ECLI:CZ:US:2023:4.US.1973.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1973/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, sídlem Veleslavínova 93/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 377/2022-1156, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 68 Co 413/2020-1098 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. července 2020 č. j. 13 C 6/2016-979, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces a právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 1 904 956,94 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 42 940 420,66 Kč s příslušenstvím a dále zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 44 845 377,60 Kč od 15. 11. 2016 do 8. 7. 2017 (výrok II), uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 725,34 Kč (výrok III), vedlejší účastnici zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 489,70 Kč (výrok IV) a stěžovateli zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 223,14 Kč (výrok V). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel byl nezákonně trestně stíhán pro spáchání přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (dále jen "držení pornografie"), pročež mu vznikl nárok jednak na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení [§13 odst. 1 věta třetí a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")], ve výši 47 500 Kč, přičemž vedlejší účastnice z tohoto titulu stěžovateli uhradila již 50 000 Kč, jednak na náhradu škody v podobě ušlého zisku [§26 zákona č. 82/1998 Sb., §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] ve výši 1 720 273 Kč a dále na náhradu nákladů (§31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) vynaložených na obhajobu ve výši 81 130,50 Kč s daní z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), cestovné ve výši 17 553,44 Kč a znalečné ve výši 86 000 Kč, jakož i na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, kterou mu již vedlejší účastnice uhradila (§31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Nároky přesahující výše uvedené částky obvodní soud neshledal oprávněnými a v této části žalobu zamítl.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku I co do částky 1 720 273 Kč s příslušenstvím a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 100 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 16 845 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), ve výrocích III až V jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Změna rozsudku obvodního soudu v částce 100 000 Kč se týkala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli v důsledku nezákonného trestního stíhání.
4. Proti části výroku II tohoto rozsudku, kterým byl rozsudek okresního soudu ve výroku II změněn a potvrzen, brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že směřuje-li proti rozhodnutí městského soudu o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částce 3 051 182 Kč, pak je vadné, neboť postrádá obligatorní náležitosti (údaj, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí), a že ve zbývající části není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že dne 22. 12. 2011 policejní orgán zahájil jeho nezákonné trestní stíhání pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a přijímání úplatku (dále jen "věc dálnice") a že v souvislosti s tím byly provedeny nezákonné domovní prohlídky, při nichž byly zajištěny materiály, na jejichž základě bylo jeho trestní stíhání rozšířeno o věc držení pornografie. Ve vazbě strávil osm měsíců, přičemž s ohledem na rozšíření trestního stíhání o mravnostní delikt, navíc páchaný na dětech, to mělo mimořádně negativní dopad do jeho integrity.
6. Soudům všech stupňů stěžovatel vytýká, že odškodňovací řízení v této věci (tj. držení pornografie) nespojily podle §112 odst. 1 o. s. ř. s odškodňovacím řízením ve věci dálnice, ačkoliv to opakovaně navrhoval. Kromě zájmu na hospodárnosti řízení argumentoval především faktickou nemožností oddělit jednotlivé nároky z nezákonných trestních řízení, které mají původ v řízení společném, což vedlo ke zhoršení jeho procesního postavení, neboť bylo neřešitelným úkolem oddělit vznik škody, stejně jako zejména vznik a výši nemajetkové újmy, která vznikala v jednom časovém úseku a v jednom řízení. Také vedlejší účastnice odmítá odpovědnost s odůvodněním, že se mu nepodařilo prokázat, že konkrétní újma má původ právě v tom kterém trestním stíhání, které on, veřejnost i média vnímali jako jeden celek. Bylo tak na něj kladeno v zásadě nesplnitelné břemeno, aby prokázal a tvrdil újmu z řízení, které se překrývalo s dalším, kdy obě byla vedena pod jednou spisovou značkou, a to po dobu, kdy mu vznikla největší újma. V důsledku nespojení obou řízení podle stěžovatele došlo k porušení principu "rovnosti zbraní".
7. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na vzniklé obtíže při dokazování, kdy se v obou odškodňovacích řízeních vedlo stejné dokazování, přičemž svědci a znalci nebyli schopni se vyjádřit k jednotlivým škodám a újmám v tom kterém řízení, resp. je odlišit. Náklady řízení pak několikanásobně přesáhly doposud přiznané odškodnění a samostatně vedená odškodňovací řízení měla negativní dopad na jeho psychiku, neboť byl nucen opakovaně prožívat útrapy při každém soudním jednání.
8. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se patrně řádně neseznámil s obsahem dovolání, neboť v něm podrobně rozvedl, proč nespojení věcí vedlo ke zhoršení jeho procesního postavení, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347) a ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1669/14 (N 40/84 SbNU 459)] doplňuje, že tam, kde by samostatné projednání věci představovalo zásah do ústavně zaručených práv, je soud povinen řízení spojit, a že v posuzované věci nešlo jen o náklady řízení (jako ve výše zmíněných věcech), ale i o zhoršení jeho procesního postavení. Stěžovatel má za to, že "izolované" posouzení jednotlivých nároků nemůže být reflektováno do odpovídajícího zadostiučinění, přičemž upozorňuje, že na tyto skutečnosti opakovaně poukazoval a navrhoval spojení obou věcí, soudy mu však nevyhověly.
9. Stěžovatel vysvětluje, že samostatnou žalobu podal z důvodu šestiměsíční promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Odmítá argument, že nespojením věcí se mu dříve dostane zadostiučinění, neboť řízení ve věci dálnice stále běží a dosud nebylo vydáno ani prvoinstanční meritorní rozhodnutí, a poukazuje na to, že i městský soud v úvaze ohledně ušlého zisku uvedl, že nelze obě trestní stíhání od sebe izolovat. Dále vysvětluje, proč oba případy nelze posuzovat samostatně, namítá, že musel hradit náklady dvou sporů, a vytýká soudům, že vytvořily situaci, kdy jeho útrapy spojené s obavami o zdraví a život ve vazbě kvůli mravnostnímu deliktu vlastně odškodnit nejde, a že ho vrátily do reality, kdy slušný a bezúhonný člověk nemá proti státní moci reálnou šanci.
10. Další nedostatek napadených rozhodnutí má podle stěžovatele spočívat v nedostatečné individualizaci řešené věci. K tomu uvádí, že v dovolání se domáhal přezkumu základních úvah městského soudu s tím, že nelze ve vnitrostátním právním prostoru nalézt žádný srovnatelný případ, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, od něhož se měl městský soud odchýlit a který stanovuje postup, když nelze nalézt případ (judikát), který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí. V řízení nabídl některé případy odškodnění nemajetkové újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, kde je přiznáváno odškodnění v násobně vyšších částkách, než když je škůdcem stát, ač naopak, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu, by zde měl odškodňovat ve větší míře, a dále poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 4. 12. 2014 ve věci Navalnyy and Yashin v. Russia, stížnost č. 76204/11, v němž poškozenému bylo přiznáno odškodnění několikanásobně vyšší, než jaké on uplatňuje, městský soud absenci srovnatelného případu, který se týkal nezákonného trestního stíhání, neshledal a rozhodnutí ESLP za srovnatelný případ nepovažoval.
11. V žádném ze srovnatelných případů uvedených soudy nižších stupňů přitom nejsou kumulativně naplněny znaky mravnostní trestné činnosti na dětech, negativní medializace v masivním rozsahu, kdy již před zahájením trestního stíhání byl veřejně známou osobou, řada pochybení orgánů činných v trestním řízení, atd. Nejvyšší soud neuvedl, proč nepovažoval odškodnění za zjevně nepřiměřené, a absurdním má být jeho závěr, že uplatnil-li námitku, podle níž posuzovaná věc nesnese srovnání s žádným případem označeným soudy nižších stupňů, tato má skutkovou povahu, a není tak dovolacím důvodem. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4132/2018, v němž Nejvyšší soud připustil posouzení otázky porušení procesních pravidel při provádění svědeckých výpovědí a jejich hodnocení, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 (N 187/97 SbNU 41).
12. Soudům stěžovatel vytýká, že si vždy dokáží nalézt "srovnatelný případ", čímž se mnohdy alibisticky zbaví povinnosti individualizace posuzované specifické věci jejím "mechanickým" zasazením do připravených "škatulek". V této souvislosti znovu poukazuje na konkrétní okolnosti jeho věci, kterými se má odlišovat od judikovaných případů, tedy že již před zahájením trestního stíhání byl osobou veřejně známou, že byl trestně stíhán ve věci dálnice za to, že dodržoval právní předpisy, a to jen z důvodu nepochopení právní úpravy činnosti Ředitelství silnic a dálnic ČR, kdy stát selhal v oblasti "filtrační funkce přípravného řízení", a že nebýt toho, nebylo by zahájeno jeho trestní stíhání ve věci držení pornografie.
13. Dále uvádí, že byl po část trestního stíhání ve vazbě, kdy navíc došlo k jeho rozšíření o držení pornografie, že mu hrozilo umístění ve vězeňské psychiatrické nemocnici, upozorňuje na rozsáhlou negativní medializaci s ohledem na mravnostní trestnou činnost na dětech a na to, že trestní stíhání bylo vedeno nepřiměřeně dlouho, takže nakonec došlo k promlčení. Na soudním projednání však musel trvat, aby nebyl v pozici "stále podezřelého". Státní moc se přitom snaží jeho nároky odmítnout nebo je bagatelizovat, přičemž samotné odškodňovací řízení má dopad na jeho zdravotní stav a finanční situaci, když stát dřívější škody nereparuje, ale způsobuje nové.
14. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) stěžovatel upozorňuje, že v soudním řízení, včetně dovolání, marně vznášel námitku nutnosti reflexe ekonomického a sociálního postavení před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci do výše odškodnění, připomíná závěry Nejvyššího soudu a argumentuje relativní hodnotou peněz představujících odškodnění a plnících satisfakční funkci u osoby nemajetné ve srovnání s osobou s nadprůměrnými příjmy, přičemž má za to, že jeho výše musí být taková, aby to poškozený reálně pocítil, a že tomu tak v jeho případě není. Odmítá snahu soudů držet se "srovnatelných" absolutních hodnot s tím, že je postaveno na již překonaném "rovnostářství". Tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a Nejvyšší soud k ní žádné stanovisko nezaujal.
15. K náhradě škody za účelně a skutečně vynaložené náklady právního zastoupení stěžovatel uvádí, že si je vědom právní úpravy obsažené v §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., i závěrů Ústavního soudu týkajících se ústavnosti tohoto ustanovení, ale že není ústavně souladné, jsou-li za skutečnou škodu považovány jen náklady, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Se svým obhájcem si sjednal odměnu ve výši 2 000 Kč za každou započatou hodinu obhajoby, která byla v dané době a na daném místě odměnou obvyklou, ne-li nižší, a v řízení prokázal, byť to bylo s ohledem na společně vedené řízení obtížné, jakou skutečnou částku na svou obhajobu vynaložil. Celkově uhradil částku 419 871,60 Kč včetně DPH, přiznána mu byla částka 81 130,50 Kč včetně DPH. Má za to, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby si s ohledem na disproporci mezi odměnou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a smluvní odměnou obhájce nezvolil a nechal se obhajovat ustanoveným obhájcem. Zastává názor, že není-li sjednaná odměna nepřiměřeně vysoká, z hlediska právní jistoty nelze považovat za účelně vynaložené náklady jen ty, jejichž výše odpovídá advokátnímu tarifu. V opačném případě by byl výrazně omezen ve svobodné volbě obhájce, protože za tak nízkou odměnu by obhájce nesehnal.
16. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího soudu, který pro vady odmítl jeho dovolání, směřovalo-li proti rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do zamítnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 3 051 182 Kč s příslušenstvím. V části IV ("Dovolací důvod") dovolání, konkrétně v bodě 2, se detailně zabývá délkou daného trestního řízení a v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že ji soudy nepovažovaly za extrémně nepřiměřenou, ačkoliv policejní orgán nebyl schopen skončit věc v přípravném řízení v zákonem stanovené lhůtě, takže došlo k promlčení. Tato pasáž sice byla věnována k otázce "mechanického" srovnání projednávané věci s typově podobnými případy uvedenými soudy nižších stupňů a otázce absence individualizace řešeného případu, avšak délka trestního řízení s tím nezbytně souvisí, včetně otázky postupu tam, kde neexistuje srovnatelný případ, přičemž v části III (Přípustnost dovolání) bodě 2 argumentoval odchýlením se od konkrétní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud tak podle stěžovatele, poukazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410), kladl důraz na systematické a formulační nedostatky dovolání, ačkoliv s ohledem na celkový obsah dovolání lze považovat jeho povinnost za splněnou.
17. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2022 stěžovatel uvedl, že i když je nyní část nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 1 720 273 Kč s příslušenstvím předmětem nalézacího řízení, je třeba věc posuzovat v celém kontextu uplatněného nároku na odškodnění, kdy v důsledku pochybení nalézacích soudů o části nároků bylo již pravomocně rozhodnuto, a proto se domáhá zrušení celých rozhodnutí soudů nižších stupňů.
18. Dále stěžovatel upozornil, že jeho obavy se naplnily, resp. že k porušování jeho ústavních práv dochází i nadále, neboť byl obvodním soudem v souvislosti s nárokem na náhradu ušlého zisku podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzván, aby doplnil svá skutková tvrzení a navrhl důkazy ke konkrétní škodě v konkrétním období, "a to v mezích ušlých obchodních případů", a také aby uvedl, zda jednotlivé obchodní případy nemohl realizovat v souvislosti s rozhodnutím ve věci dálnice nebo držení pornografie, resp. proč jednotlivé obchodní případy neušly v souvislosti s tím, že se nalézal ve věci dálnice ve vazbě, proč tyto ovlivňovaly ušlý zisk ještě v období po ukončení věci dálnice, apod. Stěžovatel má za to, že se tím dostal do procesně neřešitelné situace, kdy je objektivně nemožné prokázat, zda a který konkrétní obchodní případ ušel v souvislosti s jakým trestním stíháním. K tomu doplňuje, že i znalec, který vypracoval znalecký posudek vymezující ušlý zisk, dospěl k závěru, že mu ušel jeden zisk bez ohledu na to, že byl trestně stíhán ve dvou věcech, a ani svědci nebyli s to rozlišit, které trestní stíhání bylo důvodem ukončení spolupráce, přičemž poukazuje na rozsudek ze dne 21. 4. 2021 sp. zn. 68 Co 413/2020, v němž městský soud zmiňuje nemožnost od sebe oddělit dvě nezákonná trestní stíhání, s tím, že tím spíše nelze izolovat jednotlivé nároky z těchto "neoddělitelných" řízení. Vzhledem k zamítnutí jeho návrhu na spojení věcí zvolil jediný logicky uchopitelný způsob oddělení nároků, a to chronologický, přičemž má za to, že svou povinnost tvrzení i důkazní povinnost bezezbytku splnil. S ohledem na výše uvedené stěžovatel namítá porušení "rovnosti zbraní", přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 922/18.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je zčásti (viz sub 20) přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
20. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení kasačního rozhodnutí městského soudu (a tímto soudem zrušených rozhodnutí obvodního soudu), je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvodem je, že v této části soudní řízení nadále probíhá a stěžovatel má v něm k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
22. V prvé řadě nelze pominout, že stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů jako celku, tedy aniž by zohlednil, že jimi bylo jeho žalobě zčásti vyhověno. Vzhledem k tomu, že vyhovujícími výroky takových rozhodnutí nemůže být stěžovatel na svých právech nijak dotčen, resp. z ústavní stížnosti neplyne, proč by tomu tak mělo být, nezbylo Ústavnímu soudu, než ji v této části bez dalšího považovat za zjevně neopodstatněnou.
23. Stěžovatel především vytýká soudům, že nevyhověly jeho návrhu na spojení věcí podle §112 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti uvádí, že v důsledku toho došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, konkrétně že byl při uplatňování svých práv ve vztahu k vedlejší účastnici znevýhodněn. Hlavním důvodem má být to, že obě věci spolu úzce souvisejí a on není schopen specifikovat, jaká konkrétní újma mu měla vzniknout v důsledku jakého trestního stíhání. Jako další důvod uvádí vznik zbytečných nákladů řízení, resp. nákladů právního zastoupení, které musí v řízení nést.
24. Ústavní soud připomíná, že touto námitkou se již zabýval Nejvyšší soud, byť toliko ve formě obiter dicti, a tudíž postačuje na jeho závěry odkázat s doplněním, že spojením obou věcí by se stěžovatelovy procesní povinnosti podstatně nezměnily, neboť i poté by předmětem řízení byly dva samostatné skutky, které se odvíjejí od usnesení o zahájení toho kterého trestního stíhání, a stěžovatel by i nadále musel ve vztahu ke každému z nich uvést, jaká újma mu tím kterým nezákonným rozhodnutím, resp. trestním stíháním byla způsobena. Jinými slovy řečeno, potíže při stanovení příčinné souvislosti mezi jednotlivými nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou újmou by spojení obou věcí nevyřešilo, rozdíl by byl pouze v tom, že by se s tímto problémem soud musel vypořádat v jednom řízení, zatímco v případě, kdy nedojde ke spojení obou věcí, bude nezbytné, aby to soud učinil samostatně v každém z těchto řízení, a to případně s přihlédnutím k výsledku souběžně vedeného řízení. Nejde ale o nějak výjimečnou situaci, kterou by soud nebyl schopen vyřešit. Možno dodat, že v případě "izolovaného posouzení", nevzniká jen riziko, že přiznané zadostiučinění bude nedostatečné vzhledem ke kumulativnímu dopadu obou řízení na jeho osobu, jak se argumentuje v ústavní stížnosti, ale také že poškozenému bude tatáž újma odškodněna dvakrát.
25. Ústavní soud nicméně poznamenává, že ve věci rozhodující soud může na stěžovatele klást jen požadavky přiměřené, resp. prakticky splnitelné. Nezbytné bude také, aby ve svém rozhodnutí zohlednil případně i výsledek druhého řízení tak, aby se stěžovateli dostalo odpovídající satisfakce za újmu, která mu byla v důsledku obou trestních řízení "společně" způsobena (nebo aby tak učinil ve věci dálnice, bude-li tato věc skončena dříve). Dlužno dodat, že stěžovatelovy námitky proti aktuálnímu procesnímu postupu obvodního soudu jsou s ohledem na to, že soudní řízení dále probíhá, předčasné.
26. Jde-li o stěžovatelem zdůrazňované hledisko hospodárnosti řízení, Ústavní soud má za to, že spojení více věcí stejných účastníků, které spolu skutkově souvisejí, je zpravidla obvykle žádoucí, nicméně stejně tak jako Nejvyššímu soudu i Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vměšovat se do hodnocení soudů nižších stupňů o vhodnosti a hospodárnosti samostatně nebo společně vedeného řízení. Navíc nikoliv každá případná nehospodárnost znamená porušení ústavnosti. Zásah Ústavního soudu je namístě především tam, kde jde o zásadní systémový problém, který vyvolává ve společnosti negativní dopady zejména u příjmově hůře situovaných lidí, jako tomu bylo v případech samostatného vedení více exekucí proti jednomu povinnému, jejichž předmětem byly často bagatelní částky [srov. např. nález ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3699/14 (N 78/77 SbNU 149)]. V posuzované věci jde pouze o dvě řízení, která navíc byla zahájena v různém čase, a tudíž nelze mít za to, že by zde byl dán nějaký přesah do ústavněprávní roviny.
27. Stěžovatel dále uplatňuje námitku "nedostatečné individualizace případu", podstatou které je vyjádření nesouhlasu s výši přiznaného zadostiučinění za imateriální újmu. Poukazuje zde zejména na (mravnostní) povahou trestné činnosti, pro kterou byl nezákonně stíhán, medializaci případu, pochybení orgánů činných v trestním řízení i na to, že byl osobou veřejně známou. Odmítá, že by jeho věc byla srovnatelná s případy, z nichž soudy při stanovení výše odškodnění vycházely, a to z důvodu, že v nich nebyl přítomen některý z významných znaků. Tvrdí, že rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky procesního práva, a to postupu soudu v situaci, kdy ve vnitrostátním právním prostoru neexistuje srovnatelný případ (ve smyslu více shodných parametrů než odlišných). V této souvislosti poukazuje na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ve kterém Nejvyšší soud stanovil, jak má soud v takové situaci postupovat, s tím, že jej stejně nelze uplatnit, neboť si soudy vždy "dokáží najít srovnatelný případ", čímž se vyhnou "individualizaci".
28. V prvé řadě považuje Ústavní soud za potřebné zmínit, že postup, kdy soud posuzovanou věc porovnává s judikaturou, není procesním postupem; jde o myšlenkový "proces" při výkladu a použití příslušných ustanovení právních předpisů (zde §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), a to v tom smyslu, že v minulosti přiznaná výše peněžitého zadostiučinění může být významným vodítkem pro rozhodování soudu o odškodnění v konkrétním případě. Byť má soud v tomto ohledu značnou míru uvážení, nemůže (tím spíše) postupovat libovolně a případně v rozporu s principem rovnosti před zákonem. A vzhledem k tomu, že předmětem výkladu a použití je hmotněprávní norma, nemůže jít o otázku procesního práva.
29. Současně je poněkud zavádějící úvaha Nejvyššího soudu, podle které nesouhlasí-li dovolatel s tím, že ve věcech, z nichž vyšly soudy nižších stupňů, lze shledat shodné znaky s jeho věcí, resp. namítá-li, že jeho případ nesnese srovnání s žádným případem, který soudy označily, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, která nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Po dovolacím soudu se totiž nežádá, aby přezkoumával správnost skutkových závěrů odvolacího soudu (či snad skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy v jiném řízení), nýbrž aby posoudil, zda ten který judikát je z hlediska posuzované věci relevantní, tedy učinil právě to, co na něho klade §237 o. s. ř. již ve fázi, kdy posuzuje přípustnost dovolání. Skutečnost, že takový "proces" vyžaduje vzít v úvahu shodné znaky či odlišnosti srovnávaných případů nejen z hlediska použitých právních norem, ale i z hlediska (podstatných) skutkových okolností, ještě neznamená, že by námitky proti němu bylo možné kvalifikovat jako skutkové.
30. Současně ale platí, že relevance judikaturního odkazu (jakožto případná součást právní argumentace) může být předmětem posouzení dovolacího soudu, to však při řešení určité právní otázky, kterou zde byla výše přiznaného zadostiučinění městským, resp. obvodním soudem, přičemž s ohledem na její povahu se přezkum dovolacího soudu, jak již bylo vysvětleno v napadeném usnesení, omezuje na výklad podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., a případně na to, zda zadostiučinění není zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v tomto rozsahu přezkoumal, avšak žádné pochybení u městského soudu neshledal. Vypořádal se přitom dostatečně i se stěžovatelovou argumentací, že by přiznané zadostiučinění mělo odrážet jeho ekonomické a sociální postavení a že vzhledem k němu má být výše tohoto zadostiučinění nedostatečná.
31. Ústavní soud k tomu dodává, že důvodem jeho zásahu do nezávislého soudního rozhodování by mohlo být selhání Nejvyššího soudu při dovolacím přezkumu ve výše uvedeném rámci, tj. kdyby se tento soud náležitě nevypořádal s položenými otázkami týkajícími se výkladu podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., anebo by neidentifikoval zjevnou nepřiměřenost výše finančního odškodnění. Samotné posouzení (ne)aplikovatelnosti právního názoru vysloveného v konkrétním judikátu (či míry jeho použitelnosti) na posuzovaný případ, coby součást procesu intepretace a aplikace uvedeného ustanovení, je přitom především na úvaze soudů, která podléhá kontrole Ústavního soudu z hlediska toho, zda není zatížena prvkem libovůle (či dokonce svévole) v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Pochybení takové povahy však Ústavní soud nezjistil, neboť soudy nižších stupňů se danou otázkou poměrně pečlivě zabývaly a své závěry dostatečně zdůvodnily. Poukazuje-li stěžovatel na odškodnění přiznané ESLP ve shora odkazované věci Navalnyy, zjevně nejde o srovnatelný případ jak po skutkové, tak právní stránce.
32. Stěžovatel dále namítá, že jím skutečně a účelně vynaložené náklady na právní zastoupení neodpovídají výši náhrady škody, která mu byla přiznána podle advokátního tarifu (§31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Jak již upozornil Nejvyšší soud, k ústavnosti uvedeného ustanovení se již Ústavní soud vyslovil v nálezech ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) a ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), přičemž v nich obsaženým právním názorem je IV. senát vázán. Vytýká-li tedy stěžovatel soudům jen to, že při stanovení výše škody postupovaly podle tohoto ustanovení, nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněnou.
33. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání pro vady ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (kdy obvodní soud dospěl k závěru, že částka 50 000 Kč poskytnutá vedlejší účastnicí je přiměřená). Poukazuje přitom na str. 20 a zejména str. 21 dovolání, kde se měl detailně zabývat délkou trestního řízení. Jak z dovolání, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, patrno, stěžovatel v podstatě jen vyjádřil nesouhlas s tím, jakým způsobem městský soud stanovil výši zadostiučinění, když jeho přístup označil za "tabulkový". Právní úvahy městského soudu (a potažmo obvodního soudu) v dovolání nijak zohledněny nebyly, a tudíž konstatování Nejvyššího soudu o nedostatku argumentace (viz "nenabízí v tomto odpovídajícím rozsahu žádnou dovolací argumentaci"), resp. o chybějících obligatorních náležitostech dovolání nelze považovat za nepřiléhavé. Možno doplnit, že ostatní argumentace se již týká "nedostatečné individualizace případu" (viz výše), což ostatně sám stěžovatel připouští.
34. Ústavní soud uzavírá, že v části vymezené sub 20 Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
35. Ve zbývající části posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu