ECLI:CZ:US:2023:4.US.2529.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2529/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FESAN s. r. o., sídlem Jivina 27, Vlastibořice, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem sídlem Opletalova 1055/55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2023, č. j. 7 Afs 288/2021-33, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 9. 2021, č. j. 59 Af 6/2021-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Řízení je údajně zatíženo vadami porušujícími obecné procesní předpisy, jež současně zakládají kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny.
2. Předmětem sporu v dané věci bylo, zda stěžovatelka unesla své důkazní břemeno pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ("DPH") z přijatého zdanitelného plnění spočívajícího v úklidové činnosti, převozu finanční hotovosti a zajištění bezpečnosti.
3. Správce daně (Finanční úřad pro Liberecký kraj) totiž zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu DPH za jím definované zdaňovací období, neboť měl pochybnosti o uskutečnění konkrétních přijatých zdanitelných plněních od dodavatelů stěžovatelky. Již v počátku řízení správce daně například uváděl, že stěžovatelkou vynaložená plnění na uvedené služby byla nepřiměřeně vysoká (a to i vzhledem k délce období, v němž měly být uvedené služby pro stěžovatelku plněny) s tím, že podle příslušných dokladů minimálně některé služby uplatňované stěžovatelkou ke snížení daňové povinnosti jí musely být poskytnuty duplicitně. Přes provedené dokazování proto nebyly odstraněny pochybnosti ohledně přijetí plnění. Stěžovatelka tak neprokázala oprávněnost uplatněného nároku na odpočet DPH ve výši 451 499 Kč za zdaňovací období září 2016 a ve výši 40 488 Kč za zdaňovací období říjen 2016 a proto jí správce daně doměřil DPH v této výši.
4. Stěžovatelka podala proti platebním výměrům správce daně odvolání, Odvolací finanční ředitelství je však zamítlo a potvrdilo dodatečné platební výměry správce daně.
5. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatelky, neboť odůvodnění vedlejšího účastníka shledal dostatečným.
6. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud nyní rovněž napadeným rozsudkem.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem správce daně, že neunesla důkazní břemeno ke svému nároku na odpočet DPH, tedy že neprokázala faktické plnění ze strany jí tvrzených dodavatelů. V dané souvislosti odkazuje zejména na výpověď svého jednatele, který údajně dostatečně popsal podrobnosti, kteří dodavatelé stěžovatelce jí poptávané služby plnili a v jakém rozsahu. Správní soudy vyšly mimo jiné z toho, že výpověď jednatele stěžovatelky je neurčitá, což považuje stěžovatelka za ryze účelové. Dopustily se prý rovněž porušení principu ovládajícího spravedlivé řízení v tom, že bez náležitých důvodů neprovedly řadu stěžovatelkou navrhovaných důkazů, jako například výslech svědka Ionuta Bibire, spolupracovníka obchodní společnosti KHEOPS, s. r. o., který mohl v řízení vysvětlit, jak konkrétně uvedená společnost stěžovatelce jí poptávané služby plnila. Stejně tak měl být proveden výslech jednatele dalšího dodavatele služeb stěžovatelce, tzn. jednatele obchodní společnosti ELNARA, s. r. o. Rovněž neprovedení výslechu notářky Mgr. Šárky Zwierzynové znemožnilo stěžovatelce konfrontovat ji se závěry, které poskytla krajskému soudu ve svém vyjádření. Správní soudy navíc rozhodly zcela v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, neboť pro posouzení správnosti podmínek odpočtu daně z přidané hodnoty údajně není podstatné, kdo přesně realizuje zdanitelné plnění, jakožto poklad pro následný odpočet k dani z přidané hodnoty. Podstatná je toliko fakticita uvedeného zdanitelného plnění, která může být pro odpočet použita. Konečně, výsledek daňových povinností stěžovatelky nemůže záviset jen na tom, který řidič stěžovatelkou poptávané zaměstnance skutečně vozil.
8. Pro vypořádání ústavní stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává též tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06].
11. Z těchto důvodů se při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně souladný.
12. Jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako neústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06].
13. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla žádné relevantní ústavněprávní námitky ve shora uvedeném smyslu, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že oba soudy svá rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnily a nelze v nich shledat porušení stěžovatelkou tvrzeného čl. 36 Listiny. Ostatně, již jen z dikce tohoto článku je patrno, že stěžovatelka nemůže namítat porušení celého tohoto článku (odst. 3 např. upravuje právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, přičemž předmětem nyní posuzovaného řízení nebyla náhrada škody, kterou by stěžovatelka uplatňovala). Z ústavní stížnosti tak není zcela patrno, v čem konkrétně spatřuje stěžovatelka zásah do svých (a kterých) základních práv.
14. Ústavní soud dále uvádí, že z konfrontace stížnostní argumentace a odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka jen opakuje argumentaci, s níž se však již správní úřady a po nich i správní soudy ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly.
15. Zjevně tak není kupř. přiléhavé tvrzení stěžovatelky, že její jednatel v řízení popsal, jakým způsobem byly uvedené služby poptávané stěžovatelkou plněny. V napadených rozhodnutích je totiž dostatečně vysvětleno, že jednatel stěžovatelky ve skutečnosti o jí poptávaných a dodavateli údajně zajišťovaných služeb, kdy úhrada za tyto služby měla následně sloužit pro odpočet DPH, mnoho nevěděl, což znamená, že ani přesně nevěděl o jejich alespoň přibližném rozsahu a o tom, jaká společnost konkrétní služby stěžovatelce poskytuje (resp. poskytovala). Tato okolnost kontrastuje s tím, že stěžovatelka měla na získání uvedených služeb od svých dodavatelů vynaložit - vzhledem ke svému rozpočtu - nemalé prostředky.
16. Neobstojí rovněž tvrzení stěžovatelky, že v řízení nebyly vzaty v úvahu závěry prezentované svědkem I. Bibrem. Krajský soud k tomu totiž výslovně konstatuje, že výpověď tohoto svědka byla v podstatě nepoužitelná, neboť se lišila nejen od toho, co již bylo v řízení zjištěno, ale dokonce i od toho, z čeho nakonec vycházela sama stěžovatelka. Pro správní soudy pak nebylo ani podstatné, s kým stěžovatelka měla o jí poptávaných službách údajně jednat v rámci společnosti ELNARA, s. r. o. Proto také pro nyní posuzovanou věc nebyl rozhodný stěžovatelkou odkazovaný Dekret ze dne 10. 12. 2015 (podle něhož měl být k jednání za společnost ELNARA jednatelem Ravilem Iskakovem pověřen Sergey Kryuchkov), resp. svědectví Mgr. Zwierzynové, která podle stěžovatelky měla podle tohoto Dekretu provádět své právní služby. V dané věci totiž nevyvstaly žádné pochybnosti ohledně notářské činnosti této notářky a nebyl proto dán ani důvod provádět další šetření ohledně legalizace podpisu Ravila Iskakova na Dekretu. Tento Dekret však mohl osvědčit pouze tvrzení svědka Fesana ohledně jednání s osobou, jejíž jednatelské oprávnění měl doloženo, a nikoliv faktické přijetí zdanitelných plnění, o jejichž předmětu a rozsahu panovaly pochybnosti.
17. Relevantní konečně není ani tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí správních soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. K tomu totiž již Nejvyšší správní soud poznamenal, že stěžovatelka nikdy netvrdila, že by skutečným dodavatelem jí údajně poptávaných služeb měly být jiné subjekty, než ty, které jsou uváděny na předložených dokladech. O to méně přiléhavě pak ale působí stěžovatelčino tvrzení, že jí poptávané plnění mělo (či mohlo) sloužit jako podklad nároku na odpočet DPH. Okolnost, kdo pak reálně měl vozit na jednotlivá místa příslušné zaměstnance dodavatelů, se ovšem v daném kontextu nejeví významná.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího správního soudu a ani krajského soudu, ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění těchto rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal žádný neústavní exces či zásah do základních práv stěžovatelky, který by teprve odůvodňoval případný kasační zásah z jeho strany.
19. Protože Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu