ECLI:CZ:US:2023:4.US.229.23.1
sp. zn. IV. ÚS 229/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Röchling Automotive Kopřivnice, s. r. o., sídlem Průmyslový park 308, Kopřivnice, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 9 Afs 124/2022-41, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2022 č. j. 22 Af 2/2022-37, rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 4. října 2021 č. j. 135959/21/4300-12711-501360 a vyrozumění Specializovaného finančního úřadu ze dne 1. července 2021 č. j. 103612/21/4300-12711-501360, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Specializovaného finančního úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy a Specializovaný finanční úřad (dále jen "SFÚ") porušily její právo na náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo i k porušení dalších ústavně zaručených práv, a to práva na šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při používání ustanovení o jejich mezích zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, práva vlastnického zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu zakotveného v čl. 11 odst. 4 Listiny, a práva na zákonné uložení daní a poplatků zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny, a zároveň došlo k porušení základních principů materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v roce 2016 byl stěžovatelce doručen dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za rok 2011, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň a stanoveno penále, a dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za rok 2012, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň a stanoveno penále. Proti oběma výměrům podala stěžovatelka odvolání. Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky proti prvnímu výměru zamítlo a výměr potvrdilo, druhý výměr změnilo tak, že doměřenou daň z příjmů právnických osob snížilo a snížilo také stanovené penále. Daň i penále byly v obou případech stanoveny v řádech milionů korun.
3. Stěžovatelka proti oběma rozhodnutím následně podala správní žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 6. 2021 č. j. 25 Af 6/2018-175 (druhým rozhodnutím ve věci) řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatelka byla uspokojena změnou obou rozhodnutí ve smyslu §124 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Rozhodnutí byla změněna tak, že stěžovatelce za rok 2011 byla doměřena daň -24 Kč a za rok 2012 daň ve výši 10 Kč.
4. Původně doměřenou daň, včetně penále a úroků z prodlení, stěžovatelka uhradila začátkem roku 2017, kterou následně správce daně s ohledem na změnu obou rozhodnutí stěžovatelce vrátil. Napadeným vyrozuměním SFÚ o předepsání úroku z nesprávně stanovené daně byla stěžovatelka vyrozuměna o předepsání úroku z nesprávně stanovené daně. Proti vyrozumění podala stěžovatelka podle §159 daňového řádu námitky, neboť požadovala, aby jí SFÚ předepsal úroky ve větším rozsahu. O námitce rozhodl SFÚ napadeným rozhodnutím, kterým námitce částečně vyhověl, co do úroku z nesprávně stanovené daně dle §254 daňového řádu, a částečně ji zamítl, co do nepřiznání úroku z nesprávně stanovené daně a příslušenství (tj. z penále a úroku z prodlení) za dobu ode dne jejich úhrady do dne předcházejícího dni, od něhož byl úrok za jednotlivé částky přiznán.
5. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka s rozhodnutím SFÚ nesouhlasila, podala proti němu žalobu podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), a to do II. výroku rozhodnutí SFÚ, kterým byla námitka částečně zamítnuta, přičemž namítala jeho nezákonnost a nesprávnost. Stěžovatelčinu žalobu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) shledav, že žalobní námitky nejsou důvodné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, a to podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení; konkrétně nesouhlasila se závěrem správního soudu, že SFÚ nepochybil, když jí nepřiznal nárok na úroky z doměřené daně a příslušenství za období již od úhrady doměřené daně a příslušenství. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelce vznikla povinnost uhradit státu plnění nad rámec zákona až v souvislosti s pravomocným doměřením daně, a proto teprve od tohoto okamžiku má na úrok nárok.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že hlavním důvodem zásahu do jejích práv bylo svévolné a flagrantní zneužití vrchnostenského postavení státu prostřednictvím zaměstnanců finančních úřadů, jako důsledek jejich finanční motivace. Podle stěžovatelky je nespravedlivé a nepřípustné, aby povinnost státu jako správce daně nahradit škodu způsobenou zásahem do vlastnického práva daňového subjektu byla přenesena na daňový subjekt tím, že mu nebude kompenzována (nebude mu přiznán úrok). A to zejména proto, že u náhrady škody státu - tedy případnému úroku, který by měl hradit daňový subjekt, je výpočet (počátek doby, za kterou se úrok hradí) stanoven sankčně k tíži daňového subjektu k dřívějšímu okamžiku než u náhrady škody ve formě úroku ve prospěch daňového subjektu.
8. Stěžovatelka má za to, že je nutné aplikovat §254 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, nikoli od 1. 1. 2021, jak dovodil správce daně. Původní znění, účinné v době úhrady doměřené daně stěžovatelkou i náhradní splatnosti výměrů, je pro stěžovatelku výhodnější. Stěžovatelka má proto za to, že přiznání nároku na úrok již od jeho zaplacení v roce 2017 je jediným možným výkladem §254 daňového řádu a je také v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 9 Afs 192/2017-37, který také jako podmínku stanoví splatnost (nikoli náhradní splatnost). V principech právního státu nelze přijmout výklad, kdy vznikne takto příkrý rozpor mezi plněním k tíži a ve prospěch daňového subjektu, jsou-li obě plnění založena na stejném nezákonném rozhodnutí státu, tj. výměrech. Daň stěžovatelce doměřil správce daně, a proto musí nést následky toho, že ji vyměřil protiprávně, včetně povinnosti ke kompenzaci škody způsobené v důsledku toho daňovému subjektu, což je i jedním ze základních principů právního státu.
9. Poté stěžovatelka připomíná, že výše uvedené nesprávné doměření daně bylo založeno na stanovení odlišného způsobu pro určení transferových cen, přičemž stěžovatelka celou dobu na toto stanovení odlišného způsobu a jeho nesprávnost upozorňovala.
10. Dále stěžovatelka zastává názor, že i samotná zákonná úprava úroku z neoprávněně stanovené daně v daňovém řádu tak, jak dopadala na řešenou situaci, resp. jak byla vykládána správcem daně a obecnými soudy ve správním soudnictví, byla diskriminační, protože ve svém konečném důsledku zakládala bezdůvodnou nerovnost mezi daňovým subjektem a státem, kdy stát nebyl na rozdíl od daňového subjektu plně odpovědný za svá nesprávná, nebo nezákonná rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
13. V nyní posuzované věci byla předmětem sporu otázka přiznání nároku na úrok z uhrazené daně a jeho příslušenství, a to již ode dne zaplacení nebo od splatnosti výměrů.
14. Ústavní soud připomíná, že smyslem tohoto úroku je pokrýt výši majetkové škody, která vznikne v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, a to "ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady" (§254 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020). Jazykový výklad připouští pouze výklad ve smyslu vázanosti na splatnost doměřené daňové povinnosti či pozdější úhrady této doměřené daňové povinnosti [viz usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2315/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 192/2017]. Mimo to, úrok bylo bez ohledu na změnu právní úpravy možné přiznat vždy až po splatnosti nezákonně vyměřené nebo doměřené daně (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 192/2017 a ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 7 Afs 94/2014).
15. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na údajný "ekonomický zájem" správního orgánu na doměření daně a na vadné posouzení obvyklé ceny při stanovení daňové povinnosti, nemohou být námitky tohoto obsahu předmětem posouzení v tomto řízení. Stěžovatelka je mohla uplatnit v soudním řízení při přezkumu dodatečných platebních výměrů, tj. výměrů, kterými byla doměřena daňová povinnost.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší v podstatě totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích řízení a se kterými se soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud shledal, že ve výsledku jejich posouzení nelze soudům vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Soudy se náležitě zabývaly všemi základními žalobními námitkami stěžovatelky a v dostatečném rozsahu je vypořádaly. Z odůvodnění rozsudků je zřejmé, jakými úvahami byly soudy při posouzení věci vedeny a k jakému závěru dospěly.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu