ECLI:CZ:US:2023:4.US.2427.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2427/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Volfa, zastoupeného JUDr. Vítem Svejkovským, advokátem, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 30 Co 172/2023-94 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2023 č. j. 10 C 426/2022-72, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Endress + Hauser Czech, s. r. o., sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice dala stěžovateli výpověď z pracovního poměru, kterou stěžovatel napadl u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobou na určení její neplatnosti. Vedlejší účastnice následně neplatnost výpovědi uznala a obvodní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem pro uznání určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 8. 2022 je neplatná (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 10 164 Kč (II. výrok). Nákladový výrok obvodní soud odůvodnil odkazem na §143 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože vedlejší účastnice byla ochotna konstruktivně řešit spor mimosoudní cestou, takže svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby.
3. Proti II. výroku rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal částečně důvodným, a napadeným usnesením změnil tento výrok tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že použití §143 o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože podání žaloby bylo vyvoláno jednáním vedlejší účastnice, avšak zohlednil okolnosti věci a postupoval podle §150 o. s. ř., když důvody hodné zvláštního zřetele shledal v tom, že stěžovatel neuznal odvolání výpovědi vedlejší účastnicí v průběhu řízení před obvodním soudem a nevzal žalobu zpět. Výrok o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení odůvodnil závěrem, že žádný z účastníků neuspěl s požadavkem na přiznání náhrady nákladů řízení před obvodním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že měl před obecnými soudy plný úspěch, tudíž mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle §142 odst. 1 o. s. ř. a měla mu být přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatele městský soud neodůvodnil, proč přistoupil k úplnému odepření náhrady nákladů řízení, když lze náhradu nákladů řízení nepřiznat i jen částečně.
5. Městský soud podle názoru stěžovatele nevytvořil účastníkům řízení dostatečný procesní prostor k vyjádření stanoviska pro použití §150 o. s. ř. Dále také podle něj neexistovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Z odůvodnění městského soudu nevyplývá rozumná úvaha o existenci specifických okolností, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů neúspěšnému účastníkovi mohlo jevit jako nespravedlivé nebo nepřiměřeně tíživé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Požaduje-li stěžovatel ústavní stížností zrušení II. výroku rozsudku obvodního soudu, který byl usnesením městského soudu změněn, není Ústavní soud k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno, a proto nevyvolalo žádné právní následky).
7. Dále Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení zbývající části ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho působnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své ustálené judikatuře staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu [např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud standardně připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů.
10. Z těchto zásad Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, a stěžovatel se jejich prostřednictvím domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)].
11. Ústavní soud ve stručném odůvodnění usnesení městského soudu, podle kterého šlo ve věci o situaci předvídanou v §150 o. s. ř., nespatřuje exces, který by si vyžadoval jeho kasační zásah. Toto odůvodnění není podle Ústavního soudu nedostatečné, nepřezkoumatelné ani nelogické, tudíž je Ústavní soud neshledává neústavním. I kdyby se Ústavní soud se závěrem městského soudu o použití §150 o. s. ř. v této věci neztotožňoval, samotná tato skutečnost by pro jeho kasační zásah nestačila, neboť řádně odůvodněnému závěru městského soudu není z hlediska ústavněprávního co vytknout; Ústavnímu soudu proto nepřísluší jeho rozhodnutí přehodnocovat. Na tomto závěru nemění nic ani stěžovatelem odkazovaný (skutkově i právně nesrovnatelný) nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20.
12. Neopodstatněná je i námitka stěžovatele o nevytvoření dostatečného procesního prostoru účastníkům řízení k vyjádření stanoviska pro použití §150 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že městský soud, dospěv k názoru o možném použití uvedeného ustanovení, vyzval stěžovatele k vyjádření; stěžovatel na výzvu reagoval podáním ze dne 23. 6. 2023, v němž s použitím §150 o. s. ř. nesouhlasil (srov. body 13. a 14. odůvodnění napadeného usnesení). Městský soud jeho argumentaci zohlednil při posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele (viz bod 15. odůvodnění napadeného usnesení).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti, protože nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu