ECLI:CZ:US:2023:4.US.2100.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2100/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., t. č. Věznice Velké Přílepy, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 11 Tdo 128/2022-479, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 9 To 311/2021-407 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. září 2021 č. j. 37 T 63/2021-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 téhož zákona.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. 11 Tdo 128/2022-479 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu jako neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, za prvé v tom, že přes řádně obdrženou výzvu, aniž by jí v tom bránil nějaký závažný důvod, nenastoupila k výkonu trestu odnětí svobody. Za druhé pak byla odsouzena pro prodej marihuany.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nepopírá, že se neřídila výzvou k nástupu trestu odnětí svobody, avšak přesto má za to, že se trestného činu nedopustila, neboť výkon tohoto trestu podle jejího názoru vůbec neměl být nařízen. Šlo o trest vyměřený trestním příkazem okresního soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 37 T 8/2015 původně jako podmíněný se zkušební dobou v trvání 28 měsíců. Usnesením okresního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 37 T 8/2015 bylo podle §330 odst. 1 trestního řádu za použití §83 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku ponecháno výše uvedené podmíněné odsouzení v platnosti a zkušební doba byla prodloužena o dva roky; dále byl stanoven dohled. Usnesením okresního soudu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. 37 T 8/2015 bylo podle §330 odst. 1 trestního řádu za použití §86 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku ponecháno výše uvedené podmíněné odsouzení v platnosti a zkušební doba byla prodloužena o 8 měsíců; dále byl stanoven dohled. Posledně uvedené usnesení nenabylo právní moci, neboť proti němu podal státní zástupce stížnost. Následně usnesením krajského soudu ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 13 To 156/2020 bylo posledně uvedené usnesení zrušeno a bylo rozhodnuto tak, že podle §86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl uložen výše uvedeným trestním příkazem, a pro výkon trestu byla zařazena do věznice s ostrahou.
7. Podle stěžovatelčina právního názoru však v mezidobí před rozhodováním krajského soudu nastala uplynutím jednoho roku od konce zkušební doby, tedy dnem 3. 7. 2020, "fikce osvědčení se" podle §86 odst. 2 trestního zákoníku. Krajský soud proto již nemohl učinit rozhodnutí o tom, že trest vykoná. Soudy oproti stěžovatelce vyšly z názoru, že k vyloučení nastoupení tzv. fikce osvědčení toliko postačuje, že soud učiní některé z rozhodnutí podle §86 odst. 1 trestního zákoníku před uplynutím doby jednoho roku, což se usnesením okresního ze dne 26. 5. 2020 stalo. S takovým právním názorem však nelze souhlasit, neboť by vedl k právní nejistotě odsouzeného a vytvářel by předpoklady pro libovůli soudu. Kdyby například řízení o stížnosti státního zástupce trvalo několik let, mohlo by být podle takového právního názoru stále až po tak dlouhé době rozhodnuto o výkonu trestu odnětí svobody.
8. Co se týče odsouzení pro prodej marihuany, stěžovatelka namítá, že soudem byla čtena výpověď svědkyně A. Č., ač pro to nebyla splněna podmínka podle §211 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), že svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat. Svědkyně odmítla vypovídat s tím, že by si mohla způsobit trestní stíhání, tedy podle stěžovatelky tak učinila oprávněně. Svědkyně je uživatelkou drog a je obecně známo, že uživatelé drog si mezi sebou drogy dávají a prodávají, z čehož je zřejmé, že u svědkyně bylo oprávnění k odmítnutí výpovědi dáno. Obdobná situace je i u svědka P. J.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Co se týče odsouzení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, podstatou stěžovatelčiny argumentace je výhradně nesouhlas s usnesením krajského soudu ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 13 To 156/2020, jímž bylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí okresního soudu a bylo nově rozhodnuto podle §86 odst. 1 trestního zákoníku tak, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 37 T 8/2015. Má-li však stěžovatelka za to, že toto usnesení krajského soudu porušuje její ústavně zaručená práva a svobody, mohla a měla proti němu podat ústavní stížnost. Nyní posuzovaná ústavní stížnost svým petitem proti tomuto rozhodnutí nesměřuje a Ústavní soud tak jeho souladnost s požadavky ústavnosti nemůže přezkoumávat.
12. Ohledně odsouzení pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy stěžovatelka zpochybňuje závěr soudů, že svědkové A. Č. a P. J. neměli právo odepřít výpověď. Z pohledu požadavků ústavnosti je nicméně nutno považovat za podstatné, že soudy tuto otázku posoudily jako orgány k tomu oprávněné, přičemž své závěry řádně odůvodnily (viz str. 3 až 4 rozsudku okresního soudu, str. 4 až 5 usnesení krajského soudu, str. 11 až 12 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom neshledává nic nepřijatelného na jejich úvaze, že pouhá skutečnost, že svědek svědčící v řízení o drogovém deliktu je sám konzumentem drog, "automaticky" neznamená právo tohoto svědka odepřít vypovídat proto, že by si touto výpovědí mohl způsobit nebezpečí svého trestního stíhání. Ústavní soud nadto konstatuje, že ohledně práva odepřít výpověď jde především o ústavně zaručené právo té osoby, která by měla vypovídat, resp. které by pro tuto výpověď mohly hrozit nepříznivé následky v podobě jejího budoucího trestního stíhání. Případný zásah do těchto práv tedy přísluší namítat zejména tomuto svědkovi, a nikoliv obviněnému, kterému jde výpověď tohoto svědka k tíži.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu