ECLI:CZ:US:2023:4.US.1968.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1968/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 588, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 sp. zn. 3 Tdo 613/2022-5343, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2022 č. j. 5 To 42/2021-5148 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. dubna 2021 č. j. 61 T 6/2019-4970, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel, společně s dalšími obviněnými, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné sazby činila 7 000 Kč, tudíž celkem 1 400 000 Kč. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu uvedeného zločinu dopustil tak, že jako jednatel obchodní společnosti X podal u finančního úřadu přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období pro rok 2010, za totéž období a za období pro rok 2011 podal i přiznání k dani z přidané hodnoty, kdy však do daňových přiznání obchodní společnosti X zahrnul konkrétní daňové doklady i přesto, že důvodem jejich vystavení nebyla propagace a zviditelnění společnosti, nýbrž umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet daně z přidané hodnoty s cílem snížení daňových povinností. Stěžovatel takto na základě konkrétních (ve výroku rozsudku krajského soudu přesně specifikovaných) faktur snížil daňovou povinnost obchodní společnosti X u daně z příjmu právnických osob o 1 045 000 Kč a u daně z přidané hodnoty o 543 555 Kč a zároveň současně vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 556 445 Kč. Celkem tak stěžovatel způsobil České republice škodu ve výši 2 145 000 Kč.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že jej jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, neboť vznikl extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů obecných soudů s důkazy provedenými v trestním řízení. Dále existují vážné pochybnosti o spolehlivosti použitých důkazních prostředků a zároveň nebyla respektována presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo.
6. Konkrétně stěžovatel namítá, že trestní řízení u něj bylo vedeno, stejně jako u ostatních odběratelů reklamních služeb, s předem pojatým přesvědčením orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal čin, pro který byl následně odsouzen. S tímto předpojetím pak nutně souvisí i námitka, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Skutková zjištění neprokazují, že by se stěžovatel vědomě podílel na trestné činnosti ostatních obviněných. Z provedeného dokazování nevyplývá úmysl stěžovatele dopustit se zločinu krácení daně. Nalézací soud dovodil, že se stěžovatel domluvil s ostatními obviněnými na páchání trestné činnosti. Takovým závěrům však neodpovídají výsledky dokazování.
7. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly některé důkazy jím navržené, např. znalecký posudek Dr. Válka nebo smlouvy o reklamě poskytované obchodní společnosti A nezávislými dodavateli reklamních služeb již v letech 2005 až 2008 za ceny srovnatelné s cenami obchodní společnosti B. Soudy měly důkazy provést anebo zdůvodnit, proč je neprovedou, což neučinily. Tím taktéž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivé soudní řízení.
8. Stěžovatel dále rozporuje spolehlivost výpovědí svědků a obviněných, z nichž vycházel krajský soud při vyvození viny stěžovatele a dalších obviněných. Krajský soud dovozuje vinu stěžovatele z pouhé skutečnosti, že stěžovatel dříve spolupracoval s obviněným O. H. v oblasti odebírání reklamy. Stejně tak krajský soud nepodloženě přikládal velký význam výpovědi obviněného Z. T., což vypovídá o jeho předpojatém rozhodování v rozporu s presumpcí neviny. Soudy především nevzaly v potaz skutečnost, že obviněný Z. T. měl velký zájem na výsledku řízení, neboť byl motivován snahou o dosažení podmíněného trestu odnětí svobody. Stejnou motivaci pak měli i další obvinění, jež doznali trestnou činnost a z nichž vycházel krajský soud při vyvozování viny stěžovatele. Z uvedených výpovědí byla vyvozena nesprávná skutková zjištění, např. že Z. T. v hotovosti vybrané peníze byly rozděleny mezi obviněné, tedy i stěžovatele; stejně tak nebylo prokázáno např. to, že by stěžovatel znal obviněného J. Š.
9. Stěžovatel uzavírá, že mají-li orgány činné v trestním řízení k dispozici více verzí skutkového děje, musejí se přiklonit v souladu s pravidlem in dubio pro reo k verzi pro obviněného nejpříznivější, k čemuž však v jeho věci nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel svými námitkami z valné části opakuje obhajobu v trestním řízení. Ty však již byly beze zbytku vypořádány soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze z podstatné části brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci. Domáhá se tedy především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí krajského o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování (zejména z výpovědí některých obviněných, jakož i z listinných důkazů mapujících finanční toky v obviněných obchodních společnostech) vyplynulo, že reklamní služby, jejichž skutečné poskytnutí bylo v dokazování klíčovou otázkou, v určitém rozsahu vykonány byly, nicméně se tak nestalo na základě daňových dokladů, které vystavily zprostředkovatelské společnosti a které obvinění (resp. společnosti) uplatnili v daňových přiznáních. Modus operandi je tedy typický pro posuzovanou trestnou činnost; jednání stěžovatele spolu s dalšími obviněnými bylo však relativně sofistikované, neboť poskytnutí reklamních služeb nebylo zcela fiktivní. Obecné soudy uzavřely, že byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku a Ústavnímu soudu za daných okolností nepřísluší použití hmotného práva při logických a srozumitelně odůvodněných rozhodnutích přezkoumávat. Ústavní soud tedy neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými, a tudíž ani namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby podrobněji vypořádával jednotlivé skutkové námitky stěžovatele. Tyto námitky totiž již byly opakovaně formulovány u obecných soudů a nemají ústavněprávní význam. Postačí konstatovat, že Ústavní soud se se všemi námitkami stěžovatele seznámil a zjistil, že nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, ani k porušení pravidla in dubio pro reo. Naopak, odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména krajského soudu, je podrobné a vyčerpávající.
14. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud však z napadených rozhodnutí zjistil, že důkaz znaleckým posudkem byl odmítnut pro nadbytečnost, což bylo odpovídajícím způsobem krajským soudem zdůvodněno. Neprovedení tohoto důkazu tedy nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz a nezakládá porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují znaky svévole. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu