ECLI:CZ:US:2023:4.US.2467.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2467/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Čecha, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. 29 Cdo 3642/2022-495, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2022 č. j. 12 Cmo 38/2022-466 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2021 č. j. 50 Cm 250/2014-364, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu se vedlejší účastnice domáhala po stěžovateli plnění ze směnky vlastní vystavené obchodní společností PLZEŇSKÉ STAVBY, s. r. o., jednající stěžovatelem na řad vedlejší účastnice, znějící na směnečný peníz 1 098 170 Kč, za jejíž zaplacení převzal stěžovatel směnečné rukojemství. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 12. 11. 2014 č. j. 50 Cm 250/2014-20 uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici směnečný peníz ve výši 953 170 Kč s 6% úrokem, dále směnečnou odměnu ve výši 3 177,23 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 47 818 Kč.
3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel námitky, první rozsudek městského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 50 Cm 250/2014-148 zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 7. 11. 2018 č. j. 5 Cmo 114/2018-198 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se blíže zabýval námitkou pravosti podpisu stěžovatele na směnce. Po doplnění dokazování městský soud dospěl k závěru, že podpisy stěžovatele (v postavení směnečného rukojmího i jednatele výstavce) na směnce byly vyhotoveny originálně a teprve poté, co byla směnka s textem vytištěna, takže podpisy stěžovatele nebyly na směnku technicky přeneseny z jiné listiny, a podpisy jsou pravými. Veškerá tvrzení stěžovatele považoval za čistě účelová s cílem vyhnout se povinnosti, kterou na sebe v postavení avala za výstavce směnky převzal, a proto napadeným rozsudkem ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (II. a III. výrok).
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Na základě zjištěného skutkového stavu a s odkazem na §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přisvědčil závěrům městského soudu, přičemž zdůraznil, že kauzální námitky ke směnce stěžovatel vznesl opožděně, tj. v rozporu s koncentrační zásadou směnečného řízení podle §175 odst. 4 o. s. ř., proto k nim v odvolacím řízení neprováděl dokazování.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), shledav, že právní posouzení vrchního soudu odpovídá ustálené judikatuře, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění souhlasil se závěrem vrchního soudu, že stěžovatel nemůže po uplynutí lhůty k podání směnečných námitek uplatňovat takovou obranu, která v nich nebyla již uvedena, a zdůraznil, že samotné hodnocení důkazů nelze bez dalšího úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K důkazu znaleckým posudkem Nejvyšší soud připomněl, že obecný soud hodnotí vždy jen přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti, jeho logiku a jeho odůvodnění a soulad s ostatními důkazy, a dále reagoval na námitku tzv. opomenutých důkazů. V posuzované věci stěžovatel ve včasných námitkách nenamítal nic o mimosměnečných okolnostech vzniku směnky, a proto vrchní soud okolnosti podpisu směnky v odvolacím řízení zkoumat nemohl a neprováděl k tomu dokazování. Nejvyšší soud uzavřel, že neshledal nepřiměřenými ani skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování, na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že stěžovatel je povinen plnit vedlejší účastnici na směnku z titulu svého směnečného rukojemství.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména upozorňuje, že v řízení před obecnými soudy vznesl námitku podjatosti znalkyně PhDr. Václavy Musilové, která v dané věci vypracovávala revizní znalecký posudek, v němž se vyjádřila i ke znaleckému posudku, ač tak podle zadání učinit neměla. Navíc uvedená znalkyně nikdy nebyla jmenována znalkyní v oboru písmoznalectví. K těmto otázkám nedostatečné kvalifikace znalkyně stěžovatel navrhoval důkazy, k nimž se obecné soudy nevyjádřily a jde tak o tzv. opomenuté důkazy.
7. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly správně s jeho novými důkazy a tvrzeními, které dříve nemohl uplatnit, protože neexistovaly.
8. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci rovněž nebyl přezkoumatelným způsobem prokázán výpočet dlužné částky a je pak otázkou, zda úrok není v rozporu s dobrými mravy [s odkazem na nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takové pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy přijatelným a ústavně souladným způsobem vypořádaly, a proto Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Toto zjištění se týká také stěžovatelovy námitky o podjatosti znalkyně PhDr. Václavy Musilové, která se z podnětu soudu zabývala správností závěrů předchozího znaleckého posudku. Ústavní soud považuje za dostatečné vyhodnocení této námitky vrchním soudem jako nedůvodné (viz bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu). Pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti doplňuje, že přesvědčivý není ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 48/2019, v němž soud, mimo jiné, poznamenal, že v jím zkoumané věci se znalecké hodnocení pravosti podpisu na směnce pohybuje "zleva doprava", a proto shledal námitku tehdejšího žalovaného, že směnku nepodepsal, jako důvodnou. V nyní posuzované věci je situace odlišná v tom, že k pravosti podpisu na směnce nechal soud vypracovat postupně tři posudky, které byly zajedno v tom, že ani směnečná listina, ani podpis stěžovatele na ní nevzbuzují pochybnosti, pro které by mohl soud uzavřít, že stěžovatel směnku nepodepsal.
12. Vrchní soud se také jednoznačně vyjádřil k odborné způsobilosti znalkyně PhDr. Václavy Musilové provádět revizní zkoumání s tím, že ač není znalkyní z oboru písmoznalectví, je znalkyní pro obor kriminalistika se specializací na expertízu ručního psaní, přičemž oba obory mají totožný objekt zkoumání. V závěrech znalkyně neshledal vrchní soud žádná pochybení. V této souvislosti ostatně vrchní soud upozornil na to, že kvalifikaci znalkyně stěžovatel nezpochybňoval v okamžiku jejího ustanovení soudem, ale až poté, co znalecký posudek vyzněl v jeho neprospěch. Z těchto důvodů neshledává Ústavní soud vadu v postupu obecných soudů, které k pochybnostem, jež stěžovatel vznášel ke znalkyni, neprováděly dokazování.
13. Nepřípadný je také stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 3300/07, v němž je ve shrnutí skutkových okolností konstatováno, že soudy příliš restriktivně vyložily koncentraci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, když tehdejší stěžovatel (ve stručnosti řečeno) původně zpochybňoval směnečnou listinu, aby následně zpochybnil i pravost svého podpisu na směnce, avšak k ověření pravosti podpisu soudy odmítly provádět dokazování, neboť takový návrh se podle nich míjel s původně uplatněnými směnečnými námitkami. Takto restriktivního výkladu koncentrace směnečných námitek se však obecné soudy v nyní posuzované věci zjevně nedopustily.
14. Konečně podle Ústavního soudu neobstojí ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k povinnosti úvěrujícího prověřit úvěruschopnost budoucího dlužníka. V tomto nálezu se zabýval přiměřeností smluvních pokut u spotřebitelského úvěru za situace, kdy úvěrující, prověřil-li by řádně majetkové poměry budoucího dlužníka, musel by zjistit, že jemu poskytnutý úvěr s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude moci nikdy splatit s ohledem na své finanční možnosti. Ve stěžovatelově věci však vůbec nejde o to, že by vedlejší účastnice stěžovateli poskytovala spotřebitelský úvěr, neboť šlo zjevně o prostředky související s podnikatelskou činností dlužnice. Stěžovatel navíc nedostatečně specifikuje, z jakého důvodu má být částka, kterou má podle směnečného platebního rozkazu zaplatit, nepřiměřená, neboť z napadených rozhodnutí není zřetelný zjevný nepoměr mezi částkou, která byla úvěrující poskytnuta, a následnou povinností stěžovatele hradit plnění na základě směnky.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu