ECLI:CZ:US:2023:4.US.2169.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2169/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou, sídlem Medkova 909/88, Praha 4 - Chodov, proti výroku II a III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 21 Co 97/2023-362, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroku II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2023 č. j. 10 C 1/2022-334 zamítl žalobu vedlejší účastnice o stanovení výživného pro nerozvedenou manželku ve výši 20 000 Kč měsíčně od 1. 2. 2022 do 29. 11. 2022 a ve výši 4 000 Kč měsíčně od 30. 11. 2022 do 30. 6. 2023 (výrok I). Vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 76 472 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Obvodní soud shledal jednání vedlejší účastnice za rozporné s dobrými mravy, poněvadž výživné manželky požadovala za dobu, kdy ji zabezpečoval a půjčoval jí na právní služby její nový partner, s nímž otěhotněla v době několika málo týdnů po rozpadu manželství, kdy vztahy mezi ní a stěžovatelem ještě nebyly natolik rozvráceny, aby nebylo možné je obnovit. Mimo jiné dospěl obvodní soud k závěru, že se ve skutečnosti vedlejší účastnice domáhala hrazení vyššího výživného na nezletilého syna.
3. Vedlejší účastnice podala odvolání, jimž napadla oba výroky rozsudku obvodního soudu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") během jednání shrnul skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a vyzval účastníky ke zvážení procesních stanovisek. Zároveň je poučil, že v případě zpětvzetí odvolání proti výroku o meritu věci bude rozhodovat o nákladech řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Následně napadeným usnesením řízení o odvolání proti výroku I rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I), jelikož vedlejší účastnice vzala své odvolání v tomto rozsahu zpět. Rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů změnil tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Rovněž nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Přihlédl k osobním, zejména majetkovým poměrům obou účastníků a jejich měsíčnímu příjmu, a uzavřel, že by vedlejší účastnice splňovala podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť nemá žádné disponibilní finanční prostředky k úhradě nákladů řízení úspěšnému stěžovateli, kterého se nepřiznání náhrady nákladů řízení významnějším způsobem nedotkne.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je projevem svévole. Tvrdí, že městský soud neodůvodnil své rozhodnutí adekvátně, racionálně a logicky, pakliže je založil na tom, že by vedlejší účastnice splňovala podmínky pro osvobození od soudních poplatků a jeho se nepřiznání náhrady nákladů řízení významnějším způsobem nedotkne. Podle názoru stěžovatele vedlejší účastnice soustavně vykonává svá práva vůči stěžovateli šikanózně. V té souvislosti rekapituluje průběh řízení týkajících se výkonu práv plynoucích z rodičovské odpovědnosti k nezletilému synovi stěžovatele a vedlejší účastnice. Tvrdí, že městský soud nevzal v potaz chování obou účastníků řízení v těchto souvisejících řízeních. Při nich vedlejší účastnice využívala prakticky vždy možnosti odvolání (následně neúspěšných) a navyšovala stěžovateli náklady na právní zastoupení. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 (N 196/43 SbNU 207), neboť jednání vedlejší účastnice, která navíc krátce po rozpadu manželství navázala vztah s jiným mužem a otěhotněla s ním, považuje za rozporné s dobrými mravy. Má za to, že pro použití §150 o. s. ř., s ohledem na výše uvedené, nebyl žádný prostor. Stěžovatel proto shrnuje, že rozhodnutí městského soudu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry a provedenými důkazy a z důvodu rozdílnosti názorů obvodního a městského soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení, jehož označené výroky napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud se ve své konstantní judikatuře staví k rozhodování o náhradě nákladů řízení zdrženlivě a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Moderační pravomoc týkající se nákladů řízení přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti věci, a proto je předně na jejich úvaze, zda této možnosti využijí. Obecné soudy tak mohou učinit výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele, nejde přesto o zcela volnou úvahu soudu ve smyslu libovůle [srov. např. nález ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2259/13 (N 15/72 SbNU 197)]. Úlohou Ústavního soudu proto zpravidla je zvážit, zda příslušný soud při použití §150 o. s. ř. posoudil rozhodné okolnosti konkrétní věci.
8. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele opodstatněnými. Výrok o náhradě nákladů řízení je, byť poměrně stručně, odůvodněn (bod 18 odůvodnění usnesení). Z rozhodnutí je patrné, z jakých okolností městský soud vycházel (bod 13 odůvodnění usnesení), jakými úvahami se řídil, a jeho závěry nelze podle Ústavního soudu považovat za excesivní. V rozhodnutí městský soud vzal v potaz časovou souslednost návrhu na zahájení řízení a dalších řízení a soudních rozhodnutí týkajících se týchž účastníků, zejména usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 1. 2022 č. j. 126 Co 1/2022-192, které zohlednilo návrh stěžovatele na mimosoudní dohodu o výživném rozvedené manželky a výživném pro nezletilé dítě v celkové výši 16 000 Kč, a v němž krajský soud vedlejší účastnici odkázal na žalobu na stanovení výživného pro nerozvedenou manželku. Dále vzal městský soud v úvahu své usnesení ze dne 24. 3. 2022 č. j. 21 Co 97/2022-52 o nařízení předběžného opatření o povinnosti stěžovatele platit výživné vedlejší účastnici ve výši 5 000 Kč, a skutečnost, že vedlejší účastnici v řízení před Okresním soudem Praha-západ o úpravě péče a výživy k nezletilému synovi nebyla stanovena vyživovací povinnost k synovi pro absenci příjmů, ač jde o symetrickou střídavou péči rodičů.
9. V tomto ohledu nejde o skutkově podobnou situaci jako ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06. V něm požadavek žalobkyně na zvýšení výživného manželky přišel krátce po právní moci rozhodnutí o stanovení výživného manželky a dokonce v šestinásobné výši, její další jednání cílila na znevěrohodnění žalovaného a narušení jeho vztahu k dceři.
10. Ústavní soud nepomíjí, že stěžovatel může vnímat procesní obranu v řízeních vedených proti vedlejší účastnici za nákladnou a psychicky a finančně vyčerpávající. Řízení o výživném manželky bylo jedním z mnoha řízení souvisejících s rozpadem rodiny stěžovatele a jeho manželství, kdy podle závěru obvodního soudu rozvrat vztahu manželů nelze klást k tíži převážně jednoho z manželů. Řízení o výživném manželky je na rozdíl od předchozích řízení týkajících se práv a povinností stěžovatele plynoucích z rodičovské odpovědnosti, vedených podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), ve znění pozdějších předpisů, řízením vedeným v režimu o. s. ř., neuplatní se zde tak §23 z. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nenahrazuje náklady řízení tomu druhému. Soudy však mohou cestou moderace náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. dojít ke stejnému výsledku.
11. To, že vedlejší účastnice využívá zákonem dané možnosti domáhat se svých práv a rovněž možnosti podávat opravné prostředky, jí nelze klást bez dalšího k tíži, nýbrž je třeba vždy jednotlivě a s přihlédnutím k okolnostem dané věci zkoumat, zda již jde o bezúčelné uplatňování práva. Je třeba zdůraznit, že obvodní soud žalobní požadavek vedlejší účastnice zamítl i s odkazem na rozpor s dobrými mravy a z důvodu, že vedlejší účastnici materiálně zabezpečuje její nový partner, nikoli z důvodu, že by si sama byla schopna zajišťovat své potřeby na hmotné a kulturní úrovni stěžovatele. To, že pak městský soud okolnost nemajetnosti vedlejší účastnice, která v průběhu odvolacího řízení po poučení soudem vzala své odvolání proti výroku o věci samé zpět, promítl do výroku o náhradě nákladů řízení, je postup možný, a nikoli excesivní.
12. Konečně k námitce stěžovatele, že šlo o překvapivé rozhodnutí, Ústavní soud poznamenává, že podle jeho judikatury [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] by šlo o takové rozhodnutí pouze tehdy, rozhodne-li soud způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat a neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatel byl s úmyslem soudu využít postup podle §150 o. s. ř. při jednání seznámen a městský soud účastníky zároveň poučil, jaké důvody - osobní a majetkové poměry vedlejší účastnice - jej k moderaci vedou. Stěžovatel se k tomuto postupu vyjádřil. Přestože sám uvádí, že na městský soud apeloval, aby šlo pouze o moderaci částečnou, nikoli úplnou, svým návrhem de facto připustil, že zde existují objektivní důvody, pro které soud k použití §150 o. s. ř. vůbec mohl přistoupit. I z tohoto důvodu tedy nešlo o exces, pro který by Ústavní soud měl zrušit napadené usnesení. Ačkoliv se městský soud výslovně nevypořádal s návrhem na moderaci částečnou, je zřejmé, že vycházel ze zjištění, že vedlejší účastnice nemá žádné disponibilní finanční prostředky, aby mohla hradit náklady řízení stěžovateli, a proto nepřistoupil k moderaci jen částečné. Ostatně již vydáním předběžného opatření o povinnosti stěžovatele platit výživné manželce dal soud najevo, že si je vědom naléhavosti a potřebnosti takové úpravy v daném okamžiku s ohledem na finanční situaci vedlejší účastnice a uspokojování jejích základních životních potřeb. Proto ani finanční pomoc jejího nového partnera nepopírá důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v napadených výrocích žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu