ECLI:CZ:US:2023:4.US.2315.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2315/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. G., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 23 Cdo 1028/2022-258 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 38 Co 61/2020-150, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podáním ze dne 8. 12. 2022 stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (včetně nenapadeného prvostupňového rozsudku) po dobu řízení o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 216/2018 se podává, že I. S. (dále jen "žalobce") se vůči stěžovateli domáhal zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části kupní ceny za převod spoluvlastnického podílu ve výši id 1/2 konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. B. Okresní soud zjistil, že dne 16. 6. 2015 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, v níž byla sjednána kupní cena ve výši 1 000 000 Kč, po vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele se účastníci dne 10. 8. 2015 dohodli na odstoupení od kupní smlouvy, avšak návrh na vklad do katastru nemovitostí byl zamítnut s odůvodněním, že v dohodě nebyl uveden důvod odstoupení. Poté stěžovatel dne 28. 12. 2015 uhradil žalobci na kupní cenu částku 100 000 Kč, následně přistoupila k dluhu I. S., která dne 21. 3. 2017 uhradila žalobci částku 100 000 Kč. Stěžovatel namítal, že nemovitosti neužíval, v té době byla I. S. jeho družkou, jejímž předchozím partnerem byl žalobce, a aby majetek v trestním stíhání žalobce nepropadl, došlo k fiktivnímu převodu na stěžovatele. Stěžovatel respektoval rozhodnutí katastrálního úřadu a dne 2. 8. 2016 převedl spoluvlastnický podíl na I. S. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 10 C 216/2018-70 žalobě vyhověl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit úspěšnému žalobci náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že účastníci respektovali rozhodnutí katastrálního úřadu, čemuž odpovídalo jejich následné chování a úkony, tedy že kupní smlouvu považovali za platnou, bez ohledu na uzavřenou dohodu o odstoupení. Tím dali najevo svou vůli být nadále kupní smlouvou vázáni, což znamená odvolání účinků odstoupení od této smlouvy.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s právním posouzením důsledků dohody "o zrušení kupní smlouvy zde dne 10. 8. 2015, jež byla nazvána dohodou o odstoupení od kupní smlouvy". Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal odvolání důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok), změnil jeho výrok o nákladech řízení (II. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu hodnotící právní jednání účastníků a zdůraznil, že po zamítavém rozhodnutí katastrálního úřadu nezvolili jiné právní instrumenty k docílení toho, aby byl žalobce opětovně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitých věcí, nýbrž respektovali původní kupní smlouvu a v jejích intencích dále postupovali (stěžovatel uhradil splátku kupní ceny a posléze, výslovně "deklarujíc" svoje vlastnické právo, převedl spoluvlastnický podíl darovací smlouvou na I. S.).
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost založil na otázce, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4840/2015 o možnosti dohodnout se na odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti i po jejím uzavření, dokonce i poté, co byl již povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, též oboustranným odstoupením. Stěžovatel uváděl, že se v řízení bránil námitkou zániku kupní smlouvy na základě písemné dohody o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy, a že soudy jeho procesní obranu o neexistenci jeho povinnosti k zaplacení kupní ceny v důsledku souhlasného odstoupení od kupní smlouvy nesprávně posoudily. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání - po zjištění, že není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (II. výrok). K dovolací námitce stěžovatele o možnosti odstoupení na základě oboustranné dohody stran uvedl, že krajský soud uzavřel, že k odstoupení od kupní smlouvy nedošlo, neboť nebyly naplněny předpoklady uvedené v V. bodu kupní smlouvy, nikoliv z důvodu, že by nebylo možné od smlouvy odstoupit na základě oboustranné dohody stran. Dále Nejvyšší soud doplnil, že krajský soud při hodnocení dohody účastníků o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 10. 8. 2015 vycházel z výkladových pravidel obsažených v §555 a 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), přičemž přikládal význam nejen tomu, co uvedeném právnímu jednání předcházelo, ale i následnému jednání stran, kterým daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání; tento postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a výsledné hodnocení krajského soudu, podle kterého se strany po rozhodnutí katastrálního úřadu nadále cítily být vázány závazky obsaženými v kupní smlouvě ze dne 16. 6. 2015, ve světle této judikatury obstojí. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4840/2015 nepokládal za přiléhavý, neboť ve stěžovatelově věci nebyla předmětem posouzení otázka, zda lze odstoupit od smlouvy na základě dohody stran, nýbrž to, zda k odstoupení od smlouvy skutečně došlo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rozdělil stížnostní námitky do dvou skupin, jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jednak proti rozsudku krajského soudu.
6. Závěr Nejvyššího soudu, že se stěžovatelova argumentace míjí s vlastním právním posouzením krajským soudem, považuje za nelogický. Podle něj nevzal krajský soud v úvahu odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu v domnění, že nelze od smlouvy oboustranně odstoupit.
7. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil (ne)možnost změny dohody o odstoupení následným chováním stran, tj. mlčky. Stěžovatel připomíná, že podle okresního soudu byla dohoda o odstoupení od smlouvy platným právním úkonem, avšak její účinky byly konkludentně odvolány, krajský soud však dospěl k jinému závěru, že dohoda o odstoupení byla neplatným právním úkonem. V takovém případě bylo jeho povinností seznámit účastníky řízení s možným odlišným právním posouzením, což krajský soud neučinil, a proto došlo k vydání tzv. překvapivého rozsudku, jenž je porušením stěžovatelova práva na soudní ochranu. Domnívá se, že při právním posouzení došlo k excesu nerespektováním kogentního §560 o. z. o písemné formě právního jednání ve vymezených věcech, tudíž jakékoliv poukazy na možnost jejího nahrazení následným faktickým jednáním či chováním smluvních stran nemohou obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení
9. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení a žalobci, kterému by příslušelo postavení vedlejšího účastníka (§76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu).
10. Nejvyšší soud po rekapitulaci vývoje sporu, skutkových zjištění a právních závěrů krajského soudu konstatoval, že stěžovatel nenapadl dovoláním právní posouzení výkladu vůle projevené účastníky v kupní smlouvě a v dohodě o odstoupení, které provedl krajský soud, nýbrž se zaměřil na jinou otázku, jež v rozsudku krajského soudu nebyla řešena, ani řešena být nemohla, neboť by jí muselo předcházet právě hodnocení projevů vůle stran z hlediska jejich obsahu. Připomenul, že za účelem zvýšení přesvědčivosti odůvodnění se vyjádřil též k tomu, zda krajský soud při hodnocení "průjevů" (sc. projevů) vůle účastníků vycházel z výkladových pravidel obsažených v §555 a 556 o. z. a dospěl k závěru, že výsledné hodnocení krajského soudu obstojí. Podotkl, že výklad právního jednání podaný krajským soudem byl veden respektem k autonomii vůle stran soukromoprávního poměru, jež byla stvrzena několika jejich následnými právními jednáními, zejména pak samotného stěžovatele, který podle původní smlouvy nejen plnil část kupní ceny, ale předmět převodu vlastnického práva dokonce (s odstupem více než jednoho roku od uzavření kupní smlouvy) vlastním právním jednáním převedl na třetí osobu. Podle Nejvyššího soudu je dále zřejmé, že právní názor vyjádřený v odkazovaném rozsudku se vztahuje k jiné právní úpravě, než podle které bylo třeba posuzovat právní poměry založené kupní smlouvu ze dne 16. 6. 2015. Nejvyšší soud se domnívá, že napadeným usnesením nemohla být porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny (pozn. stěžovatel netvrdí porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, jeho porušení nepřichází v úvahu s ohledem na předmět sporu), proto ústavní stížnost proti tomuto usnesení není přípustná ani důvodná, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost, neodmítne-li ji, zamítl.
11. Krajský soud jen stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zároveň i na odůvodnění napadeného usnesení. Podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako neopodstatněné.
12. Žalobce se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Protože byl poučen, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.
13. Vyjádření ostatních účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a v podání ze dne 20. 1. 2023 polemizoval se závěrem Nejvyššího soudu, že nebylo vůlí účastníků kupní smlouvu jednáním ze dne 10. 8. 2015 zrušit, k čemuž doplnil, že okamžitě po odložení trestní věci Policií České republiky (přitom o převodu vlastnického práva na stěžovatele v souvislosti s trestní kauzou se stěžovatel prostřednictvím právního zástupce vyjádřil před okresním soudem) podepsal dohodu o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy. Dále připomínal obvyklý přístup Nejvyššího soudu při zjištění neúplného právního posouzení věci, s hodnocením následného jednání účastníků (k čemuž dodal, že následná darovací smlouva nemohla být platná podle §984 odst. 1 o. z.) a setrval na názoru, že jasně a určitě vymezil dovolací důvod, tj. právní otázky dosud nevyřešené, zda stejné právní posouzení dané právní otázky (pozn. uvedené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4840/2015) "je správné i v poměrech NOZ". Na vyjádření krajského soudu nereagoval s odůvodněním, že jeho rozsudek považuje z hlediska ústavněprávního za daleko větší exces, než usnesení Nejvyššího soudu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení o zániku právního vztahu vzniklého na základě kupní smlouvy ze dne 16. 6. 2015, k němuž mělo dojít dohodou ze dne 10. 8. 2015 o oboustranném odstoupení, tedy o zániku jeho povinnosti uhradit žalobci kupní cenu. Ústavní soud posoudil předložené listinné podklady, včetně spisu okresního soudu, a shledal, že stěžovatelovy představy o právních účincích jeho chování neodpovídají příslušným právním předpisům. V dohodě o odstoupení, kterou stěžovatel podepsal 7. 8. 2015 a žalobce 10. 8. 2015, oba shodně prohlásili, že "tímto od smlouvy uvedené v č. I. této dohody odstupují".
17. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy náležitě nebere v úvahu rozdíly mezi "dohodou o odstoupení" (resp. "dohodou o oboustranném odstoupení") a "dohodou o důvodech pro odstoupení" (tato nedůslednost se projevila také v odůvodnění odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4840/2015). Je notorietou, že mezi obecné právní zásady patří princip dodržování smluv (pacta sunt servanda), který občanský zákoník vyjadřuje v §1759 dikcí, že smlouva zavazuje. K tomu následně dodává, že smlouvu lze změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. K těmto zákonným důvodům patří i odstoupení od smlouvy, k němuž může dojít "ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon" (§2001 o. z.). Odstoupení od smlouvy je vždy jednostranným projevem vůle, kterým se (je-li odstoupení důvodné) závazek (tj. závazkový právní vztah) zrušuje ex tunc (§2004 o. z.). Důvody pro odstoupení může v souladu s §2001 o. z. stanovit zákon nebo dohoda účastníků (sc. dohoda o důvodech pro odstoupení, která může být obsahem příslušného smluvního typu, či může být uzavřena samostatně). Jiným způsobem zániku závazků je dohoda (dissoluce), kterou strany ujednávají zánik závazku, aniž by zřizovaly závazek nový (§1981 o. z.). Odlišení těchto způsobů zániku závazku má význam pro posouzení jejich případných věcněprávních následků [též kvůli "zatemnění" právních následků různých právních jednání zavedením dvojího významu - konstitutivního a deklaratorního - vkladu do katastru nemovitostí zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Zatímco po odstoupení od smlouvy má vklad do katastru nemovitostí "jen" deklaratorní účinky, neboť k věcněprávním následkům došlo ex lege, u dohody o zrušení závazku má účinky konstitutivní - právotvorné.
18. Použití výkladových pravidel (§555 a násl. o. z.) obecnými soudy je v posuzované věci ústavně souladné, neboť na základě dohody o odstoupení uzavřené mezi stěžovatelem a žalobcem nedošlo k nastoupení věcněprávních účinků. Zamítnutí návrhu na vklad podle této dohody odůvodněné zjištěním, že účastníci v ní neuvedli důvod odstoupení (viz rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Havlíčkův Brod ze dne 22. 9. 2015 č. j. V-6353/2015-601), je sice v souladu s občanskoprávní úpravou odstoupení, avšak bylo povinností katastrálního úřadu zabývat se obsahem předložené dohody a její obsah vyložit tak, že jde o dohodu o zrušení kupní smlouvy [pozn. stěžovatel v ústavní stížnosti (str. 5) výslovně konstatuje, že dohoda o "odstoupení od kupní smlouvy, je podle svého obsahu jednoznačně dohodou o zrušení kupní smlouvy"]. Krajský soud přiléhavě v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 7.) konstatoval, že účastníci následně nezvolili jiné právní instrumenty k docílení toho, aby byl žalobce opětovně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník (tj. v souladu s poučením v rozhodnutí katastrálního úřadu nepodali žalobu podle §244 a násl. o. s. ř.). K tomu krajský soud poznamenal, že účastníci nadále respektovali kupní smlouvu a v jejich intencích postupovali (viz výše bod 3.). Nešlo-li k nastoupení věcněprávních účinků předmětné dohody účastníků, nemá stěžovatelem tvrzený nedostatek písemné formy u odvolání účinků odstoupení od kupní smlouvy právní význam. Neopodstatněná je i jeho námitka o rozdílném hodnocení dohody o odstoupení okresním soudem a krajským soudem (str. 6 ústavní stížnosti). Podle stěžovatele dospěl krajský soud rozdílně od okresního soudu k závěru, že dohoda o odstoupení od smlouvy byla neplatným právním úkonem. Krajský soud však v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 7.) uvedl, že listinu označenou jako "dohoda o odstoupení od kupní smlouvy" nelze hodnotit jako platné odstoupení od smlouvy, neboť nenastaly podmínky předvídané v bodě V. kupní smlouvy. Použitý obrat neznamená hodnocení neplatnosti dohody, ale vyjádření jejích právních následků, tj. že odstoupení není důvodné. Tato drobná neobratnost krajského soudu však nemůže vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
20. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co v průběhu řízení návrh na odklad vykonatelnosti obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu