ECLI:CZ:US:2023:4.US.2365.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2365/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Hrušky, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 30 Cdo 531/2021-488 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2020 č. j. 55 Co 20/2020-449, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 210/2011 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 č. j. 25 C 210/2011-130 rozhodl, že vedlejší účastnice je podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávním úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, povinna zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 3 341 179 Kč a náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč (výrok I), zamítl stěžovatelovu žalobu co do částky 656 897 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 119 870 Kč (výrok III).
3. Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 3. 2013 č. j. 25 C 210/2011-177 obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 3 341 179 Kč a z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 4. 2011 do zaplacení (výrok I) a zamítl stěžovatelovu žalobu co do zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 656 897 Kč za dobu od 17. 3. 2011 do zaplacení a z částek 3 341 179 Kč a 100 000 Kč za dobu od 17. 3. 2011 do 15. 4. 2011 (výrok II).
4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 55 Co 208, 209/2013-199 změnil rozsudek obvodního soudu jen tak, že výše nákladů řízení činí 50 000 Kč, jinak ho potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Na základě dovolání podaného vedlejší účastnicí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-214 rozsudky obvodního soudu a městského soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (dále jen "kasační rozsudek"). Důvodem bylo, že soudy nižších stupňů v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu použily §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), k určení míry spoluzavinění, tedy k určení základu stěžovatelova nároku, a nikoliv pouze k určení jeho výše.
6. Usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-238 Nejvyšší soud svůj rozsudek ve výroku opravil tak, že se kromě rozsudku městského soudu ruší (toliko) výroky II a III rozsudku a výrok II doplňujícího rozsudku obvodního soudu (dále jen "první opravné usnesení").
7. Usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 714/2014-258 Nejvyšší soud opravil svůj rozsudek (ve znění prvního opravného usnesení) ve výroku tak, že se ruší výrok I a III rozsudku obvodního soudu, výrok I doplňujícího rozsudku obvodního soudu, jakož i rozsudek městského soudu jednak ve výroku II, jednak v části výroku I, v níž byly potvrzeny výroky I rozsudku a doplňujícího rozsudku obvodního soudu a ve které byl změněn výrok III rozsudku obvodního soudu, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (dále jen "druhé opravné usnesení").
8. Druhé opravné usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, Ústavní soud ji však usnesením ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 407/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) pro nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl.
9. Usnesením ze dne 11. 2. 2019 č. j. 25 C 210/2011-339 obvodní soud řízení co do nároku na zaplacení částky ve výši 100 000 Kč, která měla představovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, z důvodu (částečného) zpětvzetí žaloby zastavil.
10. Rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 25 C 210/2011-407 obvodní soud řízení v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 16. 4. 2011 do zaplacení, zastavil (výrok I), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli částku 1 596 174,70 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do částky 1 745 004,30 Kč žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že na náhradě nákladů řízení placených státem je stěžovatel povinen zaplatit České republice částku 21 707 Kč (výrok V) a vedlejší účastnice částku 14 472 Kč (výrok VI).
11. K odvolání obou účastníků městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil tak, že se žaloba zamítá, ve výroku III ho potvrdil, stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 36 179 Kč a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 5 400 Kč.
12. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že je zčásti vadné a zčásti nepřípustné, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatelova námitka, podle níž městský soud mylně vycházel z toho, že druhé opravné usnesení vydal Nejvyšší soud v souladu s občanským soudním řádem, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na její vyřešení napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo, a že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo městským soudem rozhodnuto o nákladech řízení, a dále konstatoval, že další, blíže specifikované námitky nejsou samy o sobě způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť nejde o otázky (ne)správnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., ale o otázky (ne)existence vad řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť vedle výše uvedených námitek stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Stěžovatelova argumentace
13. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem zrušil předcházející rozsudky soudů nižších z důvodu, že nesprávně použily §136 o. s. ř., v důsledku čehož zamítly jím uplatněný nárok v rozsahu 14 %, tj. v částce 656 897 Kč. Svůj závěr Nejvyšší soud stvrdil prvním opravným usnesením, kterým opravil zrušující výrok svého rozsudku tak, že zrušil pouze zamítavé výroky těchto soudů. Druhým opravným usnesením Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s odůvodněním tohoto rozsudku i prvním opravným usnesením, přičemž otevřel možnost meritorního přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů v té části, ve které bylo jeho nároku pravomocně vyhověno, tj. v rozsahu výroku I výše uvedeného rozsudku obvodního soudu. Postup Nejvyššího soudu stěžovatel označuje za svévolný, přičemž odmítá, aby s využitím argumentu opravy zjevné nesprávnosti soud naprosto měnil účinky svého předchozího rozhodnutí.
14. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání mělo všechny obsahové náležitosti, a proto mělo být projednáno. S ohledem na výše uvedené svou první a druhou dovolací námitku formuloval tak, že druhé opravné usnesení bylo vydáno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž poukázal na usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1823/2013 a také mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 1456/11 (N 75/65 SbNU 51). Uvedl-li Nejvyšší soud v této souvislosti, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu na posouzení postupu Nejvyššího soudu při vydání druhého opravného usnesení nezávisel, pak podle stěžovatele na něm závisel zásadně, neboť nebýt druhého opravného usnesení, mohlo řízení před soudy nižších stupňů pokračovat v rozsahu, v němž byla jeho žaloba zamítnuta, a v podstatné části jeho nároku, kterému bylo vyhověno, by evidentně šlo o věc již pravomocně rozhodnutou.
15. Dovolání bylo podle stěžovatelova názoru přípustné rovněž i ve vztahu ke třetí dovolací námitce, která se týkala věcného posouzení žaloby, a to otázky příčinné souvislosti mezi jeho postupem při opatření dostatečných finančních prostředků na úhradu daňového nedoplatku, neboť i její posouzení bylo spojeno s účinky kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ve spojení s prvním opravným usnesením; jinak řečeno, přípustnost dovolání byla založena rozporem rozsudku městského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným přímo v tomto řízení.
16. Stěžovatel doplňuje, že druhé opravné usnesení může napadnout ústavní stížností jen nepřímo, prostřednictvím v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Má být přitom nepochybné, že druhé opravné usnesení není usnesením, kterým se pouze upravuje řízení, a to z důvodu, že jím bylo zasaženo přímo do podstaty prvotního zrušujícího výroku. Podle stěžovatele musí jednoznačně existovat soulad mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí, čemuž tak u druhého opravného rozhodnutí nebylo, neboť jde o nové, od dvou předchozích rozhodnutí odlišné rozhodnutí. V této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu sp. zn. II. ÚS 1456/11 (N 75/65 SbNU 51).
17. K napadenému rozsudku městského soudu stěžovatel uvádí, že podstatou zamítnutí žaloby byla neexistence vztahu příčinné souvislosti mezi jeho počínáním směřujícím k úhradě daňového dluhu a vznikem škody, resp. skutečnost, že tento vztah trval nejdéle do konce roku 2006, kdy si již mohl opatřit finanční prostředky potřebné k úhradě nezákonně vyměřeného daňového nedoplatku za výhodnějších podmínek. V tomto závěru stěžovatel spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 36 odst. 3 Listiny.
18. Stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19 (N 9/98 SbNU 62) dále argumentuje tím, že podmínka příčinné souvislosti nesmí být vykládána tak, že by poškozený musel nést nesplnitelné důkazní břemeno a že je nesporné, že v důsledku vydání nezákonných daňových rozhodnutí škoda vznikla, neboť se jeho majetek v důsledku včasného nevrácení nezákonně vymožené daně a z toho plynoucí potřeby nových, řetězících se smluv o půjčkách snížil o 4 033 995 Kč, což nebylo zpochybněno, zpochybněna byla příčinná souvislost mezi škodou v této výši a nezákonnými rozhodnutími. V takovém případě nebyl naplněn požadavek vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), podle něhož je nutno kompenzovat veškerou újmu spadající pod čl. 36 odst. 3 Listiny.
19. Podstatou věci, jak stěžovatel v návaznosti na to uvádí, je posouzení, jaká opatření měl či mohl přijmout, aby splnil své daňové, byť nezákonně stanovené povinnosti, přičemž městský soud požaduje, aby výši škody snížil, a to tím, že si mohl a měl zajistit bankovní půjčku s nižším úrokem poté, co svůj daňový dluh splatil z prvotních půjček od konkrétní obchodní společnosti, neboť banky by na něj nahlížely jako na "daňově bezdlužného". Ze zprávy obchodní společnosti České spořitelna a. s. však nevyplývá, že by mu půjčka byla poskytnuta, navíc městský soud nevzal v úvahu, že podle stěžovatelem předloženého znaleckého posudku doc. Ing. Jaroslava Brady, Dr., by ho banka považovala za rizikového z toho důvodu, že správnost jeho daňových přiznání, kterými by bance prokazoval svou schopnost půjčku splácet, byla správcem daně zpochybněna. Závěr městského soudu vycházející z uvedeného znaleckého posudku byl pro něj překvapivý, neboť nebyl uvedeným soudem upozorněn, že se hodlá odchýlit od závěru obvodního soudu, podle něhož půjčku za podmínek nabízených bankami nemohl získat. Takový postup není v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99). V případě, že by byl upozorněn na možný odlišný náhled, pak by navrhl výslech uvedeného znalce, případně by předložil doplnění znaleckého posudku, takto mu nezbylo, než jeho odborné vyjádření připojit k dovolání.
20. Stěžovatel vytýká městskému soudu zjevné pochybení při výpočtu výše nahraditelné škody. Z ničeho totiž nevyplývá, že by byl schopen bankou poskytnutou půjčku v částce téměř 2 miliony Kč splatit do konce roku 2016. Z provedeného dokazování vyplynulo, že prvotní půjčka byla transformována do dalších půjček poskytnutých jinými osobami, naposledy pak v roce 2010, z čehož plyne, že by nebyl schopen případnou bankovní půjčku do tohoto roku, kdy mu byla vrácena zaplacená daň s penále, splatit. Městský soud pochybil, když konstatoval, že mohl své závazky z půjček splatit i dříve. Podle stěžovatele jde o dezinterpretaci §340 odst. 1 a §342 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
21. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že kdyby byl nečinný, mohla být škoda výrazně vyšší, než mu byla pravomocně přiznána její náhrada ve výši 3 341 179 Kč, a Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem upřesněným prvním opravným usnesením správnost výše této náhrady potvrdil. Následný postup soudů nese znaky libovůle, což dokládá zvláštní způsob "spolupráce" soudů jednotlivých stupňů, který vedl k odepření jeho nároku. Obvodní soud namísto toho, aby respektoval rozsudek Nejvyššího soudu, jej vyzval k vydání opravného usnesení, které sám naformuloval, a odmítl vyznačit na svém rozsudku doložku právní moci ve vztahu k výroku I svého rozsudku. K jeho žádosti Nejvyšší soud "opsal" návrh obvodního soudu. Vzhledem k postupu Nejvyššího soudu byl stěžovatel podle svých slov připraven o možnost bránit se nestandardní proceduře, kdy jeho dovolání obsahující tyto výtky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, čímž se uvedený soud vyhnul odpovědi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
23. S ohledem na argumentaci Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice (viz níže), podle které je ústavní stížnost opožděná či nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. b) či e) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud dodává, že stěžovatelovo dovolání bylo sice zčásti odmítnuto pro vady, zčásti však z důvodu, že nebylo podle §237 o. s. ř. přípustné, přičemž takové posouzení (do jisté míry) záviselo na uvážení Nejvyššího soudu, jak předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (kdy uvedený soud posuzoval, zda na posouzení stěžovatelem položené otázky záviselo dovoláním napadené rozhodnutí, nebo nikoliv).
24. Ústavní soud proto ústavní stížnost nepovažuje za nepřípustnou, nicméně její částečné odmítnutí pro vady má dopad na rozsah přezkumu soudů nižších stupňů (viz sub 40). Nemůže ji ani, směřuje-li proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, pokládat za opožděnou, neboť lhůta pro její podání začíná běžet doručením rozhodnutí o dovolání, které zde představovalo, jak již bylo zmíněno, mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Vyjádření dalších účastníků a vedlejší účastnice řízení
25. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalším účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
26. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá důvod nic měnit ani na podkladě ústavní stížnosti, a doplnil, že s ohledem na §242 odst. 3 o. s. ř. se nemohl vyjádřit k výhradám stěžovatele proti jeho postupu v předchozím dovolacím řízení. To bylo vedeno k dovolání vedlejší účastnice, jež byla subjektivně legitimována k podání dovolání proti vyhovujícímu výroku městského soudu, a nepodal-li stěžovatel dovolání proti zamítavým výrokům, nemohl legitimně očekávat, že by mohly být zrušeny. Když tak učinil a prvním opravným usnesením takový postup potvrdil, je to politováníhodné, nic to však nemění na tom, že šlo o zjevnou nesprávnost, přičemž vydáním druhého opravného usnesení nebyly (ani být měněny nemohly) právní důvody kasačního rozsudku dovolacího soudu. Jeho vydáním tak nemohl zasáhnout do stěžovatelova práva na řádný proces, naopak by zasáhl do tohoto práva vedlejší účastnice, kdyby tak neučinil, neboť by rozhodl o něčem, co vůbec nebylo předmětem dovolacího řízení, a hrubě by tak porušil zásahu iudex ne eat ultra petita partium. I kdyby přesto druhé opravné usnesení nevydal, na konečný výsledek řízení by to patrně nemělo žádný vliv, když v posledku nebyla žaloba městským soudem ani částečně shledána důvodnou. Závěrem upozorňuje, že s ohledem na vadnost stěžovatelova dovolání se nemohl nijak vyjádřit ke správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto navrhuje, aby ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona Ústavní soud odmítl, případně aby ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
27. Městský soud rovněž odkázal od odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelova argumentace je vedena převážně ve skutkové rovině, když stěžovatel tvrdí, že měl zjistit skutkový stav jím předestřený, a polemizuje s posouzením příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Má za to, že se ústavní stížnost neopírá o přijatelné důvody, a proto ji nepovažuje za důvodnou.
28. Vedlejší účastnice se ztotožnila s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v napadeném usnesení, a dále uvedla, že nabytím právní moci kasačního rozsudku Nejvyššího soudu a opravných usnesení se dané výroky staly vykonatelnými, a došlo tím ke zrušení příslušných výroků rozsudku městského soudu a obvodního soudu. Je tak podle ní zřejmé, že napadený rozsudek městského soudu nebyl vydán v rozporu s §229 odst. 2 písm. b) ani §159a odst. 4 o. s. ř. Nerozumí stěžovatelově úvaze, že uvedený rozsudek ve znění prvního opravného usnesení nemůže být opraven, i když jsou dány podmínky §164 o. s. ř., přičemž má za to, že vzhledem k §241a odst. 1 větě druhé o. s. ř. dovolání nelze z tohoto důvodu podat a že jde-li o námitky proti opravnému usnesení, dovolání proti rozhodnutí dovolacího soudu není přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.). Odmítá, že by Nejvyšší soud svévolně měnil práva a povinnosti účastníků s tím, že to byla ona, kdo odvolání podal, a z odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že zamýšlel zrušit rozhodnutí v částech, v nichž bylo vyhověno žalobě a rozhodnuto o nákladech řízení. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu, stěžovatelka klade otázku její včasnosti, neboť dovolání nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, když stěžovatel nesplnil zákonem dané podmínky "pro přípustnost dovolání". Nadto se podle žalované stěžovatel pouze domáhá přehodnocení soudních závěrů, když nelze dovodit extrémní vybočení z ústavněprávních principů, jak judikoval Ústavní soud. Neodpovídá ani skutečnosti, že by se městský soud odchýlil od právního názoru obvodního soudu, aniž by účastníky na to upozornil a dal jim možnost se vyjádřit, neboť stěžovatel byl s právním názorem městského soudu seznámen na jednání před vyhlášením rozsudku, a mohl na tuto změnu reagovat. Závěrem vedlejší účastnice navrhla ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, příp. její zamítnutí, a ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu její odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, případně podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
V.
Stěžovatelova replika
29. Soudce zpravodaj zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten k vyjádření Nejvyššího soudu uvádí, že kasační rozsudek tohoto soudu byl konzistentní jak z hlediska jeho výroku, tak i odůvodnění s prvním opravným usnesením, poukazuje na důvěru ve správnost aktů orgánů veřejné moci a legitimní očekávání účastníků, že orgány veřejné moci, zvláště na úrovni vrcholných soudů, budou postupovat bezchybně. Stěžovateli není zřejmé, jaká by mohla být obrana proti postupu, kdy orgán veřejné moci nenapadnutelnou formou zvrátí účinky svého rozhodnutí a tento zvrat má na výsledek řízení fatální dopad. Oprava zřejmých nesprávností tak nemůže vést k tomu, aby jednotlivec utrpěl újmu na svém, již pravomocně přiznaném právu. Z právního názoru Nejvyššího soudu je patrno, že napadený postup je možný bez jakýchkoliv omezení věcných či časových, kdy za zjevnou nesprávnost lze označit jakýkoliv výrok v meritu věci a rozhodnout opačně, než bylo rozhodnuto, což je podle stěžovatele nepřípustné. Zvýhodňuje druhou stranu sporu, jejíž práva namísto ní hájí Nejvyšší soud. Podle stěžovatele tento postup nelze hájit ani tím, že by výsledek řízení byl stejný, neboť se brání proti postupu, který realizován byl, nikoliv proti postupu, který realizován nebyl, navíc má-li Nejvyšší soud za to, že byl jeho kasační rozsudek nesprávný, nemůže zároveň tvrdit, že takovou nesprávnost nemusel napravit. V prvním opravném usnesení zůstal pro další řízení otevřen pouze nárok, ohledně kterého byla žaloba zamítnuta, u druhého tomu bylo naopak. Za ochrany hodný lze považovat nárok na náhradu škody, o který byl připraven až druhým opravným usnesením. Podle stěžovatele nejde o situaci, kdy by žádal po Ústavním soudu, aby uznal důvodnost jeho nároku, naopak takový nárok byl již potvrzen soudy nižších stupňů. K Nejvyšším soudem zmíněné nepřípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odmítl-li ji Ústavní soud pro předčasnost, byl Nejvyšší soud první instancí, před kterou mohl své výhrady k jeho vlastnímu předchozímu postupu uplatnit. Dále odkazuje na její obsah, ve kterém vysvětluje, z jakých důvodů se měl Nejvyšší soud zabývat dovoláním i z hlediska hmotného práva.
30. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvádí, že její hodnocení postupu Nejvyššího soudu ho utvrdilo v tom, že nemohlo jít o pouhou opravu zjevných nesprávností, neboť tato změna se promítla v meritorním výsledku řízení. Dále odmítá jako nesprávný její názor na opožděnost ústavní stížnosti z důvodu, že to, zda dovolatel splní formální a materiální podmínky upravující obsahové náležitosti dovolání, je věcí posouzení Nejvyššího soudu, a výsledek tak závisí na jeho úvaze, výjimkou je nepřípustnost dovolání ze zákona.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
31. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
32. Stěžovatel především vytká Nejvyššímu soudu, že chybně odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, čímž porušil jeho ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny se lze (ochrany) svých práv domáhat "stanoveným" postupem, tj. na základě "prováděcího" zákona (tj. příslušného procesního předpisu) a v souladu s ním. Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
33. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož napadené rozhodnutí nezáviselo na otázce, zda bylo druhé opravné usnesení vydáno v rozporu s občanským soudním řádem, a svůj opačný názor zdůvodňuje tím, že po vydání kasačního rozsudku ve znění prvního opravného usnesení by řízení pokračovalo jen v rozsahu, v jakém byla jeho žaloba zamítnuta.
34. K tomu Ústavní soud konstatuje, že jde o nesprávný předpoklad. Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem ve znění prvního opravného usnesení (zjevně omylem) zrušil výrok II rozsudku obvodního soudu č. j. 25 C 210/2011-130 a výrok II doplňujícího rozsudku obvodního soudu č. j. 25 C 210/2011-177, namísto jejich výroků I. Co je však podstatné, Nejvyšší soud jím také zrušil (jako celek) rozsudek městského soudu č. j. 55 Co 208, 209/2013-199, z čehož plyne, že (by) řízení nepokračovalo jen v takovém rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta, jak stěžovatel uvádí. Druhým opravným usnesením tak Nejvyšší soud pouze omezil rozsah svého kasačního rozhodnutí, přičemž stěžovatel tímto postupem nemohl být na svých právech nějak podstatně dotčen. Ve vztahu k němu kasačním rozsudkem ve znění prvního opravného usnesení došlo jen k (chybnému) "otevření" řízení, kterého se nedomáhal (když dovolání nepodal), což bylo napraveno druhým opravným usnesením. Jinak řečeno, s ohledem na kasační rozhodnutí ve spojení s prvním opravným usnesením mohl stěžovatel "očekávat" jen, že o nepřiznaném nároku bude znovu jednáno, to však za situace, kdy o to předtím neměl zájem, a nikoliv že již nebude projednáván nárok jemu přiznaný.
35. Rovněž tak neodpovídá skutečnosti, že by Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudků soudů nižších stupňů pro nesprávné použití §136 o. s. ř. ve vztahu k jím uplatněnému nároku v částce 656 897 Kč, která mu nebyla přiznána. Z odůvodnění kasačního rozsudku nic takového vyvodit nelze, a Nejvyšší soud by tak učinit ani nemohl, protože stěžovatel dovolání nepodal (viz sub 5). V posuzované věci nedošlo ke změně právního důvodu, na němž byl kasační rozsudek postaven (jako tomu bylo ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 1456/11, na který stěžovatel poukazuje), ale k tomu, že vznikl zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním kasačního rozsudku, který se ještě prohloubil vydáním prvního opravného usnesení.
36. Dlužno dodat, že bez vydání druhého opravného řízení by jen došlo ke zbytečnému prodloužení projednání a rozhodnutí dané věci, neboť obvodní soud by neměl důvod rozhodnout (jde-li o výroky II rozsudku a doplňujícího rozsudku) jinak, než jak již rozhodl, načež by se městský soud s ohledem na podané odvolání vedlejší účastnice musel znovu zabývat věcnou správností výroku I (a potažmo akcesorického výroku III) rozsudku a výroku I doplňujícího rozsudku obvodního soudu, a s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v kasačním rozsudku by mu nezbylo, než toto rozhodnutí zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit obvodnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí (anebo by sám rozhodl tak, jak rozhodl později v napadeném rozsudku).
37. Nejvyšším soudem přijaté řešení procesní situace, která nastala v důsledku jeho zjevného pochybení, tak bylo patrně nejvhodnější, a žádný prvek libovůle soudní moci v něm spatřovat nelze. Stěžovatel sice tvrdí, že po vydání druhého opravného usnesení nekoresponduje výrok s odůvodněním kasačního rozsudku ve znění prvního opravného usnesení, ale pravdou je opak, kdy teprve po vydání druhého opravného usnesení došlo k uvedení do souladu výroku s odůvodněním, z něhož zjevně plyne, že řízení má pokračovat jen v té části, v níž bylo dovolání vedlejší účastnice vyhověno. Nadto je stěžovatelova argumentace nekonzistentní, neboť na straně jedné zpochybňuje oprávnění soudu vydat opravné usnesení, jež by se dotýkalo rozsahu kasačního výroku (resp. "naprosto měnil účinky svého rozhodnutí"), a na straně druhé považuje za správný kasační rozsudek ve znění jeho prvního opravného usnesení. Z těchto důvodů se Ústavní soud s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud pochybil, když vydal (i) druhé opravné usnesení, a tím zasáhl do jeho práva na řádný proces, nemohl ztotožnit.
38. Považuje-li stěžovatel za vadný závěr Nejvyššího soudu, podle něhož na posouzení této otázky dovoláním napadený rozsudek městského soudu nezávisel, nelze mu přisvědčit, neboť ji městský soud neřešil, a ani ji řešit nemohl, protože mu nepříslušelo postup Nejvyššího soudu, resp. správnost jím vydaného druhého opravného usnesení přezkoumávat.
39. Stěžovatel dále tvrdí, že podmínku přípustnosti dovolání splňovala dovolací námitka, která se týkala příčinné souvislosti mezi škodou a jeho postupem při opatření dostatečných finančních prostředků na úhradu daňového nedoplatku, což odůvodňuje tím, že její posouzení bylo spojeno s účinky kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Právní posouzení existence příčinné souvislosti ovšem žádnou přímou souvislost s otázkou kasačních účinků uvedeného rozhodnutí nemá, přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak závěry Nejvyššího soudu nereflektuje, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by tvrzené pochybení mělo spočívat. Nejvyšší soud, nepochybně (i) v této souvislosti upozornil na zákonem stanovené náležitosti dovolání, jež plynou z §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., a dospěl k závěru, že stěžovatelem podané dovolání je postrádá, a je z tohoto důvodu vadné.
40. Tato skutečnost má důsledky i z hlediska části ústavní stížnosti, kterou se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Jde-li o otázku příčinné souvislosti či další právní otázky, stěžovatel je měl náležitě otevřít v dovolacím řízení, a neučinil-li tak, daný mimořádný opravný prostředek řádně nevyčerpal. Vytýká-li proto stěžovatel soudům nižších stupňů jejich nesprávné (neústavní) posouzení, považuje Ústavní soud takové námitky za nepřípustné podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
41. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak městský soud zhodnotil provedené důkazy, např. výše zmíněný znalecký posudek, dané řízení již trvá více jak 10 let, přičemž výše odškodnění byla předmětem posouzení soudy všech stupňů opakovaně, stěžovateli bylo známo stanovisko vedlejší účastnice, a tak měl k uplatnění své (proti)argumentace dostatečný prostor. Ze záznamu o průběhu jednání dne 20. 7. 2020 pak plyne, že stěžovatel byl s právním názorem městského soudu seznámen. Současně Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle které mu nepřísluší hodnocení důkazů provedené soudy "přehodnocovat", a to ani v případě, že se s ním neztotožňuje. K případnému zásahu by byl oprávněn až za předpokladu, že by příslušné skutkové závěry bylo možno označit za z hlediska ústavnosti neudržitelné, např. pro extrémní rozpor mezi těmito závěry a provedenými důkazy. Pochybení takové povahy s ohledem na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, odrážející složitost posuzované problematiky, však Ústavní soud neshledal.
42. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu