ECLI:CZ:US:2023:4.US.2234.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2234/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti a) Petra Jandáska, b) Ludmily Jandáskové a c) Jana Jandáska, všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 24 Cdo 2455/2021-295, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2021 č. j. 38 Co 131/2020-276 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. května 2020 č. j. 5 C 19/2014-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Rudolfa Foldyny a Jarmily Foldynové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé podali žalobu, kterou se domáhali určení, že stěžovatel a) je vlastníkem pozemku parc. č. X1, v katastrálním území T., obec T., zapsaného na listu vlastnictví č. X2, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov (dále také jen "pozemek parc. č. X1") o výměře 842 m2, a vedlejší účastníci jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X3, v katastrálním území T., obec T., zapsaného na listu vlastnictví č. X4, vedeném tamtéž (dále také jen "pozemek parc. č. X3") o výměře 395 m2, nebo aby bylo určeno, že bezpodílovými spoluvlastníky posledně uvedeného pozemku jsou stěžovatelé b) a c). Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") nejdříve rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 5 C 19/2014-76 žalobu zamítl. Po podání odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 38 Co 252/2016-102 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 3029/2017-149 odmítl. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1995/18 (N 152/96 SbNU 8) zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu, načež krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 38 Co 252/2016-181 zrušil původní rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Po uvedeném zásahu Ústavního soudu a následném zrušení původního rozsudku okresního soudu krajským soudem okresní soud napadeným rozsudkem opět žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že z kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2003, uzavřené mezi stěžovateli b) a c) a vedlejšími účastníky (stejně jako z jí odpovídající smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 5. 2. 2003) jednoznačně plyne vůle stěžovatelů prodat pozemek parc. č. X3, avšak o výměře 647 m2, neboť toto ujednání bylo ve smlouvě výslovně obsaženo. Soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a to na základě přechodného ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle §35 odst. 2 obč. zák. "[p]rávní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem". Je-li v obou smlouvách určitě a jednoznačně písemnou formou vyjádřena vůle smluvních stran učinit předmětem kupní smlouvy pozemek parc. č. X3 o výměře 647 m2, nelze přisvědčit stěžovatelům, že ve skutečnosti chtěli prodat předmětný pozemek toliko o výměře 395 m2. Tvrzená vůle stěžovatelů je v rozporu s jazykovým projevem učiněným v obou písemných smlouvách, a v daném sporu tak lze spatřovat zřetelnou snahu žalobců již jednou učiněný projev vůle měnit. Stěžovatelům okresní soud nepřisvědčil ani v tom, že v kupní smlouvě je ve výměře pozemku písařská chyba, způsobená vedlejšími účastníky, uvádějící tak stěžovatele v omyl. Vymezení předmětu koupě jak ve smlouvě o smlouvě budoucí, tak v kupní smlouvě je totožné. Navíc stěžovatelka při výslechu uvedla, že stěžovatelé měli možnost se před podpisem obou smluv s jejich obsahem seznámit a přečíst si je; následně smlouvy podepsali a písemné vyhotovení těchto smluv také obdrželi. K závěru, že smluvní strany učinily předmětem kupní smlouvy pozemek parc. č. X3 o celé jeho výměře 647 m2 (a nikoli 395 m2, jak tvrdí stěžovatelé), vedla okresní soud i skutečnost, že v žádné ze smluv není odkaz na geometrický plán (ač byl vyhotoven a schválen katastrálním úřadem), kterým měl být pozemek parc. č. X3 rozdělen, a tento geometrický plán nebyl ani nedílnou součástí kupní smlouvy. Okresní soud dodal, že s těmito závěry, včetně adekvátnosti kupní ceny a nemožnosti stěžovatelů převést darovací smlouvou pozemek parc. č. X1 o výměře 842 m2 (což by byla nová výměra podle geometrického plánu), ale pouze 590 m2, se měl ztotožnit i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1995/18.
4. Co se týče namítaného vydržení, shledal okresní soud, že stěžovatelé nemohli být se zřetelem ke všem zjištěným skutečnostem v dobré víře, že jim pozemek náleží. Především poukázal okresní soud na to, že právní titul převodu vlastnictví i zápis v katastru nemovitostí shodně nevyvolávaly pochybnosti o tom, komu sporný pozemek patří. Tvrzené přesvědčení stěžovatelů bylo krátce po podpisu kupní smlouvy a poté při podpisu darovací smlouvy v roce 2004 narušeno, neboť si všimli "písařského chyby" ve výměře, uvedené v kupní smlouvě, a dále je notářka, která sepisovala darovací smlouvu, upozornila na rozdíl mezi skutečným stavem a jejich představou.
5. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud zdůraznil, že platnost kupní smlouvy, určitost a jednoznačnost projevu vůle, byla soudy všech instancí posouzena shodně (viz výše). Dále krajský soud poukázal na skutková zjištění okresního soudu, s nimiž se zcela ztotožnil; konstatoval, že poté, co stěžovatelka vypověděla, že stěžovatelé byli notářkou upozorněni na nesrovnalosti ve výměře pozemku, jednali o tom s vedlejšími účastníky, avšak vedlejší účastník chtěl věc řešit až po splacení svého úvěru. Ve shodě s okresním soudem tak krajský soud považoval další dokazování dobré víry stěžovatelů za nadbytečné, a ztotožnil se s okresním soudem i v tom, že stěžovatelé vlastnictví pozemku vydržet nemohli.
6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl především k závěru, že právní posouzení věci krajským soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že stěžovatelé staví své právní námitky na odlišném skutkovém stavu, než jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterážto správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé především namítají, že soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1995/18. Podle stěžovatelů obecné soudy nesprávně posoudily jejich dobrou víru, přičemž není pochyb o okolnostech svědčících jejich oprávněné držbě, resp. domnělé držbě pozemku. K tomu tvrdí, že kdyby byli přesvědčeni, že vlastnické právo k pozemku nepřevedli, stěží by toto přesvědčení mohlo narušit zjištění o chybě ve výměře pozemku. To má být zřejmé i z darovací smlouvy, v níž stěžovatelé dali najevo, jaký pozemek darují stěžovateli č. 1, tj. že jde o pozemek včetně sklepu a hospodářské budovy. Tomu odpovídá i názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1995/18. Jejich dobrou víru nemohla narušit informace od notářky o nesrovnalosti ve výměře, neboť stěžovatelé byli vedlejšími účastníky ujišťováni, že jde o pouhé nedorozumění, které není třeba řešit. Stěžovatelé připomínají, že smlouva odkazovala na znalecký posudek, který uvádí jinou výměru než geometrický plán, čemuž odpovídá i nižší kupní cena. Obecné soudy se údajně nezabývaly rozporem mezi sjednanou a zaplacenou kupní cenou, který způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, neboť jde o zastřené právní jednání. Znalecké posudky hodnotily pozemek o výměře 395 m2, nikoli 647 m2. Stěžovatelé také podotýkají, že 11 let odváděli daň z nemovitosti o výměře 842 m2.
8. Dále stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu, z níž má plynout, že nebyly-li v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky vlastní, a tedy k nim vlastnické právo mohl vydržet. Jestliže nadto vlastník trpěl užívání části svého pozemku po řadu let, je zřejmé, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Již z textu smlouvy mají být patrné pochybnosti o vůli stran, pročež má být projev vůle neurčitý a nesrozumitelný. Vedlejší účastníci nedokázali vysvětlit, proč - měli-li v úmyslu koupit pozemek o výměře 647 m2 - ve smlouvě uvedli, že nemovitosti jsou oceněny znaleckým posudkem, který ale oceňoval výměru 395 m2.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
11. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích srozumitelně a přesvědčivě vyvráceny. Stěžovatelé především brojí proti skutkovým zjištěním, která ústila v právní závěr obecných soudů o nemožnosti vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. X3. Ústavní soud však zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156) a ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)].
12. Shrnul-li Nejvyšší soud na str. 4 odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatelé "vycházejí ze zcela jiné skutkové verze případu, neboť se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, polemizují a zcela přehlížejí skutkové zjištění, které bylo zásadně významné pro rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive [...] odvolacího soudu", vyjadřuje to dostatečně pregnantně i obsah ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé jiné argumenty nesnesli.
13. Pro posuzovanou věc je zásadní, že okresní soud i krajský soud vyhověli požadavkům kladeným zejména v bodech 17 až 21 odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1995/18. Soudy zřetelně odůvodnily, proč a kdy nejpozději museli stěžovatelé (pro objektivní přítomnost pochybností), pozbýt dobrou víru ve vlastnictví pozemku. Zbylé námitky stěžovatelů v uvedeném nálezu buďto nemají oporu, nebo jsou jím přímo vyvráceny.
14. Tvrdí-li stěžovatelé, že kupní smlouva je neplatná, neboť v ní nebyly dostatečně specifikovány převáděné pozemky, přehlížejí, že v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí jednoznačná a že o určitosti specifikace pozemků ve smlouvě neměly soudy pochybnosti. Jestliže své závěry v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, není důvod jim nyní oponovat.
15. Zjevně neopodstatněné jsou také námitky stěžovatelů o užívání sporného pozemku. Obecné soudy jednoznačně a s dostatečným odůvodněním uzavřely, že tato tvrzení nejsou rozhodná, jestliže stěžovatelé museli nejpozději v roce 2004 ztratit dobrou víru ve vlastnictví pozemku. Nad rámec uvedeného lze dodat, že tvrzení o tom, že kupní smlouvu, která odkazuje na znalecký posudek, připravovali vedlejší účastníci, jsou taktéž bez právního významu. Jestliže soudy opakovaně dospěly k závěru o určitosti a srozumitelnosti vůle projevené ve smlouvě, je nerozhodné, kdo smlouvu fakticky připravil, neboť stejně jako vedlejší účastníci ji i stěžovatelé dobrovolně uzavřeli, a pouze od toho se odvíjejí práva a povinnosti stran.
16. V posledku je zjevně neopodstatněná také námitka o rozdílu mezi sjednanou a zaplacenou kupní cenou, neboť i touto otázkou se soudy dostatečně zabývaly, svá zjištění řádně odvodnily, avšak dospěly k závěrům, které stěžovatelé zjevně přehlížejí. Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích není přítomen extrémní rozpor (viz výše bod 12), který by jediný - stran námitek stěžovatelů - mohl ústit ve zrušující zásah Ústavního soudu. Proto ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejich představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu