ECLI:CZ:US:2023:4.US.2348.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2348/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Slatinského, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti části výroku II a výroku IV usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2023 č. j. 26 Co 251/2022-162, 26 Co 58/2023, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a města Znojma, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v části výroku II, kterou byly potvrzeny výroky II a IV usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 2. 2022 č. j. 15 EXE 7286/2010-104 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2023 č. j. 15 EXE 7286/2010-137, jakož i ve výroku IV a v petitu navrhuje - v rozporu s takto vymezeným rozsahem - aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu (i v rozsahu nenapadeném v odůvodnění ústavní stížnosti) a uvedená usnesení okresního soudu (v odůvodnění ústavní stížnosti vůbec nenapadená) a aby konstatoval, že těmito rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i jeho právo na legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V exekuční věci stěžovatele (povinného) vedené pro vymožení 26 000 Kč ve prospěch vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 2. 2022 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 10. 2015 zastavil exekuční řízení vedené pod sp. zn. 15 EXE 7286/2010 (výrok I), žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), soudnímu exekutorovi JUDr. Petru Kociánovi, Exekutorský úřad Brno-venkov, nepřiznal náhradu nákladů exekuce (výrok III), zamítl návrh stěžovatele na zrušení všech rozhodnutí vydaných v exekuci po dni 19. 10. 2015 (výrok IV) a na vrácení veškerého plnění vymoženého po dni 19. 10. 2015 (výrok V).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného usnesení potvrdil výrok I napadeného usnesení okresního soudu ve znění "Exekuční řízení vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-venkov JUDr. Petrem Kociánem pod sp. zn. 137 EX 20325/16 se zastavuje". Výrokem II potvrdil usnesení okresního soudu ve výrocích II, III a IV. Výrokem III změnil výrok V usnesení okresního soudu tak, že uložil soudnímu exekutorovi JUDr. Petru Kociánovi vrátit stěžovateli vymožené plnění ve výši 7 865 Kč (výrok III bod 1) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil vrátit stěžovateli na náhradu nákladů exekuce vymožené plnění ve výši 6 631 Kč (výrok III bod 2). Výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že byly splněny podmínky pro zastavení exekučního řízení (nikoliv exekuce), neboť v exekuci bylo pokračováno (soudní exekutor JUDr. Petr Kocián převzal v roce 2016 věc původně vedenou soudní exekutorkou JUDr. Emilií Čenovskou, Exekutorský úřad Strakonice, pod sp. zn. EX 8579/10) a vymoženo celkem 40 496 Kč, přestože vymáhaná povinnost již byla dříve (19. 10. 2015) splněna (uhrazena) stěžovatelem v exekuci vedené JUDr. Emilií Čenovskou (v tomto řízení byla vymožena celkem částka 38 269,40 Kč, kterou tvořily jistina, náklady vedlejšího účastníka řízení, náklady exekuce a částka odpovídající dani z přidané hodnoty). Bylo-li rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, bylo třeba při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky řízení postupovat přiměřeně podle použitého §146 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nikoliv podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud přitakal okresnímu soudu, že zavinění zastavení řízení nebylo možno shledat u žádného z účastníků řízení. Stav, za kterého bylo v exekuci pokračováno i přes dřívější vymožení pohledávky včetně jejího příslušenství a úhrady nákladů exekuce, je důsledkem postupu soudních exekutorů provádějících exekuci, a nikoliv zaviněním některého z účastníků řízení, pročež se při rozhodování o nákladech mezi účastníky řízení neuplatnil §146 odst. 2 o. s. ř., nýbrž bylo třeba použít §146 odst. 1 o. s. ř.
5. V souvislosti se zastavením exekučního řízení zavázal krajský soud JUDr. Petra Kociána vrátit stěžovateli v exekuci vymoženou částku v rozsahu, ve kterém jí dosud disponuje (7 865 Kč), a za přiměřeného použití §271 o. s. ř. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost vrátit stěžovateli JUDr. Petrem Kociánem vyplacenou náhradu v exekuci účelně vynaložených nákladů (6 631 Kč). Co se týče samotné jistiny (26 000 Kč), kterou vymohl JUDr. Petr Kocián a následně vyplatil vedlejšímu účastníkovi řízení, krajský soud uvedl, že její vrácení procesní předpisy neumožňují a navíc je tato otázka předmětem dalšího řízení vedeného u okresního soudu (sp. zn. 12 C 37/2021), v němž se stěžovatel domáhá vůči vedlejšímu účastníkovi řízení vydání bezdůvodného obohacení.
6. Požadavek stěžovatele na zrušení všech rozhodnutí vydaných v exekuci po splnění vymáhané povinnosti úhradou na účet JUDr. Emílii Čenovské pak neměl oporu v exekučním řádu, potažmo v občanském soudním řádu. Krajský soud nicméně zdůraznil, že příkazy k úhradě nákladů exekuce vydané JUDr. Petrem Kociánem nemají žádné účinky (srov. §47 odst. 7 exekučního řádu). Vzhledem k tomu, že každý z účastníků řízení měl v odvolacím řízení částečný úspěch, rozhodl krajský soud o náhradě odvolacího řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že závěr o tom, že žádný z účastníků řízení nezavinil zastavení řízení, ničím neodůvodnily. V tom spatřuje nepřípustnou svévoli. Stěžovatel naopak zastává názor, že zavinění je třeba přičíst vedlejšímu účastníkovi řízení, který v exekučním řízení pokračoval, přestože bylo plnění vymoženo. Na jeho zavinění nemůže změnit nic ani to, že o vymoženém plnění nevěděl. Znaky svévole vykazuje i rozhodnutí krajského soudu o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že zatímco vedlejší účastník řízení nebyl v odvolacím řízení vůbec úspěšný, on sám byl úspěšný alespoň částečně. Okresní soud totiž vyhověl jeho odvolacím námitkám tím, že vydal doplňující usnesení a krajský soud na základě jeho odvolání rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka řízení i soudního exekutora JUDr. Petra Kociána vrátit stěžovateli částku celkem ve výši 14 496 Kč. Obecným soudům také vytýká, že odmítly rozhodnout o zrušení všech rozhodnutí vydaných poté, co exekuční řízení skončilo provedením úhrady vymáhaného plnění soudní exekutorce JUDr. Emilii Čenovské.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel brojí zejména proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře náklady řízení opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 77/12 (N 173/67 SbNU 111; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný [nález ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 3497/13 (N 75/73 SbNU 341)].
11. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebylo možno shledat zavinění zastavení řízení u žádného z účastníků řízení. K tomu Ústavní soud připomíná, že v případě zastavení řízení se uplatní obecné pravidlo §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spolu se speciálním pravidlem §146 odst. 2 o. s. ř. Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů řízení v usnesení, kterým řízení zastavuje, zabývá se vždy nejprve tím, zda některá ze stran sporu zastavení řízení nezavinila svým jednáním. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení procesního zavinění zastavení řízení a z toho vyvozovaný závěr o náhradě nákladů řízení je věcí použití a výkladu podústavního práva, jehož přezkum Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, resp. vede obvykle k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
12. V nyní posuzované věci obecné soudy neshledaly zavinění zastavení řízení u žádného z účastníků řízení, neboť k zastavení exekučního řízení došlo v důsledku postupu soudních exekutorů, a nikoliv některého z účastníků. Byť stěžovatel zastává jiný názor na zavinění zastavení řízení (podle jeho mínění je třeba zavinění přičítat k tíži vedlejšího účastníka řízení, který pokračoval v exekuci, přestože nutně nemusel vědět, že vymáhaná povinnost již byla splněna), nelze za daných okolností obecným soudům vytýkat, že rozhodly o náhradě nákladů řízení před okresním soudem podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění tohoto postupu je sice stručné, ale dostatečně výstižné a srozumitelné, takže v něm nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Stěžovatel dále nesouhlasil s rozhodnutím o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani zde Ústavní soud jeho námitky nesdílí. Stěžovatel se podaným odvoláním domáhal mj. změny zamítavého výroku V usnesení okresního soudu ohledně vrácení veškerého plnění vymoženého po dni 19. 10. 2015, přičemž krajský soud mu částečně vyhověl (viz výrok III usnesení krajského soudu). S odvoláním byl tedy stěžovatel úspěšný pouze do částky 14 496 Kč a neúspěšný byl co do částky 26 000 Kč. Vedlejší účastník řízení pak v odvolání nesouhlasil se zastavením exekučního řízení a domáhal se přiznání náhrady nákladů řízení. Za daného stavu (změněn byl pouze výrok V usnesení okresního soudu o vrácení části vymoženého plnění; ostatní výroky usnesení okresního soudu byly krajským soudem potvrzeny) není možné považovat rozhodnutí krajského soudu za jakkoliv excesivní nebo extrémní.
14. K námitce stěžovatele, že obecné soudy nezrušily rozhodnutí (exekuční příkazy) vydaná po dni 19. 10. 2015, tedy poté, co byla vymáhaná povinnost stěžovatelem splněna provedením úhrady na účet soudní exekutorky JUDr. Emilie Čenovské, se jak okresní soud, tak i krajský soud vyslovily s tím, že účinky těchto rozhodnutí zanikají podle §47 odst. 7 exekučního řádu provedením exekuce a zastavením exekučního řízení. Ze zastaveného exekučního řízení nemohou pro stěžovatele vyplývat žádné nepříznivé účinky. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska rovněž žádné výhrady.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; v rozsahu, kterým stěžovatel žádal zrušit rozhodnutí krajského soudu nad napadený rozsah a kterým žádal zrušení rozhodnutí okresního soudu, jde o návrh zjevně neopodstatněný i z důvodu, že takový rozsah rozhodnutí nebyl ústavní stížností ani napaden.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu