ECLI:CZ:US:2023:4.US.2450.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2450/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Karola Hrádely, advokáta, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2022 sp. zn. 14 To 56/2022 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 8 Nt 20/2021-86, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl podle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že se stěžovateli, jako obhájci v řízení o předání k výkonu trestu odnětí svobody vyžádaného N. A. M. (dále jen "vyžádaný"), přiznává odměna 12 300 Kč za 10 úkonů právní služby uvedených ve výroku tohoto usnesení, dále paušální náhrada hotových výdajů za 10 úkonů právní služby v celkové výši 3 000 Kč, náhrada cestovních výdajů 279,85 Kč a částka 3 271,77 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 18 852 Kč.
3. Odměna byla stanovena za právní služby spočívající v převzetí a přípravě obhajoby včetně právní porady dne 3. 2. 2021 částkou 1 200 Kč, účasti při výslechu vyžádaného dne 3. 2. 2021 od 18:17 do 18:55 částkou 1 500 Kč, účasti ve vazebním zasedání ze dne 5. 2. 2022 od 10:00 do 12:03 částkou 2 400 Kč, ve třech dalších poradách s vyžádaným dne 5. 2. 2022, dne 27. 3. 2021 a 11. 4. 2021 vždy trvajících déle než jednu hodinu v částkách 3 x 1 200 Kč, v účasti při výslechu vyžádaného dne 15. 4. 2021 v době od 11:23 do 10:45 částkou 1 200 Kč, v další poradě s vyžádaným dne 24. 5. 2021 od 8:00 do 9:10 částkou 1 200 Kč a účasti ve veřejném zasedání dne 24. 5. 2021 od 9:15 do 10:05 částkou 1 200 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby v částce 1 200 Kč byla krajským soudem vypočtena podle §10 odst. 3 písm. b), §7 odst. 4 a §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; za úkon právní služby provedený dne 3. 2. 2021 spočívající v účasti při výslechu vyžádaného byla odměna podle §12 odst. 1 advokátního tarifu navýšena o 25 % vzhledem k tomu, že tento úkon proběhl mimo obvyklou pracovní dobu. Paušální náhrada hotových výdajů byla stanovena s přihlédnutím k počtu úkonů právní služby, za něž podle krajského soudu náleží stěžovateli odměna. Náhrada cestovních výdajů představuje výdaje na užití osobního automobilu stěžovatelem k cestě z Prahy do Kladna a zpět k výslechu dne 3. 2. 2021. Částka 3 271,77 Kč odpovídá dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), tedy 21% z celkové přiznané částky 15 579,85 Kč.
4. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nárokoval odměnu a náhradu hotových výdajů ve vyšší částce, než jaká mu byla přiznána, krajský soud dalším výrokem rozhodl, že návrh ve zbytku vyúčtování odpovídající částce 39 203,62 Kč se zamítá.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodnou a napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ji zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá neústavnost nezvýšení odměny podle §12 odst. 1 advokátního tarifu obecně, dále neústavnost nezvýšení odměny pro časovou náročnost, potřebu cizího jazyka a potřebu použití cizího práva, neústavnost nepřiznání odměny za sepis žádosti o bezplatnou obhajobu a za právní rozbor věci a za studium spisu a konečně neústavnost odlišného přiznání cestovních náhrad od jeho požadavku.
7. V jednotlivostech stěžovatel vytýká, že obecné soudy sice správně určily tarifní hodnotu a základní odměnu za úkon, avšak nepřihlédly správně k demonstrativním důvodům pro zvýšení této odměny uvedeným v §12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť u drtivé většiny úkonů bylo nutno použít i cizí právo, u porad i cizí jazyk, a to i za pomoci další osoby, která nebyla tlumočníkem, navíc některé úkony nebylo možno učinit v běžné pracovní době kanceláře. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že s ohledem na časové možnosti vyžádaného a odborníka pomáhajícího s vysvětlováním vyžádanému se porady uskutečnily mimo obvyklou pracovní dobu stěžovatele (obhájce) ve snaze o kvalitní výkon právní služby, protože vyžádaný neměl možnost se dostavit pro práci vykonávanou mimo sídlo stěžovatele do advokátní kanceláře v její běžné pracovní době. Právní poradenství bylo mnohem složitější než u osoby ovládající český jazyk nebo při využití profesionálního tlumočníka, případně i experta na cizí právo. Zabezpečování soudních tlumočníků a soudních znalců je všeobecně známým problémem, který může vést až k neposkytnutí potřebné právní služby včas a v odpovídající kvalitě, k růstu vícenákladů spojených s přípravou soudního tlumočníka na tlumočení, vlastním tlumočením apod. Podle stěžovatele obecné soudy rovněž nezohlednily, že v celém rozsahu obhajoby bylo téměř vždy nutné porovnávat právo České republiky a právo Rumunska, protože jednání uvedené v evropském zatýkacím rozkazu není bez dalšího v České republice trestným činem. Práce zejména s cizí hmotněprávní trestní úpravou byla předpokladem kvalitní právní služby. Byla-li by předmětná trestní věc jednoduchá, státní zastupitelství by se nemuselo opakovaně dotazovat na rumunskou právní úpravu a skutkové okolnosti do Rumunska, dokonce by neměl být vyžádaný ani policejním orgánem zadržen a neměla být omezena jeho osobní svoboda, přestože se tak stalo.
8. Podle stěžovatele obecné soudy rovněž nesprávně vypočetly náhrady za promeškaný čas a nepřiznaly veškeré režijní paušály. Podle §12 odst. 1 advokátního tarifu došlo v drtivé většině úkonů ke kumulaci tří důvodů pro zvýšení odměny za úkon právní služby; některé úkony probíhaly mimo pracovní dobu kanceláře, jeden z nich dokonce i v neděli, dále bylo nutné použití cizího jazyka a cizího práva. Téměř u všech úkonů tak byl dán důvod pro zvýšení odměny na trojnásobek základní sazby po jejím snížení o 20 %, tj. na 3 600 Kč bez DPH.
9. V jednom dokumentu byly podle stěžovatele dva úkony, konkrétně žádost o bezplatnou obhajobu a právní rozbor věci, zaslané datovou zprávou dne 29. 3. 2021. Za žádost o bezplatnou obhajobu byl účtován tzv. poloviční úkon a nebyly účtovány věcné výdaje. Je sporné, zda lze žádost o bezplatnou právní službu považovat za účelný (či neúčelný) právní úkon, a to i se zřetelem ke skutečnosti, že bezplatná obhajoba se poskytuje až od podání a nelze nikdy tvrdit, že nebude změněna soudem uváděná praxe, že v řízení o evropském zatýkacím rozkazu hradí vždy odměnu advokáta stát.
10. Vrchní soud se nevypořádal s argumentací, podle které o žádosti o bezplatnou právní pomoc podle stěžovatele rozhoduje samostatně předseda senátu v neveřejném zasedání a při žádosti o bezplatnou právní pomoc nebylo nutné používat cizího práva, tedy u tohoto úkonu nedošlo ke zvýšení požadované odměny na trojnásobek, přesto krajský soud odměnu nepřiznal. Soudy neřešily, že podle §11 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, by bylo možno požadovat po jeho klientovi náklady, došlo-li by k jeho vydání. Tomuto riziku bránila žádost o bezplatnou obhajobu.
11. Za právní rozbor byl účtován plný úkon a věcný výdaj. Za tento právní úkon obecné soudy odměnu nepřiznaly s argumentací, že má povahu přípravy obhajoby, kterou stěžovatel následně uplatnil při jednání před soudem. Podle stěžovatele však nešlo o přípravu obhajoby, ale o uplatňování práv klienta a upozorňování na nesplnění podmínek pro jeho vydání a na nerespektování povinností státu, který vydal evropský zatýkací rozkaz.
12. Dále stěžovatel namítá, že po výslechu dne 15. 4. 2021 se uskutečnilo seznámení se spisem, na základě kterého dne 16. 4. 2021 krajské státní zastupitelství zaslalo vyžádané doklady; jde o analogii podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17, ale i nálezu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy toto nahlížení je úkonem, za který náleží náhrada podle §11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Úkon nahlížení do spisu byl z hlediska zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení účelný. Bez ověření, zda má advokát kompletní dokumentaci ve svém spise, nelze následně účinně poskytovat jakoukoliv právní službu u soudu. Jde o analogii i k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. Azs 33/2008-40 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, která připouští, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být podle §11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Je-li odměna za tento úkon přiznávána i ve zmiňovaných druzích soudního řízení, není důvod, proč by tomu mělo být jinak v řízení o evropském zatýkacím rozkazu. Nelze se proto spokojit s rozhodnutím soudů, které zastávají právní názor, že hodnota předmětné služby je započtena již do odměny za převzetí zastoupení, tj. že v době, kdy se přebírá spis, má obhájce vědět, co vše do spisu přibude po převzetí věci. Při respektování tohoto přístupu obecných soudů by vůbec neměl existovat úkon seznámení s výsledkem vyšetřování.
13. Podle stěžovatele je nesrozumitelné odůvodnění snížení náhrady promeškaného času stráveného na cestě k úkonu dne 3. 2. 2021 o 900 Kč, když obhajoba požadovala méně, než činí částka, o kterou soud tvrdí, že uplatněný nárok snížil.
14. Za sporný považuje postup soudů se zápočtem doby cesty po skončení výslechu, který by mohl být za určitých okolností oprávněný, ale nikoli v konkrétním případě. Po skončení výslechu se uskutečnila neúčtovaná porada s klientem, a to částečně i za pomoci soudního tlumočníka, kdy v druhé části porady psal klient svůj názor na věc, a následně advokát zabezpečoval informování družky klienta a sháněl někoho, s kým by bylo možno komunikovat rumunsky, aby bylo možno vysvětlit družce, že došlo k zadržení a co se bude dít dále, a pak i zabezpečit někoho, kdo by se dostavil k soudu po jednání o vazbě a pomohl při jednání advokáta a klienta. Do Prahy se tak stěžovatel vracel dávno po uplynutí dvou hodin. Proto je přesvědčen, že ke krácení není důvod. Navíc soud krátil odměnu i za čas před zahájením úkonu, tj. zpětně. Nárok na odměnu nevznikl stěžovateli tím, že zahájil cestu, ale až zahájením úkonu, tj. tento nárok nevzniká zpětně. Způsob zápočtu zpětně se tak zcela vymyká dosavadní praxi.
15. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy neodůvodnily, proč nerozhodly o uplatněné poradě 24. 5. 2021 a o režijním paušálu a DPH s touto poradou souvisejícími. Považuje to spíše za přehlédnutí, zejména krajského soudu. Stěžovatel rekapituluje jednotlivé úkony právní služby v této věci a výši odměny za ně a konstatuje, že krajský soud přiznal odměnu bez DPH ve výši 12 300 Kč, ač měl přiznat 47 400 Kč, namísto paušální náhrady hotových výdajů za 10 úkonů měl přiznat paušální náhradu za 12 úkonů, tj. 3 600 Kč, dále k náhradě cestovních výdajů ve výši 279,85 Kč měl správně započítat i náhradu za ztrátu času ve výši 300 Kč. Při takovém postupu DPH představuje částku 10 055,77 Kč. Obecné soudy mu správně měly přiznat odměnu, paušální náhrady, cestovní výdaje a DPH v celkové výši 58 055,62 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak vyžadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)].
19. Ústavní soud vychází ze zásady zdrženlivosti soudní moci ve vztahu k regulaci mimosmluvní odměny právnických profesí, včetně advokátů [srov. základní východiska nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.), zejména body 24. až 28. odůvodnění]. Tato zdrženlivost ostatně vychází též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kupř. rozsudku ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele v. Belgie, stížnost č. 8919/80, §39; srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) nebo zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19, bod 26. Uvedené se projevuje nejen v rovině ústavněprávního přezkumu normotvorby, ale též aplikace právních norem.
20. Rozhodnutí soudu o odměně advokáta může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo při extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
21. Podle zjištění Ústavního soudu nemá stěžovatelova argumentace ústavněprávní rozměr. Po provedení omezeného ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud, na rozdíl od názoru stěžovatele, odůvodnění napadených rozhodnutí za řádná, srozumitelná a logická. Ústavní soud neshledal v napadených výrocích žádnou kvalifikovanou vadu ani jiný exces, který by jediný mohl vést k jeho kasačnímu zásahu.
22. Ústavní soud nepovažuje za excesivní závěr obecných soudů, že k navýšení odměny za jeden úkon právní služby až na trojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu nevznikl relevantní důvod. Soudy konstatovaly, že podstatou právní služby poskytnuté stěžovatelem nebylo hodnocení právního posouzení jednání vyžádaného podle rumunského práva, což již provedl v pravomocném odsuzujícím rozsudku rumunský soud, ale zjištění, zda skutek popsaný v evropském zatýkacím rozkazu vykazuje znaky trestného činu i podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tedy, zda je splněna podmínka oboustranné trestnosti takového činu. O úkon, k němuž je třeba použití cizího jazyka, podle závěrů obecných soudů nešlo v situaci, kdy cizí jazyk neužil stěžovatel coby advokát, ale byl toliko přítomen tlumočníkovi nebo jiné osobě komunikujícím s vyžádaným cizím jazykem.
23. Není důvod považovat za věcně neudržitelný úsudek obecných soudů, že nebyl-li vyžádaný schopen nebo ochoten se jindy ze svého zaměstnání uvolnit a stěžovatel jeho stanovisko akceptoval, je to věc jejich dohody, nikoliv důsledek toho, že šlo o úkony nařízené orgánem činným v trestním řízení v pozdní večerní nebo noční době. Stěžovatel navíc časové možnosti svého klienta odůvodnil jen velmi obecně, což k posunutí jeho námitek do ústavněprávní roviny nepostačuje.
24. Při určení náhrady cestovních výdajů vzniklých účastí stěžovatele u výslechu klienta v Kladně dne 3. 2. 2021, vycházely obecné soudy z toho, že stěžovatel celý svůj nárok neuplatnil. Z očekávatelných standardů použití advokátního tarifu nevybočily soudy ani úvahou, že podle jeho §14 odst. 4 za promeškaný čas advokátu nenáleží, má-li za stejné časové období nárok na odměnu za úkon právní služby. Trval-li výslech jen 38 minut a stěžovateli byla přiznána odměna za úkon právní služby v rozsahu dvou hodin, pak za zbývající dobu v rozmezí "od 38 min. do dvou hodin" nelze současně přiznat též nárok na náhradu promeškaného času. Není důvod oponovat závěru vrchního soudu, že ve stížnosti vymezená počínání stěžovatele po skončení výslechu nelze označit za úkony právní služby, za které podle advokátního tarifu náleží odměna, či jiná náhrada.
25. Jde-li o písemnost označenou jako "právní rozbor věci", stěžovatel nepředestřel Ústavnímu soudu relevantní argumenty, pro které by bylo namístě považovat její obsah (popis ekonomické situace klienta a od toho se odvozující nárok na bezplatnou obhajobu, poukaz na to, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění není oboustranně trestným činem, pochybnost, zda nedošlo k promlčení výkonu uloženého trestu, a ujištění, že obhájce se s klientem dostaví k výslechu 15. 4. 2021) za právní rozbor řešící složité právní a skutkové otázky. Vrchní soud se přesvědčivě vypořádal též s námitkami stěžovatele ohledně žádosti o bezplatnou obhajobu.
26. Obecné soudy nepochybily ani v závěru, že nahlédnutí do spisu nebylo v daných procesních poměrech (tj. relativně jednoduché řízení vedené na základě evropského zatýkacího rozkazu) srovnatelné s prostudováním spisu při skončení vyšetřování, což je nutné zohlednit též v rovině odměny advokáta.
27. Ústavní soud neshledal pochybení ani co do dalších stěžovatelových námitek, zejména o poradě s vyžádaným dne 24. 5. 2021.
28. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování, proto uzavírá, že za situace, kdy soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
29. Z uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil žádný zásah do stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu