ECLI:CZ:US:2023:4.US.255.23.1
sp. zn. IV. ÚS 255/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 7 As 171/2022-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policejního prezidia České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných správních spisů se podává, že sdělením vedlejšího účastníka ze dne 10. 12. 2019 č. j. PPR-37498-4/ČJ-2019-990115 byl stěžovatel informován, že vedlejší účastník nevyhověl jeho žádosti o výmaz jeho osobních údajů z evidence nežádoucích osob (dále jen "ENO") a ze Schengenského informačního systému druhé generace (dále jen "SIS II"). Vedlejší účastník potvrdil, že k osobě stěžovatele je od 4. 1. 2019 veden záznam v systému SIS II podle čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1987/2006 ze dne 20. 12. 2006, o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace. Záznam byl pořízen pro účely odepření vstupu nebo zákazu pobytu na území státu schengenského prostoru. Vnitrostátním základem pro záznam v SIS II bylo označení stěžovatele za osobu nežádoucí podle §154 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."). Policie České republiky na základě vlastních poznatků došla k závěru, že stěžovatel je cizinec, jehož pobyt na území České republiky by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek, anebo ohrozit ochranu práv a svobod druhých podle §154 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Proto Policie České republiky zařadila stěžovatele do ENO a rovněž do SIS II.
3. Žalobu stěžovatele proti tomuto sdělení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2022 č. j. 8 A 11/2020-82 zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Stejně jako městský soud, i rozhodující senát Nejvyššího správního soudu v plném složení se seznámil s obsahem utajované části spisu, která byla Nejvyššímu správnímu soudu postoupena odděleně od zbylé části spisu, a odpovídajícím způsobem zabezpečena. Rovněž Nejvyšší správní soud je po jeho prostudování toho názoru, že tam uvedené skutečnosti plně odůvodňují závěr městského soudu, respektive vedlejšího účastníka, že zákonné požadavky pro zpracovávání osobních údajů stěžovatele a jeho zahrnutí do odpovídajících databází byly dány.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel opakovaně uvádí, že mu není známo, z jakého důvodu je evidován v systémech ENO a SIS II. Stěžovatel se nemůže, bez nahlédnutí do utajované části spisu, či alespoň obeznámení se se základními závěry v ní uvedených, jakkoli bránit proti rozhodnutím správního orgánu a správních soudů. Stěžovatel má čistý trestní rejstřík ve všech zemích Evropské unie a již 17 let oprávněně pobývá na území Evropské unie a žádná jiná země Evropské unie neměla nikdy potřebu ho evidovat ve výše uvedených či obdobných systémech. Evidování údajů o stěžovateli v systému SIS II způsobilo a působí stěžovateli značnou újmu, a to nejen finanční. Správní orgán i správní soudy ve svých rozhodnutích uvádějí pouze vágní argumentaci, proč je stěžovatel evidován v předmětných systémech ENO a SIS II, přičemž veškeré relevantní podklady, existují-li vůbec, jsou obsaženy v utajované části předmětného spisu, do které nemá přístup. Stěžovateli byla tak upřena možnost se k podkladům či důkazům jakkoli vyjádřit, čímž došlo k zásadnímu porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti "zbraní", které jsou základní charakteristikou řízení v demokratickém právním státě a ústavou garantovaného práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a používání podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Je-li žádost o výmaz osobních údajů stěžovatele ze systémů ENO a SIS II zamítnuta z důvodu, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty, tak stanoviska bezpečnostních sborů, která si k žádosti vyžaduje rozhodující orgán a která podléhají utajení, se nestávají součástí spisu a žadatel není seznámen s jejich obsahem. Popsaná právní úprava a praxe zákona č. 326/1999 Sb. není neústavní, protože představuje rozumný kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé [viz obdobně k problematice státního občanství nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), zejména bod 61 jeho odůvodnění].
10. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud považuje za potřebné doplnit, že výše uvedené neznamená, že řízení o takové žádosti nemusí splňovat kautely řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které se týkají posouzení důvodů, pro které nelze vyhovět žádosti o výmaz osobních údajů stěžovatele ze systémů ENO a SIS II. Podle Ústavního soudu tak není vyloučena jeho pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterým může být zejména rozhodnutí o výsledku soudního přezkumu, jako v nyní posuzované věci, podle čl. 36 odst. 2 Listiny. V řízení o takové ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn posoudit, zda informace obsažené v utajovaném stanovisku bezpečnostních sborů o bezpečnostním riziku jsou svojí povahou způsobilé odůvodnit vydání negativního rozhodnutí o žádosti o výmaz osobních údajů stěžovatele ze systémů ENO a SIS II. Toto posouzení se odehrává při plném respektování vzájemného vztahu mezi zájmem na vyloučení libovůle správního orgánu na straně jedné a současně na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu na straně druhé.
11. Z vyžádaného utajovaného stanoviska příslušného bezpečnostního sboru a po nahlédnutí do oddělené a utajované části spisu, stejně jako z přezkumu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení kautel práva na řádně vedené soudní řízení nedošlo. Napadeným rozhodnutím proto nebylo porušeno základní právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud tak neshledal prvky libovůle či porušení jiného z požadavků na postup orgánů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z předložených podkladů je přitom evidentní, že žádost stěžovatele byla řádně projednána a přezkoumána v řádně vedeném soudním řízení. Tvrzené a ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu v mezích ústavního pořádku proto porušeno nebylo.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil stěžovatelem namítané porušení jeho práva na přístup k soudu, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu