ECLI:CZ:US:2023:4.US.242.23.1
sp. zn. IV. ÚS 242/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Petáka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. 2 As 45/2022-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022 č. j. 3 A 18/2020-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") ze dne 14. 1. 2019 č. j. MHMP 86905/2019 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle §35 odst. 1 písm. g) a §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silniční dopravě"), kterých se dopustil tím, že v rozporu s §9 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě nezajistil, aby při poskytování přepravy formou taxislužby byl ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání, a v rozporu s §21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě provozoval taxislužbu vozidlem nezapsaným v evidenci vozidel taxislužby. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele vedlejší účastník rozhodnutí magistrátu rozhodnutím ze dne 14. 1. 2020 č. j. 3/2020-190-TAXI/3 částečně změnil a ve zbytku potvrdil. Změna rozhodnutí magistrátu spočívala v doplnění data (nebyl uveden rok "2018") a slovního spojení "nebo jeho kopie" do výroku A) a především ve snížení uložené pokuty na částku 115 000 Kč.
4. Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nevykazuje žádný znak libovůle, který by byl projevem excesu z diskreční pravomoci správních orgánů, výše uložené pokuty nepředstavuje zásadní odklon ani od stěžovatelem zmíněných případů; ty by navíc ani nebyly způsobilé prokázat existenci ustálené správní praxe. Kromě toho vedlejší účastník už v napadeném rozhodnutí upozornil na mírné zvyšování ukládaných pokut s ohledem na vyjasnění podmínek při poskytování přepravy přes aplikaci Uber.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že mu byla uložena sankce podstatně se lišící od sankcí ukládaných jiným přestupcům, přičemž skutkově se nelišila situace stěžovatele od jiných přestupců a ničeho nenasvědčuje, že by měla být aplikována jakákoliv výjimka. Rozdíl mezi pokutami ukládanými v ustálené správní praxi a pokutou uloženou stěžovateli je cca 45 % až 15 %, když ustálená správní praxe je ve výši pokuty 80 000 až 100 000 Kč, oproti 115 000 Kč v případě stěžovatele. Jde o podstatné rozdíly v ukládaných pokutách, kdy pro tak vysoký rozdíl nevypovídá žádná přitěžující či polehčující skutečnost. Stěžovatel má za to, že soud nemůže bagatelizovat rozdíly v desítkách procent při ukládání peněžitých trestů jen s tím, že výše pokuty závisí na úvaze správního orgánu v mezích daného zákonného rozpětí pro takovou penalizaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné. Nejvyšší správní soud pečlivě předestřel důvody, za kterých by bylo možno považovat sankci uloženou stěžovateli za vybočující ze zákonných mezí správního uvážení (bod 27 napadeného rozsudku), přičemž na jeho závěru, že rozdílnost ve výši uložených pokut je třeba posuzovat i s ohledem na maximální možnou výši pokuty, kterou lze za daný přestupek uložit, a je-li horní hranice zákonné sazby za přestupek 350 000 Kč, jak je tomu i v posuzované věci, nelze rozdíl 35 000 Kč označit za exces, neshledal Ústavní soud cokoliv neústavního, v čem by spatřoval prostor pro svůj případný kasační zásah.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu