ECLI:CZ:US:2023:4.US.2541.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2541/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti APB - PLZEŇ a. s., sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Ing. Annou Francovou, advokátkou, sídlem, Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022 č. j. 30 Cdo 2088/2020-338, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 55 Co 248/2019- 286 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. března 2019 č. j. 41 C 61/2017-231, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, a 2. města Výsluní, sídlem Výsluní 14, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 2 950 132 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V roce 2006 stěžovatelka uzavřela s 2. vedlejším účastníkem smlouvu o spolupráci na výstavbu 17 větrných elektráren v jeho katastrálním území (dále jen "smlouva"). Po změně zastupitelstva v roce 2010 se postoj 2. vedlejšího účastníka k projektu změnil, což vyvrcholilo schválením územního opatření o stavební uzávěře ze dne 20. 3. 2015 č. 2/2015 (dále jen "uzávěra"), následně zrušeného rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 9. 2015 č. j. 40 A 3/2015-171 - viz dále. Stěžovatelka se proto obrátila na Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který žalobu na náhradu újmy v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka je držitelem licence na výrobu elektřiny a provozuje výrobny elektřiny z energie větru. Od smlouvy měl 2. vedlejší účastník odstoupit dopisem ze dne 30. 10. 2009 s tím, že změnil své stanovisko. Závazky ze smlouvy o spolupráci byly vypořádány dohodou ze dne 7. 9. 2010. Do vydání stavební uzávěry v březnu 2015 stěžovatelka nedisponovala pravomocným územním rozhodnutím ani stavebním povolením, na jehož základě by mohla stavět větrné elektrárny. Neměla ani rozhodnutí o výjimkách ze zákazu u zvlášť chráněných druhů rostlin podle zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Krajský soud při zrušení uzávěry konstatoval, že rozsah působnosti uzávěry byl vymezen neurčitě a že omezovat výstavbu lze pouze v nezbytném rozsahu, přičemž nedošlo k vypořádání námitky stěžovatelky při zveřejnění návrhu územního opatření. Obvodní soud následně vyslovil, že stěžovatelka nemá nárok na vydání konkrétního územního plánu, který by vyhovoval jejímu podnikatelskému záměru. Nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi tvrzeným vznikem nemajetkové újmy a postupem 2. vedlejšího účastníka. Nelze uvažovat ani o tom, že by uzávěra byla byť jednou z příčin, která vedla ke vzniku nemajetkové újmy. Nepříznivý vývoj podnikatelského záměru je třeba podřadit pod riziko, které stěžovatelka nese jako podnikatelský subjekt. Navíc z rozhodnutí krajského soudu podle obvodního soudu vyplynulo, že ve vztahu k pozemkům určeným původním územním plánem k zastavění větrnými elektrárnami byla uzávěra opodstatněná, neboť stavební činnost stěžovatelky by mohla ztížit či znemožnit budoucí využití území.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu i s jejich právním posouzením.
5. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost. Konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka opomenutých důkazů, neboť namítané důkazy měly být podstatné pro posouzení výše újmy a míry zásahu do práva stěžovatelky. Námitkou o údajně odlišném skutkovém závěru městského soudu oproti obvodnímu soudu, že od smlouvy měl odstoupit 2. vedlejší účastník (ačkoli údajně odstoupila stěžovatelka), kterého docílil bez provedení dodatečného dokazování, namítá podle Nejvyššího soudu vadu řízení, k níž by mohl přihlédnout jen u jinak přípustného dovolání. Nicméně vzhledem k dále uvedenému nemohla mít ani tato okolnost vliv na správnost rozhodnutí městského soudu. Přípustnost dovolání pak nemohla založit ani otázka příčinné souvislosti. Podle Nejvyššího soudu by sice bylo možno obecně připustit relevanci argumentace stěžovatelky, že neexistence územního rozhodnutí a stavebního povolení nemůže být okolností přerušující vztah příčinné souvislosti mezi uzávěrou a tvrzenou újmou, neboť kdyby stěžovatelka stavebním povolením disponovala, pak by se na ni stavební uzávěra nevztahovala. Avšak tato argumentace neodpovídá odůvodnění rozsudků městského soudu ani obvodního soudu. U stěžovatelčina podnikatelského záměru nebyly splněny předpoklady ani pro vydání stavebního povolení, jelikož neměla k dispozici rozhodnutí o výjimkách ze zákazu u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Současně musela být v tvrzené nejistotě již několik let před tím pro postoj 2. vedlejšího účastníka, který kromě vydání uzávěry mimo jiné nebyl ochoten uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o zřízení věcného břemene. Nevymezila-li se stěžovatelka vůči tomu, že bez ohledu na nezákonnou uzávěru nesplňovala předpoklady pro vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení (minimálně výjimku podle zákona o ochraně přírody a krajiny nebo nezbytnou služebnost), nepřípustně staví svoji polemiku s napadeným rozhodnutím na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel městský soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi uzávěrou a tvrzenou újmou. Výtka Nejvyššího soudu má být nesprávná, neboť stěžovatelka nezpochybňovala skutková zjištění, ale zaměřila se na právní posouzení. Podle stěžovatelky si Nejvyšší soud protiřečí, vytýká-li jí, že nezpochybnila skutková zjištění, avšak své námitky buduje na odlišném skutkovém stavu. Stěžovatelka přitom získala územní rozhodnutí i stavební povolení, to však bylo Ministerstvem pro místní rozvoj zrušeno. Šlo nicméně o chybu stavebního úřadu, kterou stěžovatelka nemohla napravit. Především měl Nejvyšší soud pochybit tím, že újmu neposuzoval ve vztahu k uzávěře a nezkoumal vznik újmy z hlediska jejích příčin. Soudy ani neurčily, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, ačkoli to konstantní praxe Nejvyššího soudu ukládá. Nejvyšší soud opomněl námitky, že veškeré události, které vydání uzávěry předcházely, sice představovaly komplikace pro uskutečnění podnikatelského záměru, avšak nešlo o překážky nepřekonatelné.
7. Dále stěžovatelka poukazuje na opomenuté důkazy (zejména Smlouvu o vzájemné spolupráci z roku 2003) a na to, že podle Nejvyššího soudu uplatnila jinou vadu řízení, k níž ale může dovolací soud přihlédnout jen u jinak přípustného dovolání. Nejvyšší soud nezohlednil stěžovatelčiny námitky možného porušení jejích ústavně zaručených práv. Přestože stěžovatelka obecně souhlasí s Nejvyšším soudem v otázce důkazního břemene a v tom, že na jeho neunesení nebyla rozhodnutí založena, namítá, že ji obvodní soud nesrozumitelně poučil o tom, že "neunáší břemeno důkazu". Skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud měl pochybit tím, že považoval smlouvu z roku 2006 za vypovězenou 2. vedlejším účastníkem, ačkoli od ní odstoupila stěžovatelka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí důsledně dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny, případně uvádí námitky, jež nejsou pro posouzení věci rozhodné. Ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí jsou založena na jednoznačném a řádně odůvodněném závěru o nedoložení příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a rozhodnutím o uzávěře. A i kdyby snad uzávěra mohla být jedním z důvodů pro nevydání stavebního povolení, nemohla být v pravém slova smyslu příčinou tvrzené újmy, neboť stěžovatelka nedisponovala výjimkou podle zákona o ochraně přírody a krajiny a dlouho dopředu jí byla známa odpor 2. vedlejšího účastníka proti výstavbě elektráren (což však lze považovat za součást podnikatelského rizika stěžovatelky). Proto je možno pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, ke shrnutí podstaty věci zejména na bod 12 odůvodnění rozsudku městského soudu.
11. Pro úplnost Ústavní soud nad rámec toho, co bylo uvedeno, dodává, že stěžovatelka dezinterpretuje odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tvrdí-li, že si protiřečí a že jí vytýkal, že nezpochybnila skutková zjištění obvodního soudu. Z napadeného usnesení zřetelně plyne, že stěžovatelka budovala své námitky na odlišném skutkovém stavu v tom smyslu, že vycházela z jiné skutkové verze (od níž odvíjela své právní názory), než byla prokázána obvodním soudem a převzata městským soudem. Nejvyšší soud neměl na mysli, že by stěžovatelka měla zpochybnit skutková zjištění jako taková, neboť to je jednak pro dovolací přezkum obecně bez právního významu, jednak výjimka podle zákona o ochraně přírody a krajiny zjevně dána nebyla. Proto byla její navazující námitka (viz výše bod 5) nepřípustná. Stejně tak z napadených rozhodnutí neplyne, že by soudy musely ve smyslu stěžovatelkou namítaném výslovně určit, mezi jakými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována. To, že jde o právní otázku, týkající se jinak skutkové otázky příčinné souvislosti, nemění nic na tom, že z napadených rozhodnutí dostatečně plyne, jaké skutečnosti byly pro posouzení příčinné souvislosti rozhodné a že její jakékoli legitimně v úvahu připadající řešení nemohlo nic změnit na výsledku věci.
12. Kromě toho, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu je zásadně úlohou obecných soudů, je zjevné, že v souladu s ústavním pořádkem je i řešení otázky důkazního břemene a že soudy neopomněly důkazy v ústavněprávně relevantním slova smyslu. Námitka stěžovatelky uvedená výše v bodu 7 byla podrobně a srozumitelně vyvrácena Nejvyšším soudem, jak plyne jednak z bodu 5 výše, jednak z celkových souvislostí věci; Ústavní soud proto odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadeného usnesení.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu