ECLI:CZ:US:2023:4.US.2352.22.2
sp. zn. IV. ÚS 2352/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavních stížnostech stěžovatelů P. U. a Z. U., obou zastoupených Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, a stěžovatele Z. U., zastoupeného Mgr. Radkem Chocholou, advokátem, sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2022 č. j. 7 Tdo 363/2022-1294, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 67 To 268/2021-1059 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2021 sp. zn. 9 T 27/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 2352/22 a III. ÚS 2445/22 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 13. 9. 2022 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal všechny tři stěžovatele vinnými přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství, a odsoudil je k peněžitým trestům, a to stěžovatele Z. U. a P. U. ve výměře 300 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 300 000 Kč, a stěžovatele Z. U. ve výměře 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. U všech stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, nebude-li dílčí splátka včas zaplacena. Stěžovatel Z. U. byl navíc odsouzen i k trestu propadnutí věci (celkem 84 předmětů ze slonoviny specifikovaných ve výroku o trestu). Uvedeného přečinu se stěžovatelé podle zjištění obvodního soudu dopustili - ve stručnosti uvedeno - tím, že jako jednatelé obchodní společnosti X, v blíže nezjištěné době zakoupili či jiným způsobem získali různé artefakty ze slonoviny a poté je nejpozději od 18. 4. 2016 na území České republiky nabízeli k prodeji a prodávali prostřednictvím kamenných obchodů v Praze a v Olomouci, e-shopu a aukce konané dne 14. 5. 2016 v Praze, přestože k takové činnosti neměl žádný z nich osobně ani jejich obchodní společnost povolení a nebyla jim udělena žádná výjimka z obchodování se slonovinou, tzv. certifikát ES. Takto si počínali, přestože slon patří mezi jedince druhu živočicha kriticky ohroženého vyhubením, a je proto chráněn Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin - CITES, publikovanou pod č. 572/1992 Sb. Artefakty ze slonoviny jsou výrobky z částí jedinců exemplářů zařazených do přílohy A (exempláře kriticky ohrožené nebo přímo ohrožené vyhubením) v souladu s nařízením Komise (EU) č. 1320/2014, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Na takové artefakty se vztahuje čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, které komerční nakládání s exempláři z přílohy A zakazují. Tím porušili povinnost danou §24 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o obchodování s ohroženými druhy") ve spojení s §54 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Stěžovatelé získali a poté nabízeli k prodeji nebo prodali různé slonovinové artefakty v celkové hodnotě nejméně 3 900 100 Kč, přičemž v jednotlivých částech výroku rozsudku jsou specifikované artefakty podle způsobu jejich prodeje nebo jiných dispozic.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání všichni stěžovatelé, a to proti všem jeho výrokům, i státní zástupkyně, která odvolání směřovala v neprospěch všech tří stěžovatelů do výroků o trestech. Tato odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání všech stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé P. U. a Z. U. ve společné ústavní stížnosti a stěžovatel Z. U. ve svém samostatně podaném návrhu uplatnili obdobné námitky týkající se zejména procesu dokazování a navazující aplikace vnitrostátních právních předpisů a právních aktů Evropské unie.
6. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem soudů, že pro obchodování se zpracovanými exempláři ze slonoviny potřebovali povolení nebo udělení výjimky, tzv. certifikát ES. S odkazem na právní předpisy Evropské unie [především nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. 5. 2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97], přičemž poukazují na definice pojmů "exemplář" a "zpracovaný exemplář" a dále na čl. 61 a 62 výše uvedeného nařízení Komise (ES) č. 865/2006, podle nichž se na zpracované exempláře získané před více než 50 lety nevztahuje čl. 8 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 338/97, podle kterého mají být při vydávání potvrzení udělovány výjimky ze zákazů v čl. 8 odst. 1 předmětného nařízení. S artefakty vymezenými ve skutkové větě proto mohli obchodovat bez omezení, žádné potvrzení o výjimce nepotřebovali.
7. Stěžovatelé nadále setrvávají na názoru, že rovněž neměli povinnost prokázat původ zboží, jak je stanoveno v §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, jelikož tato povinnost se vztahuje jen k exemplářům, nikoli ke zpracovaným exemplářům, kterými disponovali. Stejně tak na předmětný skutek nelze vztáhnout §54 zákona o ochraně přírody a krajiny, jelikož tento předpis se týká pouze živých organismů, ani Úmluvu CITES, jelikož ta neupravuje vnitrostátní obchod, o který v tomto případě šlo.
8. Jediným omezením pro obchod se zpracovanými exempláři, tvrdí dále stěžovatelé, byla skutečnost, že obchodník se slonovinou musel být v případě kontroly schopen prokázat původ exempláře (tj. stáří), tedy že jde o zpracovaný exemplář. Této povinnosti dostáli, jelikož disponovali "popisky" svědka J. Z. obsaženými v aukčním katalogu zboží. Podle stěžovatelů by byla k prokázání původu zboží dostačující již samotná skutečnost, že odborné znalosti má kupující nebo prodávající. Stěžovatelé dovozují, že jednali v souladu s právem Evropské unie, které obchodování se zpracovanými exempláři bez dalšího dovolovalo, a nedopustili se tak protiprávního jednání.
9. Stěžovatelé zpochybňují též naplnění subjektivní stránky trestného činu, jelikož v danou dobu učinili vše, aby se nedopustili protiprávního jednání. Před započetím s prodejem oslovili státní instituce s požadavkem na bližší specifikaci možnosti či nemožnosti obchodování s artefakty ze slonoviny, avšak bezvýsledně. Jako důkaz k prokázání zákonného získání mohl sloužit znalecký posudek či dokument od schváleného nebo uznávaného odborníka [srov. výkladová pravidla obsažená v pokynech, které pro účely zajištění jednotného výkladu nařízení Rady (ES) č. 338/97 vydala Komise (ES) ve formě Sdělení 2017/C 154/06], jímž před nabídkou ke komerčnímu prodeji disponovali, jelikož stáří artefaktů určil svědek J. Z., který coby uznávaný odborník provedl ocenění předmětných artefaktů s výslovným uvedením jejich stáří v aukčním katalogu. Ty předměty, u nichž si nebyl jist stářím, vrátili svědku V. O. Správnost jeho závěrů byla potvrzena i znaleckým posudkem znalkyně Ing. arch. Miroslavy Nácarové, která uvedla, že u všech předmětů ze slonoviny jde o starožitnosti, tedy o zpracované exempláře získané před 3. 3. 1947, tedy o předměty, s nimiž lze obchodovat volně bez jakéhokoli potvrzení. Před zahájením trestního stíhání se P. U. zúčastnil přednášky o obchodování se slonovinou. O nedostatku zavinění svědčí i skutečnost, že byli-li by si vědomi protiprávnosti takového jednání, neumístili by zboží na svých prodejnách, neinvestovali by nemalé finanční prostředky na zhotovení aukčních katalogů a neobchodovali by s těmito předměty veřejně prostřednictvím internetových stránek. Stěžovatelé se vymezují proti argumentaci rozsudku obvodního soudu, že vyjádření svědka J. Z. ke stáří artefaktů je nedostatečné. Kromě toho se obecné soudy nevypořádaly s předloženým znaleckým posudkem, který prokazoval, že k obchodování s předmětnými artefakty ze slonoviny nepotřebovali žádné potvrzení nebo povolení.
10. Pro závěr o úmyslu získat uvedenou činností značný prospěch je nutno skutečně zjistit, za jakou cenu artefakty nakoupili a jaké další výlohy jim vznikly, neboť podstatou zákonného pojmu prospěch je čistý zisk. Za tím účelem městský soud uložil obvodnímu soudu doplnit dokazování. V hlavním líčení se však nepodařilo zjistit, za jakou cenu stěžovatelé jednotlivé předměty nabyli. Nelze proto ani určit jejich případný čistý zisk z prodeje.
11. Posléze stěžovatelé namítají, že s účinností od 1. 9. 2020 byl změněn rozvrh práce městského soudu, přičemž na straně 152 tohoto rozvrhu byli jako předsedové senátu, zástupci uvedeni: JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Libor Vávra, Mgr. Jan Kadlec, JUDr. Tomáš Novosad a JUDr. Eva Brázdilová, jako člen senátu potom JUDr. Markéta Polanecká. Konkrétní složení senátu však nebylo možné před veřejným zasedáním (a to ani do současné doby) dohledat. Stěžovatelé byli tak připraveni o možnost uplatnit námitku proti osobě předsedy senátu a dalším členům senátu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Jde-li o námitku nezákonnosti postupu obecných soudů, resp. porušení čl. 39 Listiny, připomíná Ústavní soud, že trestného činu podle §299 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí ten, "kdo v rozporu s jiným právním předpisem [...] přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím". Jinými právními předpisy jsou zákon o obchodování s ohroženými druhy [stěžovatelé podle závěrů soudů porušily jeho §24 ve spojení se zákonem o ochraně přírody a krajiny (obecné soudy dovodily nerespektování §54)].
16. V předmětné trestní věci soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelé nedoložili hodnověrným způsobem původ předmětných artefaktů ze slonoviny, čímž porušili výše uvedené jiné právní předpisy a v důsledku toho se dopustili trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Z pohledu ústavních záruk čl. 39 Listiny (nullum crimen sine lege, resp. nulla poena sine lege) Ústavní soud neshledává v postupu obecných soudů jakékoli pochybnosti.
17. Stěžovatelé namítají, že se nedopustili uvedeného přečinu, neboť neporušili "jiný právní předpis", konkrétně zákon o obchodování s ohroženými druhy ani zákon o ochraně přírody a krajiny, přičemž legální původ a stáří zpracovaných exemplářů prokázali.
18. Obecné soudy vymezily předmět dokazování na základě platné právní úpravy, podle které je obchodování se slonovinou a výrobky z ní zakázáno [čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97], kromě případů, kdy je příslušnými orgány CITES (tj. výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí) udělena výjimka ve formě příslušného potvrzení (čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení Rady). Není pochyb, že jakékoli potvrzení o výjimce stěžovatelům uděleno nebylo. Proto soudy při dokazování soustředily svoji pozornost k další právní úpravou připuštěné výjimce ze zákazu obchodování, a to na obchodování se zpracovanými exempláři získanými a zpracovanými před více než 50 lety, tj. vzhledem k platnosti zmíněného nařízení Rady před 3. 3. 1947 [srov. čl. 2 písm. w) nařízení Rady (ES) č. 338/97 a čl. 62 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006]. Takové exempláře jsou považovány za starožitnosti a k jejich držení a obchodování s nimi není nutné potvrzení o výjimce, je-li ovšem jejich stáří řádně doloženo. Zároveň zde byla stanovena podmínka, že výkonný orgán dotyčného členského státu se přesvědčí, že exempláře již byly získány v definitivně opracovaném stavu.
19. Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4149/18, že výklad, podle kterého držitel nebo vlastník (nikoli kontrolní orgán) musí prokazovat legální původ exempláře, je ústavně souladný. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 4 As 79/2013-43, který byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3218/13 a konstatoval: "Povinnost prokázání původu zvlášť chráněného živočicha dle §54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu (zde papoušek kakadu palmový). Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy. V případě ptáků čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Nejsou-li ptáci takto označeni, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům. (...) Žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES, vyhlášena pod č. 572/1992 Sb.) a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu ČIŽP prokázat zákonný původ konkrétních jím držených exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli. (...) Pokud by bylo na správním orgánu, aby prokázal, že zadržené exempláře nebyly získány v souladu s právními předpisy, znamenalo by to rezignaci na účinnou kontrolu chovu a dispozic s jedinci chráněných druhů. V praxi by totiž zpravidla bylo velmi obtížné až nemožné prokázat takový nelegální původ, pokud by se nepodařilo obchodníky přistihnout přímo při pašování exemplářů chráněných druhů."
20. K části argumentace stěžovatelů, která se zabývá hodnocením důkazů ze strany trestních soudů, připomíná Ústavní soud, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tuto povinnost, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, tj. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
21. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za extrémní nesoulad nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat jakýkoli exces při hodnocení důkazů, který by mohl vést k zásahu Ústavního soudu. Obecné soudy dovodily, že stěžovatelé neměli k dispozici doklad o nabytí vlastnictví věcí (v definitivní, zpracované podobě) před rokem 1947 ani relevantní znalecký posudek z oboru starožitnictví ani potvrzení o určení stáří radiouhlíkovou metodou, v důsledku čehož jednak nebyl prokázán zákonný původ předmětů podle §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, jednak bylo nabízení těchto předmětů k prodeji v rozporu s §24 odst. 1 a 3 citovaného zákona a s čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97. Stěžovatelé sice ex post v trestním řízení usilovali o opatření důkazů o stáří slonovinových artefaktů, nicméně vyjádření svědka J. Z. soudy nepovažovaly za dostatečně spolehlivé nejen se zřetelem k jeho hlavní specializaci v odlišném oboru (japanistika), ale též vzhledem k jeho chybným závěrům v jiné trestní věci, kde se rovněž vyslovoval ke stáří slonovinových artefaktů. Posudek znalkyně Ing. arch. Miroslavy Nácarové soudy hodnotily jako nejednoznačný a určení stáří radiouhlíkovou metodou stěžovatelé striktně odmítali pro možnost poškození artefaktů a soud k ní nepřikročil z důvodu vysoké finanční náročnosti, navíc by jí bylo možné zjistit, zda k ulovení zvířete došlo od roku 1955, tj. od zvýšení výskytu radioaktivního izotopu uhlíku 14 C v přírodě po velkých jaderných pokusech, nikoli od roku 1947. Závěry soudů korespondovaly též s odbornými vyjádřeními České inspekce životního prostředí i svědeckou výpovědí kontaktní osoby pro CITES RNDr. Ondřeje Kloučka, Ph.D.
23. Stěžovatelé uváděli, že artefakty zakoupili od svědka V. O., který nicméně vypovídal neurčitě až vyhýbavě a potvrdil prodej pouze části předmětů, s nimiž následně stěžovatelé obchodovali. Způsob nabytí dalších artefaktů zůstal neobjasněn, přičemž stěžovatelé odkazovali na neztotožněného "obchodního přítele" zabývajícího se sběratelstvím. Dlužno konstatovat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevylučuje požadovat ve vztahu k obviněnému vysvětlení a jeho případnou absenci vzít v úvahu při hodnocení důkazů (srov. rozsudky ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, ze dne 6. 6. 2000 ve věci Averill v. Spojené království, stížnost č. 36408/97, a ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96).
24. Obecné soudy se ústavně souladným způsobem vypořádaly též s obhajobou stěžovatelů, podle které jednali v právním omylu. Právní omyl v tomto směru by je neomlouval právě proto, že v dané situaci, kdy jim coby profesionálním starožitníkům bylo nabídnuto ke koupi větší množství výrobků ze slonoviny, byli povinni se s právní úpravou neprodleně a detailně seznámit. Obecné soudy stěžovatelům přisvědčily potud, že bylo obtížné získat jednoznačný a objektivní doklad o stáří a původu artefaktů, současně jim však vytkly, že právě proto měli této otázce věnovat zvýšenou pozornost a při pochybnostech se obrátit na příslušný orgán s žádostí o vydání potvrzení o výjimce podle čl. 8 odst. 3 citovaného nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi.
25. Exces nepředstavuje ani argumentace obecných soudů, podle nichž pojem "zpracované exempláře" představuje podmnožinu termínu "exemplář".
26. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny ani co do obsahu rozvrhu práce městského soudu, přičemž není vyloučeno vzít v potaz, že stěžovatelé proti složení odvolacího senátu uplatnili námitky až v dovolání, ačkoli měli k dispozici odpovídající procesní prostor již v řízení před městským soudem.
27. Obecné soudy své závěry náležitě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatelů zpochybňujícími zjišťování skutkového stavu a právní závěry v rovině podústavního práva se dostatečně vypořádaly a Ústavní soud na jejich závěry pro stručnost odkazuje.
28. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
29. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu