ECLI:CZ:US:2023:4.US.2201.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2201/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Carvanové, advokátky, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2023 č. j. 7 To 46/2023-455 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 6 T 54/2022-427, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka v předmětném trestním řízení vystupovala jako zmocněnkyně poškozené, která jako zvlášť zranitelná oběť měla podle §51a odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §151 odst. 3 a 6 trestního řádu přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 122 722 Kč a nepřiznal jí odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 71 513,30 Kč.
3. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, o níž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že uvedené usnesení krajského soudu zrušil a stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 125 559 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy bez respektu k zásadě legitimního očekávání a k právu získávat prostředky pro své životní potřeby nepřípustně vyložily §10 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když začaly zohledňovat, které konkrétní úkony směřují k účelnému uplatnění adhezního nároku a zastupování poškozeného. Tvrdí, že soudy mají aplikovat právní předpis jako celek a nemohou vyloučit konkrétní ustanovení právního předpisu. Uvedeným výkladem a určováním okruhu úkonů, které bezprostředně směřují k účelnému uplatnění náhrady škody, si soudy podle stěžovatelky přivlastnily pravomoc, která jim svěřena nebyla.
5. Stěžovatelka tvrdí, že uvedený postup nemá žádnou oporu v právním předpisu, a navíc je absurdní, aby odměna zmocněnce byla stanovena nižší částkou než v době, kdy o přiměřenosti odměny rozhodoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 146/20 (N 128/100 SbNU 405). Považuje za neudržitelné, aby za dvě hodiny účasti zmocněnce u odročeného hlavního líčení náležela odměna ve výši 1 500 Kč. Odkazuje na nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (N 213/97 SbNU 282), jehož závěry jsou podle ní použitelné i pro její věc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení krajského soudu i vrchního soudu, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud k jejímu projednání není příslušný v rozsahu, kterým napadá usnesení krajského soudu. Napadené usnesení krajského soudu totiž vrchní soud zrušil. Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti zrušeného usnesení krajského soudu tak není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Ve zbylém rozsahu ústavní stížnosti (kterým stěžovatelka napadá usnesení vrchního soudu), příslušný je. Stěžovatelka je advokátkou, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupena, jak vyžadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že k rozhodování o náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil zdrženlivě tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) a usnesení ze dne 5. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ v dané věci nejde.
9. Výkladem a použitím §10 odst. 5 advokátního tarifu v souvislosti s rozhodováním o odměně zmocněnce poškozeného v trestním řízení se Ústavní soud v nedávné minulosti již zabýval. Odkázat lze zejména na usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23, v němž připomněl, že v obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány. Pokud zvolí z více jeho možných výkladů jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jejich závěr zpochybňovat. Ústavní soud zde akceptoval přístup obecných soudů, které hodnotily úkony právní služby podle jejich obsahu, a zda tyto úkony nebyly z hlediska účelu zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelné.
10. Obdobně hodnotí Ústavní soud i východiska obecných soudů, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí. Krajský soud na stranách 3 až 5 napadeného usnesení podrobně vysvětlil své úvahy při výpočtu výše odměny a nahrazovaných hotových výdajů stěžovatelky. Vrchní soud ve svém usnesení tuto argumentaci dále doplnil, přičemž zejména vysvětlil důvody restriktivního výkladu §10 odst. 5 advokátního tarifu a z něj vyplývající nutnosti posuzovat, zda úkony právní služby zmocněnce poškozeného bezprostředně směřují k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení.
11. Ústavní soud v uvedené argumentaci nezaznamenal žádný logický exces nebo svévoli a nemůže přisvědčit stěžovatelce v jejím názoru, že obecné soudy v důsledku přijaté interpretace advokátního tarifu překročily svou pravomoc. Nezpronevěřily se ani povinnosti použít právní předpis (tj. v tomto případě advokátní tarif) jako celek.
12. Ústavní soud závěrem dodává, že nehodlá polemizovat o tom, jaké konkrétní částky jsou nebo nejsou odpovídající za ten či onen úkon právní služby. To platí tím spíše, že výši odměny za jeden úkon právní služby nelze posuzovat izolovaně, tj. bez přihlédnutí k odměně za jiné úkony, resp. celkové odměně advokáta. Ústavní soud nenachází souvislost nyní posuzované věci ani s případem, v němž rozhodoval nálezem sp. zn. I. ÚS 146/20, ani s případem, jehož se týkal nález sp. zn. I. ÚS 748/19. První z uvedených nálezů se týkal odměny zmocněnce při zastupování více poškozených a bezdůvodného nepoužití §12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy situace, která u stěžovatelky nenastala. Druhý zmíněný nález pak řešil krácení odměny obhájce, která je posuzována podle jiných ustanovení advokátního tarifu než odměna zmocněnce poškozeného.
12. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, v kterém bylo napadeno usnesení krajského soudu, stížnost odmítl postupem podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu