ECLI:CZ:US:2023:4.US.2159.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2159/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Vítem Michelem, advokátem, sídlem Janáčkova 1089/20, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2023 č. j. 47 To 163/2023-47 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. února 2023 č. j. 0 PP 15/2023-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jednak rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 3 T 127/2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 4 To 42/2021 a jednak rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 10. 2021 sp. zn. 3 T 96/2021. Důvodem k zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění bylo nesplnění zákonné podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou rozporuplná, neboť soudy v obou napadených rozhodnutích uvedly, že se polepšil, ale přitom podle nich nebyla splněna podmínka očekávání vedení řádného života. Poukazuje na stanovisko ředitele věznice, z nějž vyplynulo, že prokázal polepšení a mohl by být propuštěn. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) a podotýká, že obecné soudy v jeho případě podmínku budoucího řádného života zhodnotily takřka výlučně na základě jeho trestní minulosti. Uvádí, že obecné soudy poukázaly na dvě podmíněná propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v letech 1998 a 2007, v nichž se neosvědčil, a na následné další páchání majetkové trestné činnosti. Přesto se domnívá, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč nelze mít za to, že již dosáhl efektivní nápravy, resp. jak by k jejímu dosažení měl přispět další výkon trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01, ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09 nebo ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
7. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
8. Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatele nedomnívá, že by napadená usnesení byla rozporuplná. Ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku formuluje trojici podmínek, při jejichž splnění může soud rozhodnout o podmíněném propuštění odsouzeného: výkon určité části trestu, prokázání polepšení odsouzeného a prognózu vedení řádného života v budoucnu. Je tedy zřejmé, že závěr o předpokládaném vedení řádného života představuje samostatnou podmínku pro podmíněné propuštění, takže jsou-li splněny obě podmínky předchozí (včetně polepšení se odsouzeného), neznamená to "automaticky", že je splněna i uvedená podmínka prognózy vedení řádného života. Rovněž §88 odst. 2 trestního zákoníku, jehož aplikace byla v posuzované věci zvažována, koncipuje předpoklad, že odsouzený po propuštění povede řádný život, jako samostatnou podmínku. Jestliže tedy obecné soudy v napadených usneseních dospěly k závěru, že stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody svým chováním prokázal polepšení, ale že vzhledem k jiným okolnostem nelze spoléhat na to, že by po propuštění vedl řádný život, nejde o rozporuplné hodnocení podstatných okolností případu a sám o sobě takový závěr nemůže představovat zásah do práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud dále musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že obecné soudy dovodily nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života takřka výhradně z jeho trestní minulosti. Soudy sice ve svých usneseních poukazovaly na okolnosti týkající se trestní minulosti stěžovatele (srov. stranu 3 usnesení okresního soudu a strany 2 a 3 usnesení krajského soudu), avšak nečinily tak způsobem, který by bylo možné považovat za porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny ani principů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu, a to včetně nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), na nějž stěžovatel odkazuje (viz též např. nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2393/21).
10. Obecné soudy totiž v tomto ohledu nepostupovaly "mechanicky" a formalisticky a zohlednily konkrétní okolnosti provázející trestní minulost stěžovatele. Kromě toho, že byl stěžovatel již dvanáctkrát soudně trestán, a počtvrté se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, dostalo se mu v minulosti hned dvakrát privilegia podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž ani jednou této šance nevyužil a ve zkušební době páchal trestnou činnost. Nešlo přitom o podmíněná propuštění z let 1998 a 2007, jak stěžovatel chybně uvádí. V prvním případě bylo o nařízení výkonu zbytku trestu rozhodnuto v roce 2011, ve druhém případě dokonce stěžovatel páchal trestnou činnost během zkušební doby podmíněného propuštění v průběhu roku 2019. Je tedy zřejmé, že tento přístup stěžovatele k institutu podmíněného propuštění, projevený navíc v relativně nedávné době, představuje faktor, který obecné soudy nemohly přehlížet při zvažování předpokladu vedení řádného života stěžovatele v případě jeho opětovného podmíněného propuštění.
11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích navíc správně poukázaly na další významnou skutečnost, která u stěžovatele signifikantním způsobem zpochybňovala předpoklad vedení řádného života v budoucnu. Ta spočívala ve stěžovatelově rozvinuté závislosti na pervitinu a alkoholu, na kterou soudy opakovaně reagovaly uložením ochranného protitoxikomanického léčení, přičemž stěžovatel při této léčbě vždy selhal. Znalecký posudek opatřený ještě před jeho odsouzením konstatoval sníženou možnost resocializace z důvodu silně nevyvážené osobnostní struktury (blíže viz stranu 2 usnesení okresního soudu).
12. Stěžovatel tedy (i v nedávné minulosti) prokázal nulový respekt před uložením represivního trestu, k privilegiu v podobě podmíněného propuštění i k léčbě své závislosti. Jestliže za dané situace obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele nelze předpokládat, že by v případě podmíněného propuštění vedl řádný život, neboť se nesnížilo riziko opětovného páchání trestné činnosti pod vlivem drog, nejde z jejich strany o projev svévole nebo formalistického posuzování. Ústavní soud tak neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu