ECLI:CZ:US:2023:4.US.2400.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2400/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Toma, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha-Zbraslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. června 2023 č. j. 30 Co 317/2022-165 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. září 2022 č. j. 12 C 21/2022-128, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek, které je zaručeno v čl. 11 Listiny, a práva na ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, které je zaručeno v čl. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 38 206,71 Kč představující plnění za neoprávněně odebranou elektřinu v období od 1. 1. 2021 do 25. 1. 2021. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení ve výši 6 072,10 Kč (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že v konkretizované nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele bylo v uvedeném období odebráno 7,681 MWh elektrické energie, ačkoliv v tomto období nebyla k uvedenému odběrnému místu elektrická energie hrazena žádnému obchodníku s elektřinou, ani žádný obchodník za toto období k odběrnému místu spotřebovanou elektrickou energii neúčtoval podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona stěžovatel jako vlastník nemovité věci odpovídá za škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektrické energie objektivně, ač v jeho věci bylo zjištěno, že pozdní registrace nového odběratele k danému místu spotřeby byla způsobena chybou obchodníka s elektřinou, který novou smlouvu na odběr elektrické energie zaevidoval až ke dni 26. 1. 2021, když předchozí smluvní vztah k danému místu spotřeby skončil ke dni 31. 12. 2020 s tehdy dojednanou cenou 1 380 Kč za MWh dodané elektrické energie (cena dojednaná pro rok 2021 pak činila 1 313 Kč za MWh). Dále okresní soud v odůvodnění uvedl, že ač stěžovatel vypověděl obchodní společnosti Tom Bohemia Crystal, s. r. o., nájem k nemovité věci, v níž mělo po uvedené období docházet k neoprávněnému odběru elektrické energie, přesto hodlal na tuto společnost uzavřít novou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny ještě v dubnu roku 2020 (proti této společnosti bylo vedeno insolvenční řízení, v němž stěžovatel tvrdil, že neoprávněně odebranou elektrickou energii spotřebovala právě tato společnost; toto tvrzení stěžovatele však insolvenční správce považoval za nevěrohodné právě i s ohledem na to, že společnosti byl stěžovatelem vypovězen nájemní vztah k uvedené nemovitosti). Vedlejší účastnice podle okresního soudu nepochybila ani ve výpočtu náhrady škody vůči stěžovateli, neboť výše neoprávněně spotřebované elektrické energie nebyla sporná. Vedlejší účastnice požadovala náhradu škody ve výši ceny silové elektřiny určené podle právního předpisu, tj. 2 350 Kč za MWh, což podle okresního soudu není částka, která by vedla k výrazné disproporci zakládající závěr, že výše náhrady škody překračuje kompenzační funkci.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými okresním soudem, konstatoval, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a zdůraznil, že množství odebrané elektřiny bylo zjištěno, vedlejší účastnice tudíž důvodně vypočetla výši škody vynásobením zjištěného množství odebrané elektřiny s částkou stanovenou rozhodnutím Energetického regulačního úřadu účinného v době zjištění neoprávněného odběru elektřiny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a napadená rozhodnutí nepovažuje za transparentní a přesvědčivá. Výklad relevantních ustanovení energetického zákona, jak jej provedly obecné soudy, je podle stěžovatele - stručně řečeno - nesprávný proto, že úmyslem zákonodárce bylo zamezit situacím, kdy dochází k odběru elektřiny uživateli bez platně uzavřené smlouvy o dodávkách elektřiny, nikoliv však chránit obchodníky s elektřinou, kteří svou chybou neprovedou registraci nové smlouvy včas, jako se to stalo v jeho věci. Stěžovatel rovněž nevidí důvod, proč by za předmětné období měl platit zhruba dvojnásobnou cenu za jednu megawatthodinu spotřebované elektrické energie, byť uznává, že takto stanovená cena není zjevně nepřiměřená ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 668/15 (N 141/78 SbNU 183), neboť v jeho věci cena elektřiny pro předmětné období nedosahuje mnohonásobku ceny sjednané za období, kdy k neoprávněnému odběru elektrické energie nedocházelo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil, tudíž neshledal podmínky pro zrušení napadených rozsudků.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by obecné soudy vyložily energetický zákon v kontextu okolností jeho věci excesivně a v rozporu s judikaturou, na kterou bylo v průběhu řízení před obecnými soudy odkazováno. Zjištění, že napadená rozhodnutí nevykazují takovou nesprávnost ústavněprávního charakteru, aby se proti nim zrušujícím nálezem Ústavní soud vymezil, je založeno zejména na okolnostech, které jsou v odůvodnění rozsudku okresního soudu podrobně popsány. Stěžovatel totiž podle okresního soudu - jak rekapitulováno shora - nedostál naplnění ústavněprávní zásady, že vlastnictví zavazuje, když činil kroky k tomu, aby obchodní společnost Tom Bohemia Crystal, s. r. o., uzavřela smlouvu o odběru elektrické energie, ačkoliv věděl, že tato společnost již nemá k jeho nemovité věci žádný právní vztah. Během insolvenčního řízení proti této společnosti stěžovatel zastával stanovisko, že vedlejší účastnicí nárokované plnění nemá jít k jeho tíži, ale právě k tíži této společnosti.
8. Obecné soudy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, ústavně souladným postupem posoudily všechny zmíněné a relevantní okolnosti věci, vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu (opak stěžovatel důslednou protiargumentací ani netvrdí) a po zhodnocení všech těchto aspektů stanovily stěžovateli povinnost zaplatit za neoprávněně odebranou elektrickou energii. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, výše plnění, které po něm vedlejší účastnice požaduje, není ve svém důsledku nepřiměřená podle relevantní judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu