ECLI:CZ:US:2023:4.US.234.23.1
sp. zn. IV. ÚS 234/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele obchodní korporace Bytové družstvo U 1. baterie 29, družstvo, sídlem U První baterie 1697/29, Praha 6 - Břevnov, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, sídlem Pšenčíkova 677/18, Praha 12 - Kamýk, proti I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2022 č. j. 15 Co 244/2022-82 a I., III., IV. a VI. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 2022 č. j. 6 C 128/2021-59, a návrhu s ní spojeném na zrušení §2 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42/390, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení konkretizovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala zaplacení 18 472 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout bezesmluvním užíváním pozemku vedlejší účastnice, na němž stojí garáž ve vlastnictví stěžovatele, za které stěžovatel neplatil v plné, stěžovatelkou požadované výši. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 6 446 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II). Dále obvodní soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III) a zaplatit České republice na znalečném 2 931 Kč (výrok IV) a na soudním poplatku 1 000 Kč (výrok VI). Obvodní soud na základě výše uvedených nesporných skutečností o vlastnickém právu ke garáži a pozemku dospěl k závěru, že stěžovatel má vedlejší účastnici vydat bezdůvodné obohacení, které získal neplacením nájemného v odpovídající výši. Výši bezdůvodného obohacení soud určil jednak podle cenové mapy stavebních pozemků hlavního města Prahy pro příslušnou parcelu, jednak podle znaleckého posudku. Znalkyně při absenci srovnatelného nájemného vycházela z kapitalizace nájemného ve výši 5 % z ceny pozemku ročně; a to z ceny, která je v daném místě přiměřená a obvyklá.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení §2 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku České republiky"), Ústavnímu soudu, jak požadoval stěžovatel. Městský soud shledal, že vedlejší účastnice uplatnila svůj nárok v občanskoprávním řízení, tudíž na toto řízení nedopadá §2 odst. 1 zákona o majetku České republiky, nýbrž odstavec 2 téhož ustanovení, který výslovně stanoví, že tento zákon se nevztahuje na úkony a postupy příslušných orgánů, vedou-li trestní, občanskoprávní, správní nebo jiné obdobné řízení. V této věci byla rozhodná příslušná ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, jejichž rozpor s ústavním pořádkem městský soud neshledal. Městský soud dále nepovažoval za důvodnou stěžovatelovu námitku, že se nemohl zúčastnit místního šetření znalkyně. Nejde o podstatnou vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí o věci samé, a byla by tak důvodem pro zrušení rozsudku obvodního soudu. Znalecký posudek bylo možno vypracovat i jen na základě listinných podkladů, které byly poskytnuty oběma účastníky a byly založeny ve spisu. Navíc tímto opomenutím nebyl žádný z účastníků zkrácen ve svých právech, neboť obvodní soud jim dal prostor, aby se vyjádřili k písemnému vyhotovení znaleckého posudku, přičemž na návrh stěžovatele obvodní soud provedl i výslech znalkyně. Stěžovatel tak měl možnost své výhrady a připomínky uplatnit při jednání. Stěžovatel k posudku výhrady neměl a jím stanovenou výši náhrady za užívání předmětného pozemku bez právního důvodu ve výši obvyklého nájemného akceptoval.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy nezohlednily, že za nemovitosti ve vlastnictví hlavního města Prahy platí nájemci nižší nájemné než za nemovitosti ve vlastnictví státu, což považuje za diskriminační. Stěžovatel trvá na zrušení §2 odst. 1 zákona o majetku České republiky, neboť v jeho důsledku stát "nemůže na rozdíl od hlavního města Prahy sjednat se stěžovatelem v daném místě a čase nižší nájemné, než jaké je v daném místě a čase nájemné obvyklé, ačkoli osud všech pozemků pronajímaných veřejnou správou na území hlavního města Prahy vlastníkům garáží k nepodnikatelským účelům byl původně týž - patřily státu (hospodařily s nimi bývalé státní podniky, popř. obvodní podniky bytového hospodářství a teprve až v souvislosti se vznikem samosprávného obecního zřízení po roce 1989 zvláštními právními předpisy bezúplatně přešly do majetku obcí. Nebýt §2 odst. 1 zákona o majetku České republiky, mohl by i stěžovatel platit vedlejší účastnici pouze tolik, kolik z téhož právního důvodu platí hlavnímu městu Praze vlastníci garáží užívající jeho obecní pozemky k nepodnikatelským účelům". S touto argumentací o dvojím režimu pronájmu (státem a hlavním městem Praha) se podle stěžovatele soudy nezabývaly. Dále stěžovatel spatřuje v postupu obvodního soudu porušení svého práva na soudní ochranu, protože nemohl být přítomen místnímu šetření znalkyně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Přestože v posuzované věci stěžovateli svědčilo právo na odvolání proti rozsudku obvodního soudu (kterého také využil), nelze přehlédnout, že stěžovateli k zaplacení uložená částka je svou výší bagatelní. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v takových případech je již z jejich podstaty - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Za takto extrémní podle názoru Ústavního soudu napadené rozsudky považovat nelze.
8. Stěžovateli lze přisvědčit pouze potud, že se soudy podrobněji nezabývaly jeho argumentem o údajně diskriminační výši nájmů obecních a státních nemovitostí v hlavním městě Praze. To však v celkovém kontextu okolností věci nečiní napadená rozhodnutí extrémní ve smyslu ústavněprávním (viz předchozí bod). V prvé řadě tuto argumentaci zřetelně zpochybnila vedlejší účastnice již v replice k vyjádření stěžovatele k žalobě (viz bod 4 rozsudku obvodního soudu), z níž plyne, že stěžovatel nesrovnával srovnatelné případy, nýbrž poukazoval na regulované nájemné u nájmů obecních nemovitostí ve veřejném zájmu, u nichž je nájemné hrazeno z veřejných prostředků. Pro výpočet nájemného ve výši 5 % z ceny pozemku pak využil údaje o prodejích nemovitostí uskutečněných v jiném časovém okamžiku. Skutečnost, že se různé subjekty řídí v různých situacích jinými právními předpisy, sama o sobě neústavnost napadených rozsudků nezpůsobuje. Především pak z napadených rozhodnutí dostatečně přesvědčivě plyne, že soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení postupovaly pečlivě, dospěly k částce svou výší bagatelní a stěžovatel měl možnost se k námitkám protistrany i ke znaleckému posudku vyjádřit. Stěžovatel výši úhrady podle znaleckého posudku akceptoval (viz body 10 a 19 odůvodnění rozsudku městského soudu) a další námitky nevznesl.
9. Městský soud dostatečně odůvodnil, proč nemohla mít nepřítomnost stěžovatele při místním šetření znalkyně vliv na správnost rozhodnutí věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou srozumitelná, logická a prosta excesu, který by jediný mohl ústit ve zrušující zásah Ústavního soudu. Na ústavně souladná odůvodnění napadených rozsudků proto Ústavní soud odkazuje.
10. V posledku Ústavní soud dodává, že jelikož stěžovatel k návrhu na zrušení nákladových výroků rozsudku obvodního soudu žádnou argumentaci nesnesl, lze mít za to, že jej podal toliko z důvodu jejich závislosti na rozhodnutí ve věci samé (výroky I a II rozsudku obvodního soudu). Jelikož rozsudek obvodního soudu ani v části týkající se náhrady nákladů řízení nebudí pochybnosti a podléhá stejně jako u bagatelních částek toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, Ústavní soud se tímto návrhem vzhledem k výše uvedenému podrobněji nezabýval.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §2 odst. 1 zákona o majetku České republiky sdílí právní "osud" ústavní stížnosti, pročež byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu