ECLI:CZ:US:2023:4.US.2217.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2217/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 30 Cdo 1551/2023-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023 č. j. 19 Co 9/2023-137 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 11 C 83/2022-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení jako odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 30 000 Kč, ve zbytku ji zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení obvodní soud použil §142 odst. 3 občanského soudního řádu a přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že v rozsahu částky 10 000 Kč a jí odpovídajících úroků žalobu zamítl. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Na základě §224 odst. 2 občanského soudního řádu městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž opět přistoupil k použití §142 odst. 3 občanského soudního řádu a stěžovatelce přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť žádná z jí předložených otázek přípustnost dovolání nezaložila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je polemika s nedostatečnou výší odškodnění, kterého se jí dostalo. Stěžovatelka předkládá různé výpočty, jimiž srovnává výši odškodnění s cenou kávy v kavárně, oběda v restauraci, výší minimální mzdy, cenou chleba nebo benzínu.
6. Tím, že obecné soudy dle stěžovatelky bagatelizovaly její nárok na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, mělo dojít k vyprázdnění materiálního obsahu jejích nároků. Rozhodnutí obecných soudů proto podle stěžovatelky porušují její ústavně zaručená základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (s výjimkou uvedenou níže v bodu 9), která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou uvedenou níže v bodu 10). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Stěžovatelka ústavní stížností napadá i vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu, který byl výrokem I rozsudku městského soudu zčásti potvrzen (20 000 Kč s příslušenstvím) a zčásti změněn (10 000 Kč s příslušenstvím). V rozsahu, ve kterém byl potvrzen, není stěžovatelka zjevně subjektivně oprávněna ústavní stížnost podat, neboť v tomto rozsahu jí bylo vyhověno. To samé platí ohledně výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu, kterým potvrdil vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu.
9. V rozsahu, kterým byl změněn výrok I rozsudku obvodního soudu (10 000 Kč s příslušenstvím), a v nákladovém výroku III, pak není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Není totiž povolán rušit, co již bylo změněno, potažmo odklizeno rozhodnutím městského soudu. Vzhledem k tomu, že městský soud svým rozsudkem částečně změnil rozsudek obvodního soudu, sám znovu postupem podle §224 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodoval výrokem II rozsudku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tedy i před obvodním soudem jako soudem prvního stupně. Rozhoduje-li odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, je tím automaticky nahrazen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo třeba výslovně vyjadřovat ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud se k problematice odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil [viz např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 (N 45/88 SbNU 615)]. Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončeno konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů demokratického právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany.
13. Obecné soudy v napadených rozsudcích zaujaly k řešení tohoto problému postoj, který je rozumný a jenž je Ústavním soudem obecně přijímán [viz nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773)], tj. pokusily se srovnat intenzitu zásahu a s tím spojenou výši zadostiučinění s podobnými případy řešenými soudní praxí. Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledává odlišnosti.
14. Obecné soudy přitom ve svém postupu vyšly z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Těmi jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozeného.
15. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z toho, že trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno dne 29. 1. 2019 a skončilo rozsudkem, jímž byla stěžovatelka zproštěna obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Zproštění stěžovatelky nabylo právní moci dne 22. 4. 2021. Stěžovatelčino trestní stíhání tak trvalo téměř 27 měsíců. Po část řízení byla stěžovatelka stíhána pro trestný čin výtržnictví v souběhu s trestným činem rvačky, následně byla po zbytek řízení stíhána pro trestný čin ublížení na zdraví.
16. Dalším kritériem relevantním pro rozhodování bylo, že stěžovatelka již byla v minulosti třikrát za trestný čin odsouzena.
17. Při posuzování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházel obvodní soud z rozhodnutí označených stěžovatelkou a rovněž z rozhodnutí známých mu z jeho úřední činnosti.
18. Obvodní soud jako rozhodující označil rozsudek městského soudu ze dne 15. 12. 2021 č. j. 55 Co 31/2021-127, v němž byl tehdejší žalobce odškodněn částkou 25 000 Kč za nezákonné trestní stíhání za přečin těžkého ublížení na zdraví, za nějž mu hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až 4 roky (méně než stěžovatelce), a hrozilo mu, že by musel hradit náhradu škody ve značné výši (na rozdíl od stěžovatelky), délka řízení činila 11 měsíců (méně než u stěžovatelky), přičemž šlo o žalobce, u nějž běžela zkušební doba odkladu dříve vydaného rozhodnutí v jiném trestním řízení, v němž byl žalobci uložen trest odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 21. 6. 2019, a žalobce se tak obával v důsledku předmětného trestního řízení přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný (obdobně jako stěžovatelka). Tehdejší žalobce byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu, přičemž během trestního stíhání trpěl pocity frustrace, stresu a nejistoty, jeho újmu však významně snížila skutečnost, že již nebyl osobou bezúhonnou (vše shodně jako stěžovatelka). Obvodní soud měl za to, že z posuzovaných rozhodnutí má právě toto rozhodnutí s projednávanou věcí nejvíce shodných znaků.
19. Dále obvodní soud zohlednil růst průměrné mzdy a cen, a proto oproti částce přiznané městským soudem ve shora rekapitulovaném rozhodnutí navýšil náhradu a celkem přiznal stěžovatelce 30 000 Kč.
20. Městský soud snížil odškodnění přiznané stěžovatelce o 10 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud upozornil na to, že obvodní soud při svém rozhodování opomenul rozsudek městského soudu ze dne 21. 10. 2021 č. j. 70 Co 319/2021-86, jímž byla řešena věc nezákonně trestně stíhaného žalobce, jemuž za trestný čin krádeže hrozil trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let (tedy stejně jako stěžovatelce, která však byla touto trestní sazbou ohrožena pouze po 11 měsíců řízení), toto trestní stíhání trvalo po dobu 18 měsíců, žalobce měl již trestní minulost a bylo mu přiznáno zadostiučinění ve výši 20 000 Kč.
21. Podle městského soudu rovněž nemělo být bráno v úvahu, že stěžovatelce hrozila přeměna dříve uloženého podmíněného trestu, neboť šlo o okolnost, kterou si svou předchozí trestnou činností způsobila sama. Dále se městský soud neztotožnil s tím, že by měla být zohledňována inflace, neboť trestní stíhání stěžovatelky probíhalo v obdobné době jako stíhání těch, v jejichž věcech byla vydána rozhodnutí, s nimiž soudy stěžovatelčinu věc srovnávaly. Vyšší inflace v poslední době podle městského soudu nemohla mít vliv na odpovědnost státu a z ní plynoucí (již dříve vzniklý) nárok.
22. Ústavní soud volbu srovnávaných případů a ani jejich posouzení obecnými soudy nepokládá za excesivní. Srovnávací přístup lze i podle názoru Ústavního soudu považovat za rozumnou metodu pro stanovení náhrady za újmu. Nelze se pouze s odkazem na jedinečnost každého případu bez dalšího uchylovat k použití kritéria "obecného vnímání spravedlnosti", protože takové vnímání je ze své podstaty subjektivní a docházelo by poté k nedůvodným rozdílům v odškodňovací praxi a porušení rovnosti před zákonem.
23. Ústavní soud nijak nerozporuje pocit stěžovatelky z nízké výše stanoveného odškodnění a v zásadě s ní souhlasí, že žádná částka jí nemůže zcela odčinit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, to však samo o sobě nijak nevylučuje závěr, že přiznaná částka je přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu. Odhlédne-li se od skutečnosti, že odškodnění v penězích ze své podstaty stěží může poskytnout skutečně plnou satisfakci (tím méně dokáže vrátit čas), je i případné obecné zvýšení náhrad (například ve smyslu zohlednění růstu cen v ekonomice) systémovou a komplexní záležitostí, která by neměla být řešena rozhodovací činností Ústavního soudu, navíc zde obecné soudy srovnávaly údaje z téže doby, a vliv času související s plněním v prodlení kompenzuje úrok z prodlení. Ústavní soud se proto u přezkoumávané věci omezil na posouzení, zda obecné soudy aplikovaly v řízení řádně výše předestřený rámec a zda se nedopustily excesu, a došel k závěru, že vůči postupu obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad a nevidí důvod ke kasačnímu zásahu.
24. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. V rozsahu popsaném v bodu 9 ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V rozsahu popsaném v bodu 10 stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že není k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu