ECLI:CZ:US:2023:4.US.2210.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2210/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. B., 2) A. B. a 3) nezletilého D. B., všech zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem, sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022 č. j. 20 Cdo 1065/2022-124, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2022 č. j. 17 Co 7/2022-99 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. října 2021 č. j. 19 C 48/2021-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená jim ústavním pořádkem, mezinárodní závazky České republiky i právo Evropské unie. Konkrétně namítají zejména porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh prvního a druhého stěžovatele na uznání rozsudku Rodinného soudu v Liverpoolu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. LV 53/19, kterým bylo rozhodnuto o osvojení nezletilého třetího stěžovatele, ve výroku o určení rodičovství prvního a druhého stěžovatele (I. výrok); dále bylo rozhodnuto o povinnosti uvedených stěžovatelů zaplatit soudní poplatek za dříve podané odvolání a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Okresní soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že první stěžovatel je státním občanem České republiky, druhý stěžovatel státním občan Spojeného království Velké Británie a Severního Irska; společně žijí v neformálním stejnopohlavním svazku. Třetího stěžovatele (dále také jako "nezletilý"), jenž je rovněž státním občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, mají v péči od 17. 7. 2019. Okresní soud předně odkázal na §63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož byl-li v době osvojení osvojitel, některý z osvojitelů nebo osvojenec státním občanem České republiky, uznávají se cizí rozhodnutí o osvojení v České republice, nepříčí-li se to veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Při svém posouzení pak vyšel zejména z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 6/20, jímž byl zamítnut návrh na zrušení uvedeného §63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, ve slovech "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva". Vzhledem k tomu, že český právní řád v současnosti neumožňuje společné osvojení dítěte dvěma osobami stejného pohlaví, bylo zřejmé, že právě citovaná kumulativně požadovaná zákonná podmínka pro uznání rozhodnutí o osvojení nezletilého v posuzované věci nebyla splněna.
4. K odvolání prvního a druhého stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
5. Dovolání prvního a druhého stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí (I. výrok); o nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že si jsou vědomi nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/20, s jeho zněním nicméně nesouhlasí. V plném rozsahu se naopak ztotožňují s odlišným stanoviskem, které k tomuto nálezu připojili soudci Pavel Šámal, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček, a na argumentaci v něm obsaženou se odvolávají.
7. První a druhý stěžovatel společně žili od roku 2012 v České republice, v roce 2014 se však rozhodli přestěhovat do Velké Británie, kde žijí dodnes. Do České republiky jezdívají zhruba třikrát za rok, většinou vždy na jeden týden, neboť tu mají část rodiny a přátele. Uznání rozhodnutí o osvojení třetího stěžovatele považují za důležité, neboť v opačném případě by mohlo docházet k situacím, kdy by například při jeho hospitalizaci v České republice nebylo zaručeno, že první a druhý stěžovatel budou informováni o jeho zdravotním stavu. Uznání právního rodičovství je důležité i pro posouzení existence vzájemné vyživovací povinnosti a má své důsledky též v dědickém právu.
8. Stěžovatelé dále podrobně rozebírají dotčenou právní úpravu, zejména §63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, přičemž mají za to, že toto ustanovení v části, podle níž je pro uznání rozhodnutí vyžadována podmínka souladu s českými hmotněprávními předpisy, je protiústavní. Poukazují na to, že ve většině zahraničních právních řádů je podmínkou pro uznání cizího rozhodnutí pouze výhrada veřejného pořádku. Uvedené ustanovení vyvolává celou řadu otázek a nejasností; platí-li, že soud nemůže uznat cizí rozhodnutí o osvojení, kdyby osvojení nebylo přípustné podle hmotněprávních ustanovení českého práva, je dle stěžovatelů nutné se ptát, jaká ustanovení měl zákonodárce na mysli. Má-li pak být takovým ustanovením §800 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kladou si otázku, zda skrytým úmyslem tohoto ustanovení nebyla myšlenka, že osoby s homosexuální orientací jsou snad nezpůsobilé k výchově dětí, což je názor značně předsudečný. Napadenými rozhodnutími došlo mimo jiné k zásahu do důstojnosti stěžovatelů, neboť bylo rozhodováno pouze na základě sexuální orientace prvního a druhého stěžovatele; k tomu obsáhle citují z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se zásady rovnosti jedince v důstojnosti a právech, zákazu diskriminace a práva na soukromý a rodinný život.
9. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s právem Evropské unie, k čemuž stěžovatelé odkazují na rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ve věci C-490/20.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde-li o prvního a druhého stěžovatele, ústavní stížnost byla podána včas; tito stěžovatelé jsou k jejímu podání oprávněni, neboť byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Z předložených plných mocí, udělených prvním a druhým stěžovatelem právnímu zástupci k podání ústavní stížnosti a k zastupování v řízení o ní, vyplývá, že mu jimi zároveň udělili plnou moc k zastupování nezletilého. Ústavní stížností jsou nicméně napadány závěry rozhodnutí obecných soudů, jež se dotýkají konkrétních zájmů nezletilého, přičemž nelze vyloučit, že by mezi ním a prvními dvěma stěžovateli mohlo dojít ke střetu zájmů. V takovém případě je v zásadě nezbytné, aby měl nezletilý stěžovatel opatrovníka. S ohledem na přijatý závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit potřebné procesní úkony, neboť ani případné ustanovení opatrovníka by nebylo způsobilé cokoliv změnit na výsledku řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
13. K posuzované ústavní stížnosti je předně nutno uvést, že stěžovatelé v ní uplatňují totožně formulované námitky jako v řízení před obecnými soudy (srov. bod 1 odůvodnění rozsudku okresního soudu, body 3 a 5 odůvodnění rozsudku krajského soudu či bod 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v nichž je shrnut obsah jednotlivých podání stěžovatelů), přičemž tyto soudy se s nimi vypořádaly ústavně souladným způsobem. Vzhledem k tomu, že při svém rozhodování vycházely především z judikatury Ústavního soudu a závěry, jež ve věci učinily, jsou s ní plně v souladu, Ústavní soud k napadeným rozhodnutím nemá zásadních výhrad a v podrobnostech na jejich odůvodnění, stejně jako na odůvodnění svých dřívějších nálezů, odkazuje.
14. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž v tomto smyslu jsou závazné pouze nálezy, nikoliv usnesení Ústavního soudu [k tomu viz blíže nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N190/47 SbNU 465)]. Uvedené platí i pro samotný Ústavní soud, který je svým dříve vysloveným právním názorem při dalším rozhodování vázán, nedospěje-li zároveň k tomu, že jsou dány podmínky pro jeho změnu postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu.
15. Ke změně právního názoru by měl nicméně Ústavní soud přistupovat jen tehdy, dojde-li ke změně sociálních a ekonomických poměrů v zemi, ke změně v jejich struktuře či změně kulturních představ společnosti. Další možností pak může být změna či posun právního prostředí tvořeného podústavním právem, které v souhrnu ovlivňuje chápání ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovalo, a především neomezuje princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tedy takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku, nejde-li samozřejmě o změny odporující mezím stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tedy nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu (viz nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02). Ve světle právě uvedeného přitom Ústavní soud neshledal, že by byl v posuzované věci dán jakýkoliv prostor pro změnu právního názoru přijatého v nálezu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 6/20, z něhož obecné soudy ve věci vycházely.
16. Podstatnou část argumentace stěžovatelů tvoří výhrady proti části §63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, ve slovech "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva". Návrh na jeho zrušení nicméně nepodávají, když zároveň uvádějí, že jsou si vědomi nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/20, jímž byl návrh na zrušení citované části tohoto ustanovení zamítnut. Domáhají-li se však závěrů obsažených v odlišném stanovisku, jež bylo k tomuto nálezu připojeno, nezbývá než připomenout, že odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu nemají na rozdíl od jeho nálezů právně závaznou povahu. Soudy v nynější věci proto nijak nepochybily, vycházely-li při svém posouzení (výhradně) ze závěrů nálezu pléna Ústavního soudu, a nikoliv z odlišného stanoviska k němu připojeného.
17. Poukazují-li stěžovatelé na možná rizika a komplikace, jež by mohly údajně nastat v důsledku neuznání rozhodnutí o osvojení nezletilého, Ústavní soud opakuje, že platná právní úprava sice brání uznání takovéhoto rozhodnutí, to však neznamená, že by stát jakkoliv aktivně zasahoval do života dětí či partnerů, kteří je podle práva cizího státu osvojili (srov. obdobně bod 35 odůvodnění nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 10/15). Stejně tak koneckonců stát nezasahuje do života celé řady rodin, které Českou republiku navštěvují, aniž by si jejich členové nechávali své vzájemné vztahy u českých orgánů jakýmkoli způsobem stvrdit. Jinak řečeno, §63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém brání v některých případech tomu "přetavit" realitu vnitrostátního práva jiného státu v realitu práva českého, to ovšem neznamená, že by tato realita nebyla v každodenním životě reflektována (viz bod 28 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/20).
18. Stěžovatelé uvádějí, že do České republiky jezdívají zhruba třikrát ročně, většinou na jeden týden. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí se přitom nejeví, že by během těchto návštěv doposud došlo k jakýmkoliv problémům pramenícím z toho, že na prvního a druhého stěžovatele není podle českého práva nahlíženo jako na osvojitele nezletilého. Jde-li pak o případné budoucí důsledky neuznání osvojení, stěžovatelé popisují toliko hypotetické obavy, kterým je nadto možno v zásadě předejít možným využitím vhodných právních instrumentů.
19. K odkazům stěžovatelů na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva lze pro stručnost odkázat na body 29 až 32 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/20, v nichž je podrobně rozvedeno, z jakých důvodů nelze mít za to, že by podmínky pro uznání cizího rozhodnutí stanovené v §63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém bylo nutno považovat za rozporné s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
20. Ztotožnit se pak nelze ani se závěrečnou námitkou rozporu napadených rozhodnutí s unijním právem, resp. s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. 12. 2021 ve věci C-490/20, neboť ten se týkal případu s poněkud odlišným právním i skutkovým základem. Soudní dvůr zde v odpovědi na předběžnou otázku, jež mu byla položena správním soudem v Sofii (Administrativen sad Sofia - grad, Bulharsko) vyslovil (stručně shrnuto), že nezletilému dítěti, které je občanem Evropské unie a v jehož rodném listě vydaném příslušnými orgány hostitelského členského státu jsou jako jeho rodiče označeny dvě osoby stejného pohlaví, je členský stát, jehož je toto dítě státním občanem, povinen vydat cestovní doklad, stejně jako uznat doklad z jiného členského státu, který dítěti umožňuje výkon práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
21. V posuzované věci však nezletilý stěžovatel není státním občanem České republiky, a argumentace Soudního dvora tak již z tohoto důvodu není přiléhavá. Z citovaného rozsudku navíc dále vyplývá, že jeho závěry nelze vykládat tak, že by měl členský stát (jehož je dotyčné dítě státním občanem) povinnost upravit, že rodiči mohou být osoby stejného pohlaví, nebo uznat, že osoby, které jsou jako rodiče dítěte uvedeny v rodném listě vystaveném orgány jiného členského státu, mají vůči tomuto dítěti rodičovský vztah za jiným účelem, než je výkon práv plynoucích dítěti z unijního práva (srov. bod 57 odůvodnění rozsudku ve věci C-490/20), zde konkrétně výkon práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Jak již bylo přitom výše konstatováno, v průběhu řízení nebylo tvrzeno, natožpak prokázáno, že by českými orgány veřejné moci bylo v důsledku neuznání rozhodnutí o osvojení jakkoliv zasahováno do svobody pohybu a pobytu stěžovatelů na území České republiky.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu