak byl privatizační projekt dostatečný a zásadní co do vymezení pozemků (neboť vzhledem k rozsahu privatizace byl běžně činěn odkaz na privatizační projekt a jeho přílohy), jednak z něj byla patrná vůle státu vložit pozemky do základního jmění 1. vedlejší účastnice. Jednoznačný závěr obecných soudů byl podpořen také přílohou č. 4.15 privatizačního projektu, v níž byly taxativně vymezeny nemovitosti, které do vlastnictví 1. vedlejší účastnice nepřecházejí a v níž pozemky uvedeny nejsou. Tomuto závěru odpovídá i poukaz soudů na §5 zákona č. 92/1991 Sb., podle jehož znění v době vzniku 1. vedlejší účastnice se převod majetku prováděl podle schváleného privatizačního projektu, čemuž odpovídají i závěry o významu privatizačního projektu podle související judikatury (viz bod 36 odůvodnění rozsudku krajského soudu). V určitosti specifikace pozemků tak není přítomen extrémní rozpor (viz výše bod 11), který by mohl ústit ve zrušující zásah Ústavního soudu. Proto Ústavní soud neshledal důvod k provedení stěžovatelem navržených důkazů, neboť by na věci nemohlo nic změnit.
14. Zjevně neopodstatněná je také argumentace stěžovatele o vydržení vlastnického práva k pozemkům. Obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, že zejména účast a jednání státu v procesu privatizace vylučují jeho dobrou víru v oprávněnou držbu pozemků při obvyklé míře opatrnosti a se zřetelem ke všem okolnostem. Z okolností věci uvedených v napadených rozhodnutích není ani zřejmé, proč by mělo jít o omluvitelný omyl stěžovatele. Závěr o absenci dobré víry stěžovatele shledává Ústavní soud v souladu s ústavním pořádkem a odkazuje zejména na body 34 a 35 odůvodnění rozsudku okresního soudu. Obecné soudy také řádně odůvodnily, že časový odstup podání žaloby není v poměrech posuzované věci rozhodný.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu